Žila tu radši než v bytě u dětí, protože mohla chovat domácí zvířata. Přitom nouzová kolonie Na Děkance nebyla ve skutečnosti ničím jiným než velkoměstským slumem, spletí malých domků, chlívků a kůlen stlučených z prken a lepenky. Úřady se pokoušely vnést do divokého bydlení aspoň trochu pořádku, a tak domky v kolonii očíslovaly. Ten, ve kterém žila sedmdesátiletá Marie Lachmanová, dostal třináctku.
„Nad vchodem skoro u střechy je přibit svatý obrázek celý už omšelý deštěm a špatným počasím. Do dvorku vedou malá laťková vrátka, která se zavírají obyčejným řetízkem s visacím zámkem. K domku přiléhají dva dřevěné chlívky pro kozu a tři vepře a kurník pro slepice. Uprostřed dvora je mělká studna a primitivní houpačka s prkénkem na dvou drátech,“ popsal příbytek Lachmanové pražský Polední list.
Vždy v úterý a ve čtvrtek přicházel po škole vnuk staré ženy – desetiletý Fanda Štěpánek –, aby si prohlédl zvířata a zhoupl se na houpačce, o níž byla řeč. Dorazil také ve čtvrtek 11. ledna a hned si všiml, že vrátka jsou zavřená na řetízek, v oknech jsou zatažené záclony, a hlavně – slepice jsou dosud v kurníku.
Ťukal na babičku, jenže ta neotvírala. Vystrašený běžel proto do sousedního domku. „Babičce se muselo něco stát!“ křičel. Soused Josef Hrubý pak nahlédl okénkem do domku a spatřil paní Lachmanovou, jak leží na posteli v tratolišti krve.
Stopy na petrolejové lampě
O hodinu později dorazil na místo přednosta bezpečnostního oddělení pražského policejního ředitelství vládní rada Josef Vaňásek, Dr. Borkovec a další detektivové z Bartolomějské ulice. Marie Lachmanová ležela na posteli s obličejem k nepoznání zohaveným. Její ruce zůstaly na peřině, pravá v lokti ohnutá. Bylo zřejmé, že žena byla zavražděna ve spánku.
Soudní lékař docent Knobloch (jeden z nejbližších spolupracovníků rady Vaňáska po mnoho let) odhadoval dobu smrti na časné ráno, snad kolem šesté hodiny. Vražednou zbraní se stala sekera, konkrétně její tupý konec (počet ran docent Knobloch odhadne po pitvě na osm až deset).
Domek Marie Lachmanové se skládal z předsíňky a světnice se dvěma malými okny. Uvnitř stály dvě postele sražené k sobě, které žena pronajímala nocležníkům (šlófům, jak se tehdy říkalo), a postel pod okny, na níž sama spala. Zbylé místo zaplnil stůl, kamna, skříňka a několik kousků nádobí rozvěšeného po stěnách.
Všude panoval pořádek. Kriminalisté sejmuli v celém stavení otisky prstů a záhy zjistili, že ty, jež našli na cylindru petrolejové lampy, nepatří Marii Lachmanové. Z toho logicky vyplynulo, že poslední zhasínal lampu někdo jiný. Pravděpodobně vrah.
Ale jaký mohl být motiv jeho činu? Milostný? To rada Vaňásek při věku stařenky i poklidném způsobu jejího života nepředpokládal. Ani záměrná loupež větší částky peněz nebyla v chudinské kolonii pravděpodobná, i když Lachmanová prodala před Vánoci vykrmeného vepře, avšak peníze rozdala dětem a za zbytek nakoupila malé čuníky.
Nejpravděpodobnější se jevil konflikt s některým z nocležníků. Ti se rekrutovali z řad řemeslníků a dělníků, často sezónních zaměstnanců, kteří přicházeli do Prahy za prací. „Lachmanová měla téměř stále nocležníky. Poslední se odstěhovali krátce před vánočními svátky a od té doby bydlela zavražděná v domku sama,“ líčil Polední list. Poté pokračoval: „Teprve tento týden přihlásil se zase nový nájemník. Lachmanová prohlásila o něm sousedkám, že ho zná, neboť před několika lety už u ní delší dobu bydlel.“
Tohoto muže zahlédla v den, kdy se u Marie Lachmanové objevil, tedy v pondělí 8. ledna, i její dcera – paní Štěpánková. Odhadovala, že je mu přes čtyřicet a u matky bydlel již před čtyřmi roky, když pracoval na stavbě nedalekého justičního paláce. Jméno si však paní Štěpánková nepamatovala. Ale ano, ještě jedna věc na něm byla nápadná – velké a odulé pysky.
Pátrání pražské policie nabralo obrátky.
Hledá se muž s pyskem
Marie Lachmanová byla veskrze oblíbená stará paní. Sice trochu nahluchlá, ale dobrotivá. Ve stísněném prostředí nouzové kolonie nevyhledávala spory, naopak. A tak ji lidé měli rádi. Manžel jí zemřel před devíti roky. Na Pankráci měli obchod s palivem. Nic velkého. Sama roznášela v putýnce uhlí k zákazníkům. S dětmi vycházela výborně a vnuci ji milovali.
Naposledy byla viděna ve středu 10. ledna kolem osmé večer, když nakoupila v Odkolkově obchodě krmení pro slepice a poté zašla k sousedce pro pomeje, aby „měla pro prasátka“, jak sama říkala. Poté už ji viděl jen onen nocležník. Jeho jméno však zůstávalo tajemstvím.
Kriminalisté si vyžádali čtyři roky staré mzdové záznamy architekta Lipše, jenž stavbu justičního paláce (dnes vrchního soudu) řídil. Bylo zřejmé, že jméno „muže s pyskem“ na nich musí být. Začali také vyslýchat zedníky a další dělníky z tohoto seznamu. Ptali se stále znovu: „Nevzpomenete si na čtyřicátníka s nápadně odulými rty?“
Netrvalo dlouho a narazili na jistého Pechara, ten upozornil na kamaráda Bočka a ten na dalšího dělníka, který s „Pyskatým“, jak mu tehdy říkali, pracoval. Jméno si už nepamatovali, ale věděli, že bydlí v Horních Beřkovicích.
Policisté se do Beřkovic rozjeli. Popsali muže tamnímu četnickému strážmistrovi a ten okamžitě věděl, která bije: „To nemůže být nikdo jiný než zedník Starý!“
Kriminalisté čtyřiačtyřicetiletého ženatého muže, otce dvou dětí, s nápadnými rty přivedli na obecní úřad a ihned zahájili výslech. Václav Starý se přiznal ve čtvrtek 12. ledna kolem půl osmé večer. Poté byl převezen na čtyřku do Bartolomějské ulice, aby své doznání zopakoval před vládním radou Vaňáskem.
Vrah byl tedy usvědčen. „Je to muž urputného výrazu se zlověstnýma očima, odulými rty, vysoký, hubený, s bohatou kriminální minulostí,“ popisoval pachatele agrárnický Venkov. V roce 1912, to mu bylo třiadvacet, napadl kolovrátkáře Pařízka sekerou, aby chudákovi uloupil pouhých 31 korun. Vyneslo mu to třináct let těžkého žaláře. Po podmínečném propuštění v roce 1919 se znovu oddal krádežím, takže v kriminále trávil s přestávkami čas až do roku 1930. Jisté je, že po svém posledním zločinu neměl šanci uniknout. Úředníci pátrali v kartotéce kriminální policie a nejpozději v pátek odpoledne by už věděli, komu otisk palce a ukazováčku z petrolejové lampy patří.
Osudné ráno
Soud s Václavem Starým začal 16. února 1934. Vrah tu podrobně popsal průběh osudné noci. Všezačalo již večer, když mu Marie Lachmanová připomněla, že jí dluží dvacet korun, které jí nezaplatil, když u ní naposledy bydlel. Pohádali se. Potom šli oba spát.
Bylo půl šesté ráno, když se Marie Lachmanová probudila. Odběhla na dvorek. Starého probudilo vrznutí dveří. Posadil se na posteli a zapálil si cigaretu. Když se stará žena vrátila, vyhubovala mu, že kouří v posteli, uvnitř místnosti, v níž musí potom spát, a znovu mu vyčetla i starý dluh dvaceti korun.
To zedníka ještě víc popudilo.
Když stará žena znovu usnula, rozsvítil si petrolejku, umyl se, najedl a připravil kávu. Při tom si všiml sekyrky položené v truhlíku na uhlí. Od zvrácené myšlenky k činu zbýval v jeho případě pouhý krok.
Potom vrah zběžně prohledal místnost a zřejmě ho nijak nepřekvapilo, když žádné peníze nenašel. Nakonec si zabalil věci, oblékl kabát a nepozorovaně domek opustil. Do Horních Beřkovic šel pěšky. K rodině dorazil kolem páté odpoledne. Druhý den odpoledne přijeli policisté.
Vrchní soudní rada Mrázek odsoudil Václava Starého k trestu smrti. Ten byl na základě obvyklé milosti prezidenta republiky změněn na doživotí.
