Sobota, 13 července, 2024
Google search engine
DomůMagazínPro ženyŽaneta (30): Na vysněné dovolené v Římě jsem přišla o iluze a...

Žaneta (30): Na vysněné dovolené v Římě jsem přišla o iluze a peníze. Ale na oplátku jsem získala lásku –

Nemohla jsem uvěřit svým uším, když můj šéf oznámil, že jsem ve firemní loterii vyhrála týdenní zájezd do Říma. Co si pamatuji, vždy jsem snila o procházce po Věčném městě, o ranním cappuccinu v malé kavárně s výhledem na Koloseum. Fantazírovala jsem o odpoledních strávených prohlídkou Baziliky svatého Petra a procházkách v uličkách plných historických tajemství…

Splnil se mi sen

Balení kufru bylo jako rituál – každý kousek oblečení byl vybrán s ohledem na romantické italské večery. Už jsem slyšela pouliční hudebníky a cítila vůni pizzy. Srdce mi bušilo rychleji při pomyšlení na nadcházející dobrodružství.

Let probíhal hladce. Z okna jsem sledovala oblaka a moje mysl byla plná plánů a představ o tom, co mě čeká. Nikdy jsem nebyla tak daleko od domova, a zároveň jsem nikdy necítila takový příval energie a radosti.

První kroky na římském letišti byly jako vstup do nového světa. Nebe bylo tak modré, že vypadalo jako malované nějakým renesančním mistrem. Slunce mě přivítalo teplým úsměvem a vzduch byl naplněn vůní espressa a svobody…

Realita v Římě byla trochu jiná

V cestovní kanceláři u letiště mě čekal průvodce jménem Alfonso. Vypadal jako někdo, komu je lepší se vyhnout. Měl zatočené kníry a mazaný pohled. Jeho úsměv nevzbuzoval důvěru a způsob, jakým zacházel s mými dokumenty, mi způsobil mrazení v zádech.

Paní Žaneto, všechno je připraveno. Tady jsou klíče od vašeho pokoje v hotelu La Dolce Vita.

Ale v informacích o zájezdu byl uveden jiný hotel,“ snažila jsem se skrýt zklamání.

Ach, tam probíhá rekonstrukce,“ odpověděl rychle.

Hotel byl rozpadající se bouda s oprýskanými stěnami a všudypřítomným zápachem plísně. Nebylo to nic podobného tomu, co slibovaly fotografie. V mém pokoji se švábi bezostyšně procházeli prakticky všude. Cítila jsem strach a znechucení. Vrátila jsem se do cestovní kanceláře, ale Alfonso zmizel jako pára nad hrncem.

Kde je Alfonso? Musím s ním okamžitě mluvit!“ volala jsem zoufale na dívku za přepážkou.

Pan Alfonso má dnes spoustu povinností. Nechte mu vzkaz, určitě se vám ozve,“ odpověděla lhostejně.

Potkala jsem svého zachránce

Zklamaná a vyděšená jsem se vrátila do svého pokoje. Uvědomila jsem si, že jsem v cizím městě úplně sama a bezmocná.

Řím v noci měl být splněním snu, ale stal mou noční můrou. Bloudila jsem bez cíle, snažila se uspořádat své myšlenky. Někde mezi Via del Corso a Piazza Navona se moje kabelka stala kořistí šikovného zloděje. Zmizely mi peníze, dokumenty, telefon. Najednou se svět zdál obrovský a já malinká. Seděla jsem na obrubníku, plakala a cítila, jak se můj strach mísí se zoufalstvím.

Mohu vám nějak pomoci?“ zeptal se někdo anglicky. Překvapeně jsem zvedla hlavu. Přede mnou stál vysoký muž.

Ano. Okradli mě. Nemám nic…“ zašeptala jsem a cítila, jak se mi v krku tvoří knedlík.

Pojďte se mnou, pomůžu vám. Půjdeme to nahlásit na policejní stanici.

Ukázalo se, že můj zachránce je také Čech. V Římě žije už několik let, provozuje malý obchod a jmenuje se Viktor (35). Bydlel v prostorném domě v klidné čtvrti.

Nabídl mi, že mohu přespat u něj. I když se mi to zdálo riskantní, rozhodla jsem se, že to je lepší než návrat do pokoje plného švábů.

Cítila jsem, že je mezi námi něco víc…

„Žiji tu už několik let,“ pustil se do vysvětlování a podal mi šálek horkého kakaa. „Tento dům jsem zdědil po otci. Řím může být krutý k neopatrným turistům, ale má také své dobré stránky.

Jeho dům byl plný knih a on sám působil důvěryhodně. Strávila jsem u něj několik dní, během kterých jsme společně večeřeli a podnikali dlouhé noční procházky. Viktor mi ukázal Řím očima místního obyvatele a já čím dál více cítila, že mezi námi to jiskří. Může to být začátek romantického vztahu?

Jsem rád, že jsem tě poznal,“ řekl jednoho večera a nesměle mě objal kolem ramen. Cítila jsem, jak se mi na tvářích tvoří ruměnec.

V noci jsem ležela v posteli a myslela na něj. Jak se v jeho přítomnosti cítím v bezpečí… Jak jeho úsměv rozjasňuje mé nejtemnější myšlenky… Jak jeho dotek způsobuje, že mám husí kůži… Ano, byla jsem zamilovaná.

Rozhodla jsem se riskovat

Jednoho rána mě Viktor vzal do svého obchodu. Regály byly plné českých lahůdek a na stěnách visely české vlajky a portréty slavných Čechů. Byl to malý kousek Česka v srdci Říma.

Přemýšlel jsem… Nechtěla bys mi pomáhat?“ zeptal se a podal mi sklenici nakládaných okurek. „Máme tady českou komunitu, která potřebuje naše produkty. Víš, společné podnikání je také o společných snech,“ usmál se nesměle.

Nikdy jsem nepřemýšlela o tom, že bych opustila svou práci, natož pracovala v obchodě. Ale něco mě na tom lákalo. Na jedné straně mi srdce říkalo, abych zůstala s Viktorem, na druhé straně mě rodinné vazby táhly zpět do Česka…

Zlato, na tvém štěstí záleží. Pokud cítíš, že Řím je tvé město, možná stojí za to zkusit to. Koneckonců, vždy můžeš nasednout na letadlo a vrátit se k nám,“ řekla moje maminka, když jsem ji o tom všem pověděla do telefonu.

Možná měla pravdu, Možná stojí za to vsadit vše na jednu kartu a riskovat. Stála jsem na terase s výhledem na panorama Říma. Paprsky zapadajícího slunce byly úžasné. Na chvíli jsem nechala své myšlenky bloudit mezi vzpomínkami z posledních dnů, kdy se výhra proměnila v největší dobrodružství mého života.

Během týdne jsem byla podvedena, okradena, ponechána na pospas cizímu prostředí a našla svou lásku, která chtěla, abychom spolu vedli obchod. Bylo toho až moc najednou. Přesto jsem cítila, že to chci. Dobrodružství s Viktorem mi připadalo jako pohádka se šťastným koncem. Nemohla jsem to nezkusit…

Udělala jsem dobře

Už rok žiji v Římě, městě, které mě okouzlilo svou krásou, ale nešetřilo ani tvrdými lekcemi. Bylo svědkem mé bezmocnosti, strachu, ale také nečekané laskavosti. Tady, na prahu neznámé budoucnosti, všechno nabralo nový význam. Řím byl mým osudem, tajemnou cestou, na které jsem potkala Viktora, nyní mého snoubence.

Stal se neoddělitelnou součástí mého světa. Nejenže mě zachránil z naprostého zoufalství, ale dal mi také šanci na nový začátek. Uvedl mě do tajů italského života, naučil mě užívat si jednoduché chvíle a najít radost i tehdy, když se stesk po domově stával nesnesitelným.

Rozhodnutí zůstat v Římě ve mně zrálo pomalu, ale každý další den mě přesvědčoval, že to je místo, kde chci žít. Nyní společně vedeme Viktorův obchod s českými produkty. A i když jsem zpočátku měla pochybnosti, uvědomila jsem si, že to je víc než jen podnikání. Zákazníci, kteří nás navštěvují, jsou svým způsobem jedna velká rodina. Dnes si nedokážu představit svůj život bez pana Františka, paní Jany nebo přátelského páru z Ostravy, který v naší čtvrti vede malý hotel…

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.

Bohuš Matuš a jeho o 30 let mladší manželka Lucie: Když jsem Bohuše ukázala poprvé mamince, tak se složila

Bohuš Matuš a jeho o 30 let mladší manželka Lucie: Když jsem Bohuše ukázala poprvé mamince, tak se složila

RELATED ARTICLES
- Advertisment -
Google search engine

Populární články

BLOG

Žaneta (30): Na vysněné dovolené v Římě jsem přišla o iluze a peníze. Ale na oplátku jsem získala lásku –

Nemohla jsem uvěřit svým uším, když můj šéf oznámil, že jsem ve firemní loterii vyhrála týdenní zájezd do Říma. Co si pamatuji, vždy jsem snila o procházce po Věčném městě, o ranním cappuccinu v malé kavárně s výhledem na Koloseum. Fantazírovala jsem o odpoledních strávených prohlídkou Baziliky svatého Petra a procházkách v uličkách plných historických tajemství…

Splnil se mi sen

Balení kufru bylo jako rituál – každý kousek oblečení byl vybrán s ohledem na romantické italské večery. Už jsem slyšela pouliční hudebníky a cítila vůni pizzy. Srdce mi bušilo rychleji při pomyšlení na nadcházející dobrodružství.

Let probíhal hladce. Z okna jsem sledovala oblaka a moje mysl byla plná plánů a představ o tom, co mě čeká. Nikdy jsem nebyla tak daleko od domova, a zároveň jsem nikdy necítila takový příval energie a radosti.

První kroky na římském letišti byly jako vstup do nového světa. Nebe bylo tak modré, že vypadalo jako malované nějakým renesančním mistrem. Slunce mě přivítalo teplým úsměvem a vzduch byl naplněn vůní espressa a svobody…

Realita v Římě byla trochu jiná

V cestovní kanceláři u letiště mě čekal průvodce jménem Alfonso. Vypadal jako někdo, komu je lepší se vyhnout. Měl zatočené kníry a mazaný pohled. Jeho úsměv nevzbuzoval důvěru a způsob, jakým zacházel s mými dokumenty, mi způsobil mrazení v zádech.

Paní Žaneto, všechno je připraveno. Tady jsou klíče od vašeho pokoje v hotelu La Dolce Vita.

Ale v informacích o zájezdu byl uveden jiný hotel,“ snažila jsem se skrýt zklamání.

Ach, tam probíhá rekonstrukce,“ odpověděl rychle.

Hotel byl rozpadající se bouda s oprýskanými stěnami a všudypřítomným zápachem plísně. Nebylo to nic podobného tomu, co slibovaly fotografie. V mém pokoji se švábi bezostyšně procházeli prakticky všude. Cítila jsem strach a znechucení. Vrátila jsem se do cestovní kanceláře, ale Alfonso zmizel jako pára nad hrncem.

Kde je Alfonso? Musím s ním okamžitě mluvit!“ volala jsem zoufale na dívku za přepážkou.

Pan Alfonso má dnes spoustu povinností. Nechte mu vzkaz, určitě se vám ozve,“ odpověděla lhostejně.

Potkala jsem svého zachránce

Zklamaná a vyděšená jsem se vrátila do svého pokoje. Uvědomila jsem si, že jsem v cizím městě úplně sama a bezmocná.

Řím v noci měl být splněním snu, ale stal mou noční můrou. Bloudila jsem bez cíle, snažila se uspořádat své myšlenky. Někde mezi Via del Corso a Piazza Navona se moje kabelka stala kořistí šikovného zloděje. Zmizely mi peníze, dokumenty, telefon. Najednou se svět zdál obrovský a já malinká. Seděla jsem na obrubníku, plakala a cítila, jak se můj strach mísí se zoufalstvím.

Mohu vám nějak pomoci?“ zeptal se někdo anglicky. Překvapeně jsem zvedla hlavu. Přede mnou stál vysoký muž.

Ano. Okradli mě. Nemám nic…“ zašeptala jsem a cítila, jak se mi v krku tvoří knedlík.

Pojďte se mnou, pomůžu vám. Půjdeme to nahlásit na policejní stanici.

Ukázalo se, že můj zachránce je také Čech. V Římě žije už několik let, provozuje malý obchod a jmenuje se Viktor (35). Bydlel v prostorném domě v klidné čtvrti.

Nabídl mi, že mohu přespat u něj. I když se mi to zdálo riskantní, rozhodla jsem se, že to je lepší než návrat do pokoje plného švábů.

Cítila jsem, že je mezi námi něco víc…

„Žiji tu už několik let,“ pustil se do vysvětlování a podal mi šálek horkého kakaa. „Tento dům jsem zdědil po otci. Řím může být krutý k neopatrným turistům, ale má také své dobré stránky.

Jeho dům byl plný knih a on sám působil důvěryhodně. Strávila jsem u něj několik dní, během kterých jsme společně večeřeli a podnikali dlouhé noční procházky. Viktor mi ukázal Řím očima místního obyvatele a já čím dál více cítila, že mezi námi to jiskří. Může to být začátek romantického vztahu?

Jsem rád, že jsem tě poznal,“ řekl jednoho večera a nesměle mě objal kolem ramen. Cítila jsem, jak se mi na tvářích tvoří ruměnec.

V noci jsem ležela v posteli a myslela na něj. Jak se v jeho přítomnosti cítím v bezpečí… Jak jeho úsměv rozjasňuje mé nejtemnější myšlenky… Jak jeho dotek způsobuje, že mám husí kůži… Ano, byla jsem zamilovaná.

Rozhodla jsem se riskovat

Jednoho rána mě Viktor vzal do svého obchodu. Regály byly plné českých lahůdek a na stěnách visely české vlajky a portréty slavných Čechů. Byl to malý kousek Česka v srdci Říma.

Přemýšlel jsem… Nechtěla bys mi pomáhat?“ zeptal se a podal mi sklenici nakládaných okurek. „Máme tady českou komunitu, která potřebuje naše produkty. Víš, společné podnikání je také o společných snech,“ usmál se nesměle.

Nikdy jsem nepřemýšlela o tom, že bych opustila svou práci, natož pracovala v obchodě. Ale něco mě na tom lákalo. Na jedné straně mi srdce říkalo, abych zůstala s Viktorem, na druhé straně mě rodinné vazby táhly zpět do Česka…

Zlato, na tvém štěstí záleží. Pokud cítíš, že Řím je tvé město, možná stojí za to zkusit to. Koneckonců, vždy můžeš nasednout na letadlo a vrátit se k nám,“ řekla moje maminka, když jsem ji o tom všem pověděla do telefonu.

Možná měla pravdu, Možná stojí za to vsadit vše na jednu kartu a riskovat. Stála jsem na terase s výhledem na panorama Říma. Paprsky zapadajícího slunce byly úžasné. Na chvíli jsem nechala své myšlenky bloudit mezi vzpomínkami z posledních dnů, kdy se výhra proměnila v největší dobrodružství mého života.

Během týdne jsem byla podvedena, okradena, ponechána na pospas cizímu prostředí a našla svou lásku, která chtěla, abychom spolu vedli obchod. Bylo toho až moc najednou. Přesto jsem cítila, že to chci. Dobrodružství s Viktorem mi připadalo jako pohádka se šťastným koncem. Nemohla jsem to nezkusit…

Udělala jsem dobře

Už rok žiji v Římě, městě, které mě okouzlilo svou krásou, ale nešetřilo ani tvrdými lekcemi. Bylo svědkem mé bezmocnosti, strachu, ale také nečekané laskavosti. Tady, na prahu neznámé budoucnosti, všechno nabralo nový význam. Řím byl mým osudem, tajemnou cestou, na které jsem potkala Viktora, nyní mého snoubence.

Stal se neoddělitelnou součástí mého světa. Nejenže mě zachránil z naprostého zoufalství, ale dal mi také šanci na nový začátek. Uvedl mě do tajů italského života, naučil mě užívat si jednoduché chvíle a najít radost i tehdy, když se stesk po domově stával nesnesitelným.

Rozhodnutí zůstat v Římě ve mně zrálo pomalu, ale každý další den mě přesvědčoval, že to je místo, kde chci žít. Nyní společně vedeme Viktorův obchod s českými produkty. A i když jsem zpočátku měla pochybnosti, uvědomila jsem si, že to je víc než jen podnikání. Zákazníci, kteří nás navštěvují, jsou svým způsobem jedna velká rodina. Dnes si nedokážu představit svůj život bez pana Františka, paní Jany nebo přátelského páru z Ostravy, který v naší čtvrti vede malý hotel…

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.

Bohuš Matuš a jeho o 30 let mladší manželka Lucie: Když jsem Bohuše ukázala poprvé mamince, tak se složila

Bohuš Matuš a jeho o 30 let mladší manželka Lucie: Když jsem Bohuše ukázala poprvé mamince, tak se složila

RELATED ARTICLES