Svatka k velkému překvapení všech porodila trojčata. Celé těhotenství totiž od lékařů slyšela, že se jí narodí dvě děti. Po roce manžel od rodiny utekl, neunesl starost o tři věčně uplakané synky. Za rok mu Svatka dala druhou šanci a s Davidem tvoří spokojenou dvojici doposud.
Měla jsem břicho jako balón a sotva chodila. Měsíc před termínem se mi císařským řezem narodily děti. K mému šoku tři, ač nás celé těhotenství lékaři ujišťovali, že dvojčata prosperují skvěle.
Musela jsem vymyslet systém, abych se nezbláznila
Po celou dobu v porodnici jsem přemýšlela nad systémem, se kterým zvládnu péči o tři děti, když mám jen dvě ruce. Sice mi bylo už dvacet pět let, ale trojčata mě pořádně vyděsila. Navíc byli všichni kluci, což do budoucna znamenalo jediné – budu vařit v obřích hrncích a prát hromady prádla. Sama. Nikdo mi nepomůže. Ale tím jsem se nechtěla stresovat, to bylo daleko. Rozhodla jsem se žít ze dne na den.
Moje strategie byla jasná: nezbláznit se a nezhroutit. Každý den jsme měli stejný režim a já doufala, že jednoho dne mi to děti vrátí tím, že nebudou vzdorovat a budou vědět, kdy je čas jít spát, jíst nebo si hrát. To byla teorie. Hned po příchodu z porodnice jsem si měla koupit špunty do uší. Vůbec mi nedošlo, že mě čekají měsíce plné dětského pláče a křiku.
V podstatě jsem nespala. Neustále minimálně jedno miminko plakalo a dožadovalo se buď jídla nebo náruče. Moc mi pomáhala maminka, která se každý den stavila a donesla buď jídlo nebo mi pomohla s dětmi. I manžel se po práci hodně zapojoval. Jenže byl měsíc od měsíce stále zasmušilejší. Přiznám se, že i já občas propadala pocitu zoufalství. Kluci trpěli na bolavá bříška, pak jim rostly zoubky a já neznala, co jsou dvě hodiny spánku v kuse.
„Svatko, jsem srab. Promiň, já to nedávám. Já musím pryč, nebo se zblázním,“ balil si tašku David. „To nemyslíš vážně! Ty opustíš mě i děti? Já jsem tu s nimi celý den sama a v noci k nim vstávám. Já se zblázním, pokud odejdeš,“ stála jsem v šoku. Odešel. Myslela jsem si, že si David pár dní odpočine a vrátí se. Že to byl nějaký zkrat. Jenže uplynul měsíc, dva a najednou mi došlo, že David je srab. Zmizel. Na účet mi chodilo tolik peněz, že jsem je nedokázala utratit. Ale to nestačilo. David evidentně pracoval od rána do večera, ale to nenahradilo to, že mě nechal ve štychu.
Za necelý rok mi David zazvonil u dveří. Pustila jsem ho dál. Pohrál si s dětmi, které ho vnímaly jako cizího člověka. Nevěděly, že je to jejich otec. Potom je vyzvedla moje maminka a šly na procházku. A my měli čas si promluvit. David se mi neustále omlouval, že se zhroutil. Že svého činu lituje. Odjel pracovat do Německa a posílal nám skoro celou výplatu. Každý den na nás myslel a litoval svého činu. Dál už bez nás být nechce, a pokud jsem schopná mu odpustit, rád by se vrátil.
Měsíc se to ve mně pralo, zda se mám pokusit manželství zachránit, ale dala jsem tomu šanci. Kvůli dětem. David se nastěhoval zpět a mě trvalo přes půl roku, než jsem byla schopná mu odpustit natolik, že jsme se opět intimně sblížili. A dalších pár měsíců mi trvalo, než se mi obnovila důvěra v naše manželství a přestala jsem být ostražitá.
Dnes jsou naši synové dospělí a mají vážné známosti. Dokonce se za pár měsíců staneme prarodiči. Od naší velké krize jsme už vše prožili společně a musím říct, že naše manželství hodnotím jako šťastné. Každá fáze výchovy trojčat byla náročná jiným způsobem, ale poslední roky jsme prakticky bez starostí a opravdu se i po letech máme moc rádi. Jsem ráda, že jsem tu druhou šanci našemu vztahu dala.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
