Měla jsem láskyplnou rodinu, ve které panovala pohoda a radost ze společně stráveného času. Můj manžel Alex a třináctiletý syn Daniel vytvářeli pevný základ pro náš šťastný život. Přesto se jednoho dne začaly věci měnit…
Jednoho odpoledne jsem přišla domů s plánem na rodinný výlet na víkend. Začala jsem pobíhat po domě a balit věci, abych při té příležitosti zjistila, že můj syn Daniel není doma.
Okamžitě mě zaplavily zmatek a obavy, protože v pátek odpoledne neměl můj třináctiletý syn žádný kroužek a ani mi neřekl, že by šel k některému ze svých kamarádů. Daniel byl vždycky hodný chlapec, nikdy nezpůsobil žádné starosti, a teď najednou nebyl k nalezení.
Začala jsem ho hledat po domě, volala jeho jméno, ale žádná odpověď. Když jsem po několikáté vešla do jeho pokoje, všimla jsem si, že několik věcí chybí. Jeho oblíbený batoh a nějaké osobní věci. V tom okamžiku mi došlo, že Daniel asi někam odešel.
Byla jsem šílená strachy
Oblékla jsem si kabát a vyběhla ven. Začala jsem hledat v místech, kde by mohl být. Zavolala jsem manželovi, aby mu oznámila, co se stalo, a společně jsme se vydali na neúnavnou misi najít našeho syna. Procházeli jsme okolí, mluvili s jeho přáteli a kontaktovali policii.
Během toho všeho probíhajícího neštěstí jsem si začala klást otázky. Co mohlo vést Daniela k tomu, aby utekl? Byla jsem si jistá, že naše rodina byla šťastná, nebyly zde žádné viditelné problémy. Ale možná jsme něco přehlédli. Byla to otázka, která mi neustále probíhala hlavou, když jsme s manželem procházeli prázdnými ulicemi ve snaze najít svého syna. Venku už se začalo stmívat. Byla jsem šílená strachy.
Po několika hodinách plných nejistoty a napětí, kdy byly všechny síly věnovány hledání mého milovaného syna, jsme ho konečně našli. Daniel seděl na jednom z místních hřbitovů. Vyděšená, co tam dělá a hlavně proč, jsem ho s mateřskou láskou objala a byla šťastná, že jsem konečně své milované dítě našla.
Měla jsem pocit, že jsem jako matka zklamala
Rozhodla jsem navštívit Danielova učitele a jeho školního poradce, doufajíc, že tam najdu odpovědi. Brzy jsem zjistila, že se Daniel změnil, začal se uzavírat, ačkoliv vypadalo, že ve škole neměl žádné vážné problémy. Poradce mi naznačil, že ve věku třinácti let mohou děti začít procházet obtížným obdobím hledání vlastní identity.
Byla jsem zmatená, nešťastná a měla jsem pocit, že jsem jako matka zklamala. Nevěděla jsem, co nám budoucnost přinese, ale rozhodla jsem se dát svému synovi čas a prostor. Snad to byl jen nešťastný okamžik, který se už nebude opakovat, protože ve chvíli, kdy jsem zjistila, že nevím, co s mým dítětem je, by se ve mě krve nedořezal.
Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která jej předala redakci. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
