Bylo půl sedmé večer, pátek 11. října 1929, když na smíchovské policejní komisařství dorazil správce domu č. p. 663 v Divišově (dnes Radlické) ulici, aby nahlásil, že z bytu Antonína Najmana ve druhém patře vychází nesnesitelný hnilobný zápach.
Na místo se okamžitě dostavil smíchovský policejní inspektor Ostrýd a nechal byt otevřít zámečníkem. To, co spatřil, popsala druhý den Národní politika takto. „Na zemi u okna nalezl mrtvolu muže, v němž byl zjištěn vlastník bytu Antonín Najman. Mrtvola byla přikryta peřinami a umyvadlem. Na podlaze při levé straně hlavy Najmanovy i pod ní byla zaschlá kaluž krve. Hlava mrtvoly byla ranami skorem rozbitá a byla obalena několika archy balicího papíru a poklopena umyvadlem. Kolem krku mrtvoly byl omotán motouz, jehož se užívá při věšení prádla. Postele byly rozházeny a polštáři, ubrusy a pokrývkou z nich byla přikryta mrtvola Antonína Najmana, jenž ležel na zemi bez bot a bez kabátu. Vedle truhlíku na uhlí byla nalezena dvě zakrvácená kladívka. Z celého tohoto obrazu hrůzy bylo zjevné, že Antonín Najman byl úkladně zavražděn.“
Že šlo o vraždu loupežnou, bylo zřejmé hned druhý den. V pozůstalosti osmapadesátiletého vdovce chyběly tři vkladní knížky. První, vedená u Československé spořitelny, na níž mělo být uloženo 14 403 korun. Jak se záhy zjistilo dotazem u banky, 5. října z ní bylo vybráno deset a čtyři dny poté další čtyři tisíce korun.
Druhá vkladní knížka, vedená u Občanské záložny na Smíchově, disponovala účtem o 12 942 korunách. Čtvrtého října z ní zmizelo deset tisíc.
Konečně třetí knížka, u Smíchovské záložny, měla zapsáno 11 915 korun, avšak znovu v pátek 4. října z ní kdosi vybral rovných deset tisíc.
Případu se ujalo IV. bezpečnostní oddělení pražského policejního ředitelství, konkrétně policejní rada Josef Vaňásek. Zkušený, v té době již dvaapadesátiletý kriminalista začal rozplétat události posledních dnů a týdnů Najmanova života. Bylo přitom zjevné, že právě pátek 4. října, tedy den, kdy byly z vkladních knížek poprvé vybrány velké obnosy peněz, bude pro pátrání zásadní či přelomový. Zejména, když i soudní lékaři odhadovali, že k vraždě došlo kolem tohoto data.
Osudný inzerát
Šestého září vyšel v pražských novinách docela nenápadný inzerát: „Osamělý padesátiletý vdovec by se přiženil, neb hledá vdovu neb starší slečnu, která nějakým jměním vládne. Mám 40 000 Kč a svůj byt. Zn. Praha XVI.“ (Od roku 1923 tvořily Prahu XVI Smíchov, Radlice, Hlubočepy a Malá Chuchle.) Zadavatelem inzerátu byl osmapadesátiletý vdovec Antonín Najman. V administraci novin si o několik dnů později vyzvedl přibližně deset odpovědí. Muž je pečlivě a s nadějí pročítal. Jedna z nich se mu obzvlášť líbila. Jedenatřicetiletá svobodná žena v něm líčila, že jí před nedávnem umřela matka, s níž žila, nyní se cítí opuštěná a hledá, kdo by se jí v jejím osamocení ujal. Lahodně zněla prakticky založenému muži také slova o tom, že měla donedávna krám na Vinohradech, ten prodala za osmdesát tisíc a nyní by si ráda zařídila nový obchod buď v Liboci, nebo ve Vysočanech.
Podpis: Helena Budínská
V odpovědi ovšem žena neudala adresu, jak bylo běžné a obvyklé, ale každý další dopis žádala poste restante na hlavní poštu v Jindřišské ulici. Vysvětlovala to tím, že má podnájemnice a bojí se, aby „slečny psaní neotevřely a nevysmály se jí“.
Takové zdůvodnění přišlo Antonínu Najmanovi přirozené a skutečně 16. září odpověděl Heleně Budínské na hlavní poštu. Věci vzaly rychlý spád a už o den později ho kolem osmé večer navštívila Budínská v jeho smíchovském bytě.
Zajímavé svědectví přinesl později bratr zavražděného František Najman. Ten vypravoval, že bratra navštívil v Praze před svatým Václavem (28. září) a radil mu, aby se oženil. Antonín ho překvapil – sdělil mu, že si dal před pár dny do novin inzerát, na který dostal několik odpovědí. Bratr František si je přečetl, a když se ho sourozenec zeptal, co na ně říká, odpověděl, že se mu žádná nelíbí.
Na to mu bratr odvětil, že je to jedno, že už je stejně rozhodnut, že si vybral – vezme si Helenu Budínskou, je jí přes třicet (což Antonínu Najmanovi nepochybně lichotilo), má prý peníze a za sebou těžký život.
„Už jsi ji viděl?“ zeptal se František.
„Ale ano, byla u mě večer až do devíti hodin,“ pochlubil se Antonín.
„Pořádná ženská by k tobě večer nechodila, když se znáte jen pár dní. V tom bude nějaký podvod,“ prohlásil skepticky bratr Antonína Najmana a odešel.
Cesta do Jinonic
Od jeho návštěvy uběhl asi týden. Naplnil ho čilý kontakt mezi domnělou Helenou Budínskou a vdovcem Najmanem. Ten byl nadšen, o čtvrt století mladší žena se mu líbila a nijak mu nevadilo, že jí chybějí dva přední zuby, které nahrazuje zlatá protéza. Navíc hovořila zasvěceně o obchodu, a tak se zdálo, že svatbě a společné budoucnosti nestojí nic v cestě. Zvlášť když Budínská přišla s přáním zakoupit společně domek v Jinonicích, o němž se doslechla, že je i s krámem v přízemí na prodej.
V pátek 4. října navštívila Budínská vdovce Najmana znovu. Vydali se do Občanské záložny a Smíchovské záložny a v obou vybrali po deseti tisících. Třetí vkladní knížku u Československé spořitelny, která nebyla chráněna heslem, předal Najman Budínské se slovy: „Bude-li ještě potřeba do toho obchodu, můžeš si z ní peníze vyzvednout.“
Budínská vložila dvacet tisíc i s vkladní knížkou do aktovky, kterou si přinesla s sebou. Společně pak vyrazili na cestu do Jinonic, aby se podívali na domek, v němž se mělo odvíjet jejich životní štěstí.
Cestou se stavili na Malvazinkách. Na zdejším hřbitově byla pohřbena nebožka manželka Antonína Najmana. Vdovec považoval tohle gesto za správné – chtěl, aby se ženy jeho života, ta minulá i budoucí, setkaly. Chtěl jedné i druhé říct, jak je měl a má rád. Možná to bylo dětinské a příliš okázalé, ale pro něj to bylo důležité. To podstatné se však odehrálo za jeho zády. Zatímco o tom všem nahlas hovořil a zaléval květiny na hrobu své zesnulé ženy, nevšiml si, jak Helena Budínská vložila do aktovky kamenické kladívko, jež tu nechal ležet kamenický mistr Liška.
Pak pokračovali do Jinonic. Navštívili tu manžele Marchalovy, o nichž se Budínská doslechla, že prodávají dům. Ti později vypověděli, že 4. října dorazil po obědě Najman ve společnosti ženy v šedobéžovém plášti s tmavým plátěným kloboukem na hlavě. Tato žena byla nápadná tím, že jí chyběly dva přední zuby, které nahrazovala zlatá protéza. Najman ji vydával za manželku a byl ochoten ihned složit zálohu dvacet tisíc.
Zajímavé bylo, že se domnělá Najmanová dvakrát podřekla – a začala svému muži vykat. Paní Marchalovou v tu chvíli napadlo: „No to je divné manželství. Ten si ji asi vydržuje a chce jí koupit domek!“
Najman s Budínskou odešli s nepořízenou. Marchalovi nebyli ještě rozhodnuti, že dům s obchodem prodají. Dosud si také neobstarali nové bydlení. Další schůzku si domluvili na neděli 6. října.
Najman s Budínskou se vydali zpátky na Smíchov. Do Najmanova bytu dorazili mezi čtvrtou a pátou odpoledne. Od té chvíle vdovce už nikdo nespatřil.
Kladivo a pepř
Když si zastupující šéf pražského bezpečnostního oddělení Dr. Josef Vaňásek přečetl popis ženy, s níž se v posledních týdnech mrtvý Najman objevoval, začal tušit, kdo by mohl za celou věcí stát. Jeho podezření ještě zesílilo, když se dozvěděl o inzerátu, který stál na počátku celého případu. Bylo to totiž jenom pár měsíců, kdy jeho oddělení řešilo podobný případ.
V březnu 1929 si podobný seznamovací inzerát podal sedmapadesátiletý Václav Žák z Újezda u Vodňan v jižních Čechách. Také on hledal nevěstu s tím, že by se rád přiženil na větší statek. Za to nabízel významnou částku či vklad do hospodářství.
Na jeho inzerát odpověděla jistá Marie Čermáková. V dopise tvrdila, že je nedávno třicetiletá, svobodná a má mladšího bratra, který se bude zanedlouho ženit. Musí mu proto vyplatit osmdesát tisíc, jeho podíl na rodinném majetku. Sama má jen třicet tisíc, od budoucího manžela a spolumajitele statku by tedy očekávala vklad padesáti tisíc korun.
Václav Žák a Marie Čermáková se poprvé setkali v Praze. Nalezli v sobě zalíbení a domluvili se, že 4. dubna zajedou na statek v Kralupech. Pokud bude Žák spokojen, předá Čermákové peníze a druhý den uzavřou u notáře smlouvu.
Žák skutečně vybral ze svého účtu u Živnobanky padesát tisíc korun. V domluvený den se opět setkali v Praze. Bylo už pozdní odpoledne. Stmívalo se. Čermáková se objevila s aktovkou, o níž tvrdila, že v ní má uloženo svých třicet tisíc, od Žáka převzala jeho padesát a vložila je dovnitř. Ještě večer prý na statku bratra vyplatí.
Najatým vozem odjeli do Mikovic (součásti Kralup).
Po čtyřiceti minutách nechala Čermáková zastavit. Řekla, že půjde zadem a otevře vrata. Ale Žák už v tu chvíli tušil, že v jejím počínání něco nehraje, po chvíli se vykradl z automobilu a šel pomalu za Marií Čermákovou. Na návsi potkal několik mladíků – zeptal se jich na statek Čermákových, ale ti se na něj jen udiveně a pak také se smíchem podívali. Ne, o nikom takovém neslyšeli a nikdo takový v Mikovicích nikdy statek neměl.
Žák se přesvědčil, že byl podveden. Pustil svého psa, ten ženu ve tmě rychle vystopoval a zuřivě na ni zaútočil. Vyděšená Čermáková se nechala odvézt na policejní stanici. Kromě Žákových padesáti tisíc tu policisté v její aktovce objevili kladivo a pepř. Najevo vyšlo i skutečné jméno ženy – kdepak statkářka, šlo o vdanou matku devítileté dcery Marii Volfovou.
Dvaatřicetiletá posluhovačka ze Smíchova byla v polovině července odsouzena k sedmi měsícům nepodmíněně. Výkon trestu měla nastoupit 18. října. Tedy pouhých čtrnáct dnů po smrti Antonína Najmana, který si tak jako Žák podal seznamovací inzerát a byl zavražděn – kladivem.
Nečekaná návštěva
Bylo pondělí 14. října, když vrchní policejní rada Vaňásek vyslal své podřízené, aby Volfovou na Smíchově zadrželi a přivezli na čtyřku do Bartolomějské ulice. „A tu se stalo něco překvapujícího,“ líčila následující události Národní politika. „Sotva detektivové odjeli z policejního ředitelství, dostavila se do kanceláře radovy neznámá ženština v průvodu asi devítileté dcerušky a nápadně velkého muže. Držíc v ruce výtisk novin, sdělovala, že chce býti nápomocnou k vypátrání Najmanovy vražedkyně a že by ráda viděla album zločinců.“
„Proč?“ otázal se rada.
„Poněvadž popis, který je v novinách, se shoduje se mnou. A to nemohu dopustit, aby na mně taková pověst ulpěla,“ rozčilovala se dál žena.
Vrchní policejní rada Vaňásek si neznámou pozorně prohlédl a zjistil, že má v ústech dva zlaté zuby. Mlčel však a naslouchal, co žena vypravuje. Ta pokračovala v pobouřeném výkladu. „Já už se dokonce vypravila za tou Marchalovou do Jinonic a ta, když mne spatřila, povídala, že jsem té ženě opravdu velmi podobná, ale tamta že prý byla hubenější, churavá, bledá, a že kdybych měla plášť a klobouk, který tehdy ta ženská měla na sobě, že by mohlo klidně jíti o jednu a tutéž osobu. A to já, pane rado, uznejte, na sobě nemohu nechat…“
Vrchní policejní rada Vaňásek jen kýval hlavou a dál si prohlížel nápadně červený obličej příchozí. Rychle pochopil, že to není přirozená červeň, či dokonce ruměnec, ale jde o líčení někoho, kdo chce stůj co stůj demonstrovat své zdraví. Žena byla také až nápadně teple oblečená. Na těle měla tlustý svetr a přes šaty ještě velkou zástěru, jež ji dělala výrazně tlustší. To vše trvalo několik minut.
Pak se rada Vaňásek za svým stolem náhle vzpřímil, bouchl dlaní o hromadu spisů, které tu ležely, a křikl: „Tak dost! Služba!“ Neobvykle velkého muže i holčičku nechal odvést na chodbu. Poté se obrátil k ženě: „Tak aby bylo jasno. Vy jste Marie Volfová, že ano! A všechno, co jste mi tady povídala, je pohádka! Vy jste zavraždila Antonína Najmana, a já vás proto jménem zákona zatýkám!“
Během následujících hodin shromáždila pražská policie řadu důkazů, jež vinu Marie Volfové potvrzovaly. Především ohořelý zbytek klobouku, jenž byl totožný s tím, v němž „snoubenka“ Antonína Najmana na veřejnosti vystupovala. Dále béžový plášť, který ve své spořivosti nedokázala Volfová zahodit, ale odnesla ho po vraždě do čistírny. Bezpečně ji také poznali manželé Marchalovi z Jinonic i domovník Hopp z domu, v němž vdovec Najman bydlel.
Při prohlídce v bytě Volfové bylo objeveno – u zdi za věšákem – 3600 korun. A konečně okresní hospodářská záložna na Smíchově bezpečnostnímu oddělení potvrdila, že Marie Volfová zaplatila dluh deseti tisíc korun, jenž vznikl jejím neúspěšným podnikáním v obchodě se střižním zbožím a v mlékařském krámě. Jak se záhy ukázalo, právě dluh a hrozba exekuce byly hlavním důvodem ženina vražedného podnikání.
Rozepnuté kalhoty
Večer 15. října se Marie Volfová k vraždě Antonína Najmana přiznala. Tvrdila však, že v žádném případě nešlo o vraždu loupež- nou, protože Najman byl chlípník a v osudný pátek 4. října na ni po návratu z Jinonic sexuálně zaútočil.
Volfová to barvitě vylíčila před soudem, jenž se konal 18. a 19. prosince 1929. Vdovec se podle ní choval jako šílený, začal křičet a sápat se na ni. „Utíkala jsem ke dveřím, ale ty byly zavřené. Bože, on mne zamkl, pomyslela jsem si. Stála jsem zničená. On řičel… pánové, pánové, to nebyl člověk, to bylo zvíře! Já nevím, co jsem v té chvíli popadla. Měla jsem tmu. Nevěděla jsem, co držím v ruce. Věřte mi, pánové, před Bohem, kdyby to byl hrnec, já bych ho byla taky popadla. Ale já chytila kladivo, ťala jsem ho… sem, do pravého spánku… on svěsil ruce a já do něho třískala kladivem, já nevím, kam přesně, já ho chtěla rozsekat na kaši! A kdybych z něho nadělala hadry, mně to bylo v tu chvíli jedno.“
Žena, která si podle vlastních slov přivydělávala prostitucí, se nyní zaštiťovala morálkou. „Vy nevíte, pánové, jaká to pro mne byla hanba. On takový starý člověk, to si ani můj muž ke mně nedovolí… Když už ležel a chrčel, já myslela, že znovu vstane – Chlape, ještě tě zaškrtím! pomyslela jsem si a zvedla provaz. Uškrtím tě za to, že jsi mě zničil.“
„Ale vždyť vás nezničil,“ namítl předseda soudu.
„To jsem se měla nechat zhanobit? Vždyť to byla hanba!“
Po vraždě prý omdlela, potom zapnula Najmanovi kalhoty, aby „nevyšla její hanba najevo“, a tehdy si uvědomila, k čemu ji tento prokletý muž dohnal. Pomyslela si: „Za to mi zaplatíš! Když jsi mi zničil život, ať mi zachráníš aspoň rodinu.“ Jen proto si vzala vdovcovy peníze a vkladní knížky.
V celém soudním sále nebyl snad jediný člověk, jenž by patetickému vystoupení Marie Volfové uvěřil. Víc než jako osudem zlomená žena působila jako herečka na jevišti. Pohříchu herečka přehrávající a ochotnická.
Soudní znalci konstatovali, že lebka oběti byla úplně rozdrcená, takže nelze ani určit, kolik ran ji zasáhlo. Nejméně však šest. Že by vražednice zapnula své oběti po činu kalhoty, je přitom velmi nepravděpodobné, protože se na nich nenašly žádné stopy krve – jenže Volfová musela mít po činu ruce silně zakrvácené.
Podle psychiatrů byla ve chvíli útoku zcela příčetná, orientovaná a vůbec, jde o ženu velmi inteligentní. Vyšetřovatelé také potvrdili, že jakýkoliv křik, v případě, že by chtěla zburcovat na svou obranu obyvatele domu, musel mít okamžitý účinek.
Kolem půl osmé se porotci odebrali k poradě. Byla krátká. Vyprávění Volfové o sexuálním útoku neuvěřili a jednomyslně potvrdili, že se jednalo o loupežnou vraždu. Senát vedený vládním radou Dr. Hladíkem poté vynesl rozsudek – trest smrti provazem, jejž následně zmírnil dle tradice TGM milostí prezidenta na doživotí.
