Tuzemská katolická církev zřejmě netouží po nových ovečkách, ale ráda by se obkopala příkopy a zabetonovala se ve středověku, jak ukazuje polská cesta. Never more zaslouží arcibiskup Graubner, jehož instituce si vytrvale odmítá zamést před vlastním prahem, zato se ráda cpe tam, kde o ni nestojí. Ohrožen je i otec myšlenky Památníku šoa a kolace v nakladatelském světě. Čtěte dále!

Jana Bohutínská: Římskokatolická církev je propsaná do zdejší kultury, vzdělávání a formování vkusu. Galerie i kostely jsou napěchované uměním s náboženskou, respektive církevní tematikou. To je historie. Připomínky, jež pražský arcibiskup Jan Graubner sepsal k revizi rámcových vzdělávacích programů, jsou současnost. Navrhuje v zásadě blokovat svobodné sekulární vzdělávání, které je pro všechny. Ostatní klidně nařkne z „ideologické kolonizace“, přitom sám ukazuje nebezpečný ultrakonzervatismus, který zdaleka nebují jen za našimi hranicemi.

Marek Gregor: Pamatuju, jak mi Pavel Štingl v roce 2012 vyprávěl o záměru přebudovat bývalé nádraží Praha-Bubny na Památník šoa. Za těch dvanáct let se mu podařilo budovu získat a neziskovku překlopit na příspěvkovou organizaci MK ČR. Proto nechápu, že vedení ministerstva nyní narychlo vypisuje výběrové řízení na nového ředitele, když, jak tvrdí, již dislokovalo 300 miliónů Kč na vybudování Památníku ticha. Chtěl bych věřit, že jde o nedorozumění a že původnímu týmu bude umožněno v projektu pokračovat.

Kateřina Kadlecová: Po přečtení článku renomované překladatelky z nizozemštiny Magdy de Bruin Hüblové s titulkem Pořádné překladatelské sousto je mi smutno z toho, že už si málokteré nakladatelství krásné literatury může dovolit zaplatit kolaci, tedy pečlivé srovnání odevzdaného překladu a originálu knihy. Na příkladu románu Huga Clause Smutek Belgie, který loni, čtyřicet let po publikaci nizozemského originálu, česky vydalo nakladatelství Rubato, de Bruin Hüblová ukazuje, jak by kolace pomohla už teď dobrému, čtivému překladu a jak se vinou převodu posouvá čtenářovo vnímání díla. Tohle není never more konkrétní osobě; jen povzdech nad nevyhnutelností a systémem.

Tuzemská katolická církev zřejmě netouží po nových ovečkách, ale ráda by se obkopala příkopy a zabetonovala se ve středověku, jak ukazuje polská cesta. Never more zaslouží arcibiskup Graubner, jehož instituce si vytrvale odmítá zamést před vlastním prahem, zato se ráda cpe tam, kde o ni nestojí. Ohrožen je i otec myšlenky Památníku šoa a kolace v nakladatelském světě. Čtěte dále!

Jana Bohutínská: Římskokatolická církev je propsaná do zdejší kultury, vzdělávání a formování vkusu. Galerie i kostely jsou napěchované uměním s náboženskou, respektive církevní tematikou. To je historie. Připomínky, jež pražský arcibiskup Jan Graubner sepsal k revizi rámcových vzdělávacích programů, jsou současnost. Navrhuje v zásadě blokovat svobodné sekulární vzdělávání, které je pro všechny. Ostatní klidně nařkne z „ideologické kolonizace“, přitom sám ukazuje nebezpečný ultrakonzervatismus, který zdaleka nebují jen za našimi hranicemi.

Marek Gregor: Pamatuju, jak mi Pavel Štingl v roce 2012 vyprávěl o záměru přebudovat bývalé nádraží Praha-Bubny na Památník šoa. Za těch dvanáct let se mu podařilo budovu získat a neziskovku překlopit na příspěvkovou organizaci MK ČR. Proto nechápu, že vedení ministerstva nyní narychlo vypisuje výběrové řízení na nového ředitele, když, jak tvrdí, již dislokovalo 300 miliónů Kč na vybudování Památníku ticha. Chtěl bych věřit, že jde o nedorozumění a že původnímu týmu bude umožněno v projektu pokračovat.

Kateřina Kadlecová: Po přečtení článku renomované překladatelky z nizozemštiny Magdy de Bruin Hüblové s titulkem Pořádné překladatelské sousto je mi smutno z toho, že už si málokteré nakladatelství krásné literatury může dovolit zaplatit kolaci, tedy pečlivé srovnání odevzdaného překladu a originálu knihy. Na příkladu románu Huga Clause Smutek Belgie, který loni, čtyřicet let po publikaci nizozemského originálu, česky vydalo nakladatelství Rubato, de Bruin Hüblová ukazuje, jak by kolace pomohla už teď dobrému, čtivému překladu a jak se vinou převodu posouvá čtenářovo vnímání díla. Tohle není never more konkrétní osobě; jen povzdech nad nevyhnutelností a systémem.