Špatná finanční situace dohnala Šárčinu rodinu k radikálnímu kroku. Aby dokázali dále platit svoje závazky, přizvali do svého bytu cizího člověka. Netrvalo ale dlouho a spolubydlení se změnilo v horor.
Bydlíme s manželem a dvěma dětmi v třípokojovém bytě na sídlišti v Praze. Když jsme se sem před deseti lety stěhovali, všechno vypadalo idylicky. Naše hypotéka byla sice vysoká, ale s příjmy z mého zaměstnání v kanceláři a manželovým platem jsme to zvládali. Pak ale přišla inflace a spolu s ní rostoucí ceny energií, potravin a prakticky všeho kolem nás. Najednou jsme zjistili, že peníze, které jsme dříve považovali za dostatečné, nám sotva stačí na pokrytí základních potřeb.
Když přišlo první oznámení o zvýšení záloh na elektřinu, znejistěla jsem. S druhým oznámením jsem už věděla, že musíme jednat. Začali jsme škrtat. Nejprve to byly menší věci – dovolená, kabelová televize, večeře venku. Brzy jsme ale zjistili, že ani to nestačí.
Na stole byla drastická řešení. Prodat byt a přestěhovat se do menšího? Ale kam, když ceny pronájmů v Praze byly téměř vyšší než naše hypotéka? A pak přišla absurdní, ale spásná myšlenka: „Pronajmeme jeden pokoj. Děti se vejdou do jednoho pokoje a my se přechodně přestěhujeme do obýváku. To zvládneme.“ Ten nápad mi připadal zpočátku absurdní, ale s manželem jsme si spočítali, že by to mohlo vyřešit alespoň část našich problémů.
Brzy jsme našli zájemkyni. Byla to mladá žena, Klára, která si hledala ubytování na pár měsíců kvůli přechodné práci v Praze. Zdála se nám sympatická. Děti jsme uložili do společného pokoje, abychom uvolnili jednu z ložnic, kam se Klára nastěhovala. Zpočátku to šlo dobře. Bydlela s námi jako spolubydlící, sdílela kuchyni, koupelnu, a přestože jsem z toho měla trochu neklidný pocit, vypadalo to jako rozumné řešení. Peníze z nájmu nám umožnily poplatit dluhy a alespoň na chvíli jsem si mohla vydechnout.
Jenže věci se postupně začaly měnit. Klára začala trávit více času doma a náš byt přestal být naším soukromým útočištěm. Najednou jsem se cítila jako cizinec ve vlastním domově. Když jsem jednou večer přišla z práce, našla jsem Kláru, jak něco hledá v knihovně. Prý si jen chtěla půjčit nějakou knihu. Zatřásla mnou vlna nepříjemného pocitu, ale řekla jsem si, že přeháním.
O několik týdnů později jsem si všimla, že se mi z kabelky ztrácí peníze. Nejprve jsem si myslela, že jsem je jen špatně spočítala, ale když se to stalo potřetí, začala jsem pochybovat. Klára se také začala chovat jinak – zůstávala dlouho do noci vzhůru, přivedla si do bytu neohlášené hosty, což nás oba s manželem znepokojilo. Atmosféra v bytě zhoustla.
Jednou večer, když jsem přišla domů, zaslechla jsem podivné zvuky z koupelny. Dveře byly zamčené a uvnitř někdo byl. Děti byly u babičky, manžel v práci. Klára měla mít noční směnu. Zamrazilo mě, když jsem si uvědomila, že je v našem bytě někdo cizí. Vyčkala jsem, než osoba odejde, a teprve potom jsem zamkla dveře. Ten večer jsem nespala.
Druhý den jsme s manželem Kláru požádali, aby se odstěhovala. Cítila jsem obrovskou úlevu, když odešla, ale s ní zmizela i naše finanční stabilita. Teď opět stojíme před otázkou, jak zaplatit všechny účty. Bydlení s cizím člověkem nebylo řešení, jaké jsem si představovala. Cena, kterou jsme za to zaplatili, nebyla jen finanční, ale i emocionální. Náš domov, naše soukromí, všechno se stalo majetkem někoho jiného.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
