Výběr příštího českého eurokomisaře vzbudil pozornost i tím, koho vláda pominula. Nevyslyšela totiž požadavek šéfky Evropské komise, aby navrhla muže a ženu. Jaké souvislosti rozhodnutí pětikoaličního kabinetu má? A jak na tom je Česko v porovnání se zahraničím s ochotou prosazovat ženy do vysokých funkcí v politice?

Jedno z vlivných křesel v nové Evropské komisi má získat Jozef Síkela. Taková je alespoň představa pětikoaliční vlády, která současného ministra průmyslu a obchodu z hnutí Starostové a nezávislí minulý týden vybrala jako kandidáta na českého eurokomisaře. S tím, že právě Síkela má prý vzhledem ke svým zkušenostem šanci obsadit v Komisi silné portfolio.

Jiné jméno šéfka Evropské komise Ursula von der Leyenová z Česka zřejmě nedostane. A to i přesto, že dopředu avizovala – a v dopise zaslaném kabinetu následně i potvrdila – svou žádost, aby Praha i vlády dalších členských států nominovaly dva kandidáty: muže a ženu.

„To, že česká vláda tento požadavek nechce vyslyšet, výrazně nevybočuje. (…) Většina zemí nominuje jenom jednoho kandidáta nebo kandidátku,“ říká politoložka Lenka Hrbková z Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně, která působí také v Národním institutu SYRI.

Přesto se v tuzemsku rozeběhla debata i o tom, jestli vzdor kabinetu nemůže Česku uškodit. A podle Hrbkové skutečně von der Leyenová dává na genderovou vyváženost „své“ Evropské komise velký důraz. Jenže expertka zároveň předpokládá, že role tohoto hlediska nakonec bude v konkurenci zejména politických faktorů jen omezená.

V jisté konstelaci by se ale prý trvání na jediném kandidátovi nemuselo vyplatit. „Vymstít se to může, pokud Ursula von der Leyenová bude mít nějakou potřebu odměňovat (při rozdělování křesel v Komisi) ty státy, které jí v požadavku na dvě jména vyhoví,“ upozorňuje Hrbková.

Apel na rovnocenné zastoupení mužů a žen v Komisi nicméně není vázaný žádným psaným pravidlem, podle politoložky jde výhradně o osobní prioritu von der Leyenové. Ale také o pokračování neoficiálního trendu, který v menší míře nastartovali už její předchůdci v čele Evropské komise – José Manuel Barroso a po něm Jean-Claude Juncker.

Snaha zajistit reprezentativnější podobu vrcholné unijní politiky přitom obnažuje nevyváženou realitu, jaká panuje v Česku. Politoložka Hrbková, která se zabývá mimo jiné právě i genderem v politice, poukazuje na čísla, podle nichž český parlament v ohledu zastoupení žen pokulhává nejen za většinou Evropy – České republice v této statistice globálně patří 92. příčka ze zhruba 190 zemí.

A nepoměr se odráží i v hořejších patrech moci. „V exekutivních funkcích máme velmi slabé zastoupení žen. I historicky. Neměli jsme nikdy v historii premiérku ani prezidentku. Je zajímavé, že v tomto Česká republika v rámci Evropské unie hodně zaostává i za ostatními zeměmi střední a východní Evropy,“ podotýká expertka.

Důvodů disproporce ve vrcholné politice je přitom celá řada. Za ten zcela klíčový ale Hrbková označuje „uzlový bod demokratické politiky“ – politické strany. Právě v nich totiž padají rozhodnutí o tom, kdo jednotlivé funkce obsadí nebo kdo kam bude kandidovat. Historicky jde přitom podle politoložky o „mužské organizace“.

„V první řadě je důležité si připustit, že procesy uvnitř politických stran jsou nějakým způsobem vychýlené ve prospěch mužů,“ říká Hrbková s tím, že i když třeba ve stranách existují genderově neutrální regule pro výběr kandidátů do voleb, na členy působí i různá neformální pravidla. V potaz berou třeba loajalitu – přičemž podle politoložky studie ukazují, že muži v klíčových funkcích více tíhnou opět k mužům.

Souhrn těchto jednotlivostí pak vytváří pro ženy bariéru. Cestou kupředu je přitom podle expertky nejprve to, že společnost bude věc považovat za skutečný problém. „A že budeme tyto mechanismy, které nějakým způsobem znevýhodňují ženy, chtít řešit. Anebo nějak kompenzovat – třeba tím, že si stanovíme cíl, že ve vládě bude polovina žen,“ dodává Hrbková.

V podcastu 5:59 se také dozvíte více o jednotlivých faktorech, které ženám podle Lenky Hrbkové blokují cestu do politiky, nebo o tom, jak důležitý je pro dosažení změny tlak přímo ze společnosti. Poslechněte si v přehrávači v úvodu článku.

Výběr příštího českého eurokomisaře vzbudil pozornost i tím, koho vláda pominula. Nevyslyšela totiž požadavek šéfky Evropské komise, aby navrhla muže a ženu. Jaké souvislosti rozhodnutí pětikoaličního kabinetu má? A jak na tom je Česko v porovnání se zahraničím s ochotou prosazovat ženy do vysokých funkcí v politice?

Jedno z vlivných křesel v nové Evropské komisi má získat Jozef Síkela. Taková je alespoň představa pětikoaliční vlády, která současného ministra průmyslu a obchodu z hnutí Starostové a nezávislí minulý týden vybrala jako kandidáta na českého eurokomisaře. S tím, že právě Síkela má prý vzhledem ke svým zkušenostem šanci obsadit v Komisi silné portfolio.

Jiné jméno šéfka Evropské komise Ursula von der Leyenová z Česka zřejmě nedostane. A to i přesto, že dopředu avizovala – a v dopise zaslaném kabinetu následně i potvrdila – svou žádost, aby Praha i vlády dalších členských států nominovaly dva kandidáty: muže a ženu.

„To, že česká vláda tento požadavek nechce vyslyšet, výrazně nevybočuje. (…) Většina zemí nominuje jenom jednoho kandidáta nebo kandidátku,“ říká politoložka Lenka Hrbková z Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně, která působí také v Národním institutu SYRI.

Přesto se v tuzemsku rozeběhla debata i o tom, jestli vzdor kabinetu nemůže Česku uškodit. A podle Hrbkové skutečně von der Leyenová dává na genderovou vyváženost „své“ Evropské komise velký důraz. Jenže expertka zároveň předpokládá, že role tohoto hlediska nakonec bude v konkurenci zejména politických faktorů jen omezená.

V jisté konstelaci by se ale prý trvání na jediném kandidátovi nemuselo vyplatit. „Vymstít se to může, pokud Ursula von der Leyenová bude mít nějakou potřebu odměňovat (při rozdělování křesel v Komisi) ty státy, které jí v požadavku na dvě jména vyhoví,“ upozorňuje Hrbková.

Apel na rovnocenné zastoupení mužů a žen v Komisi nicméně není vázaný žádným psaným pravidlem, podle politoložky jde výhradně o osobní prioritu von der Leyenové. Ale také o pokračování neoficiálního trendu, který v menší míře nastartovali už její předchůdci v čele Evropské komise – José Manuel Barroso a po něm Jean-Claude Juncker.

Snaha zajistit reprezentativnější podobu vrcholné unijní politiky přitom obnažuje nevyváženou realitu, jaká panuje v Česku. Politoložka Hrbková, která se zabývá mimo jiné právě i genderem v politice, poukazuje na čísla, podle nichž český parlament v ohledu zastoupení žen pokulhává nejen za většinou Evropy – České republice v této statistice globálně patří 92. příčka ze zhruba 190 zemí.

A nepoměr se odráží i v hořejších patrech moci. „V exekutivních funkcích máme velmi slabé zastoupení žen. I historicky. Neměli jsme nikdy v historii premiérku ani prezidentku. Je zajímavé, že v tomto Česká republika v rámci Evropské unie hodně zaostává i za ostatními zeměmi střední a východní Evropy,“ podotýká expertka.

Důvodů disproporce ve vrcholné politice je přitom celá řada. Za ten zcela klíčový ale Hrbková označuje „uzlový bod demokratické politiky“ – politické strany. Právě v nich totiž padají rozhodnutí o tom, kdo jednotlivé funkce obsadí nebo kdo kam bude kandidovat. Historicky jde přitom podle politoložky o „mužské organizace“.

„V první řadě je důležité si připustit, že procesy uvnitř politických stran jsou nějakým způsobem vychýlené ve prospěch mužů,“ říká Hrbková s tím, že i když třeba ve stranách existují genderově neutrální regule pro výběr kandidátů do voleb, na členy působí i různá neformální pravidla. V potaz berou třeba loajalitu – přičemž podle politoložky studie ukazují, že muži v klíčových funkcích více tíhnou opět k mužům.

Souhrn těchto jednotlivostí pak vytváří pro ženy bariéru. Cestou kupředu je přitom podle expertky nejprve to, že společnost bude věc považovat za skutečný problém. „A že budeme tyto mechanismy, které nějakým způsobem znevýhodňují ženy, chtít řešit. Anebo nějak kompenzovat – třeba tím, že si stanovíme cíl, že ve vládě bude polovina žen,“ dodává Hrbková.

V podcastu 5:59 se také dozvíte více o jednotlivých faktorech, které ženám podle Lenky Hrbkové blokují cestu do politiky, nebo o tom, jak důležitý je pro dosažení změny tlak přímo ze společnosti. Poslechněte si v přehrávači v úvodu článku.