Miluji svou ženu Emílii (65), ale jsou dny, kdy mám po krk role oddaného manžela. Muž, i v mém věku, občas potřebuje pár chvil pro sebe. Život s ní po boku mi nedopřává ani krátký okamžik odpočinku. Neustále slyším: „udělej to… udělej tamto… pomoz mi s tím… pojďme tam…“ Myslel jsem si, že si od toho odpočinu alespoň v lázních, ale ne. Moje žena jela se mnou. Chtěl jsem se od ní osvobodit, a tak jsem ji seznámil s lázeňským svůdcem. Teď toho velmi lituji.
Chtěl jsem jet do lázní, abych si odpočinul od své ženy
„Víš, záda mě trápí čím dál víc. Asi poprosím doktora o doporučení do lázní,“ řekl jsem jednoho dne.
„Už jsem ti dlouho říkala, že bys to měl udělat. Pobyt v lázních tě postaví na nohy,“ souhlasila manželka
Byla to pravda. Záda mě opravdu trápila. Před několika lety jsem měl autonehodu. Prošel jsem dlouhou rehabilitací a naštěstí všechno dopadlo dobře. Jenže když to přeženu, druhý den se nemůžu zvednout z postele, a za deštivého počasí jsem k ničemu. Měl jsem dobrý důvod jet na lázeňskou léčbu, ale záda nebyla mým hlavním motivem. Hlavně jsem se chtěl na chvíli dostat pryč od své ženy. A od její kontroly nade mnou.
Emílie je dobrá žena. Jinak bych s ní nestrávil čtyřicet let svého života. Je mým pokladem a velmi ji miluji, ale ať hodí kamenem ten, kdo nikdy nesnil o tom, že si na chvíli odpočine od své manželky.
Řeknu to na rovinu – Emílie může být vyčerpávající. Řídí můj čas jako svůj vlastní a vždy pro mě najde nějakou práci, zvláště teď, když jsem v důchodu. I když nemám co dělat, je se mnou jako můj stín. Nemám ani čas v klidu přemýšlet. Nechci, aby láska, kterou k ní cítím, zeslábla. Proto jsem se rozhodl si od ní trochu odpočinout.
Rozhodla se jet se mnou do lázní
„Na pondělí jsem si domluvil návštěvu u doktora. Uvidíme, jestli dostanu doporučení,“ pověděl jsem jí u snídaně.
„Dostaneš, neboj se. Také si domluvím návštěvu a požádám o doporučení.“
„Ty?“ podivil jsem se. „Ale nic ti není.“
„To není pravda. A co můj revmatismus? Doktor mi už při poslední návštěvě říkal, že se kvalifikuji na lázeňskou léčbu.“
„Dobře, ale nepočítej s tím, že pojedeme spolu,“ dodal jsem zamračeně.
„Proč by ne?“ zeptala se bezstarostně.
„Takové žádosti nejsou vždy schváleny.“
„Vojtěchu,“ pohladila mě po hlavě, jako bych byl dítě, které právě řeklo něco hloupého, „vždyť jsi loni dovršil věk 65 let.“
„A co to má společného s čímkoliv?“
„To znamená, že nám dají společný pobyt. Uvidíš.“
Snažil jsem se ji odradit. Přeci to měl být výlet pro mě.
„Ale víš, že lázně jsou přeceňované. Josef mi říkal, že podmínky jsou příšerné a…“
„Nepojedeš sám,“ přerušila mě rozhodně. „Odloučení ode mě by pro tebe bylo příliš stresující.“
V pondělí už měla doporučení, stejně jako já, takže moje poslední naděje zmizela jako pára nad hrncem. A jako by to nestačilo, dostali jsme v lázních jeden společný pokoj. Jaké štěstí!
Znovu jsem neměl chvíli klidu
Vytoužený klid od své ženy jsem mohl najít jen během procedur. Ve volném čase se mě držela jako klíště. Myslel jsem, že z ní zešílím.
„Nemáš chuť trávit nějaký čas s kamarádkami?“ snažil jsem se ji povzbudit, aby se více sblížila s ostatními lázeňskými hosty.
„Nepřijela jsem sem, abych se seznamovala, ale abych se starala o tebe,“ protestovala a sladce se usmála.
Musím přiznat, že její péče mi lezla na nervy. Neustále vymýšlela nějaké aktivity. Chtěla se jít podívat na prameny minerálních vod, které nesnáším, nebo organizovala výlety k místním pamětihodnostem, které mě nudily k smrti. To bych ještě snesl, ale když si přála, abychom šli tancovat, musel jsem něco vymyslet…
Našel jsem jí partnera na tanec
„Dámy a pánové, dnes máme taneční večírek!“ řekl František (66), jeden z mých lázeňských přátel, když si k nám sedl na lavičku. „Organizuji výlet na párty a nechci slyšet žádné odmítnutí.“
„Vojtěchu, co myslíš?“ zeptala se nadšeně Emílie. „Bylo by to pěkné, ne? Znovu bychom se cítili jako ve dvaceti…“
„Bolí mě záda. Myslím, že s tebou nebudu moci tancovat.“
„Prosím tě, miláčku. Jen jeden tanec. Udělej to pro mě,“ naléhala.
„Rád bych, ale… mám nápad! Františku,“ obrátil jsem se k novému příteli. „Možná bys mohl vzít Emílii na tanec…“
„Já?“ František byl překvapen. „Můj drahý pane, tvoje žena chce tančit s tebou, ne se mnou. Maximálně ti ji mohu na jeden tanec ukrást.“
Emílii se to nezdálo.
„Ale já se opravdu necítím na to, abych tančil. Nemá smysl, abys se mnou trčela celý večer v pokoji,“ naléhal jsem.
„Zvládneš to beze mě?“ zeptala se nejistě moje žena.
„Ano, pokud mi slíbíš, že se brzy vrátíš,“ předstíral jsem lehké znepokojení.
„No, nevím. Možná je to dobrý nápad. Co myslíš, Františku?“ podívala se na něj.
„Pokud Vojtěch nemá nic proti, rád vezmu dámu na tanec,“ prohlásil rozhodně.
„Jen pamatuj, Františku, drž si ruce u sebe,“ zažertoval jsem.
Byl to spontánní plán, ale fungoval. František byl typ lázeňského svůdce, který se honí za každou sukní. Pokukoval po Emílii, takže jsem věděl, že bude souhlasit. Své ženě jsem stoprocentně věřil a ani na vteřinu jsem se nebál, že by mě podvedla.
Mám podezření, že mezi nimi něco bylo
Vrátila se ve skvělé náladě a říkala, že se už dlouho tak dobře nebavila. Od té doby se ona a František stali téměř nerozlučnými parťáky. Chodil s námi všude a když jsem neměl chuť jít na výlet, dělal Emílii společnost. V té době mi to vyhovovalo, protože jsem si mohl užít klidu, ale po návratu domů jsem se začal trochu obávat.
Neustále o něm mluvila. Jednoho dne jsem to už nevydržel a zeptal jsem se jí přímo: „Emílie! Stalo se mezi vámi něco?“
„Jak se můžeš na něco takového vůbec ptát? Nevím, jak tě taková hrozná myšlenka mohla napadnout…“ řekla, ale nepodívala se mi do očí.
„Emílie, zdá se mi, že ke mně nejsi upřímná,“ naléhal jsem.
„To si myslíš ty, drahý. Možná jsem se s Františkem spřátelila, ale to neznamená, že jsem s ním skončila v posteli. V mém věku už nikdo nehledá románky,“ snažila se obrátit rozhovor v žert.
Přestala o něm mluvit. Ale občas, když sedí na zahradě, vidím její zasněné oči, stejné jako když o něm mluvila. Už nevím, jestli říká pravdu a já jsem paranoidní, nebo jestli mezi nimi opravdu něco bylo. Vím však, že kdybych mohl vrátit čas, nevyslal bych ji do náruče toho svůdce…
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
