Kdysi bylo nějaké to kilo navíc známkou blahobytu. Platila přímá úměra – kdo má peníze, může se najíst, kdo má ještě víc, může si dát do nosu, a naproti tomu chudý člověk je hubený. Dnes je to (často) naopak. Své by o tom mohl vyprávět i Robert.
Nenávidím boom všelijakých diet, hubnoucích pilulek, přístrojů, mazání i lektvarů, který v posledních letech nastal. Protože mi to ničí – a možná už zničilo – nejen manželství, ale do hrobu může posedlost hubnutím přivést i moji ženu.
Konečně jsem narazil na pořádnou holku
Nikdy mě nebraly hubené ženy. S kamarádem Jirkou jsme těm dlouhatánským kostnatým postavičkám říkávali žirafy. „Koukni na ni, kdy se asi naposled najedla?“ ukazovali jsme si na rádoby modelkovské holky. Mně se vždycky líbily spíš děvčata krev a mlíko – vždyť je třeba mít se za co chytit, ne? Nemluvě o tom, že žena je nositelkou života, a tak by podle toho měla vypadat – dole i nahoře!
A pak jsem potkal na jakémsi mejdanu Lucii. Okamžitě mě dostala, prsa se jí pod halenkou rýsovala, zadeček měla k nakousnutí! Začal jsem kolem ní kroužit a přemýšlel jsem, jak ji oslovit. Stála v kroužku několik jí podobných žen a z jejich rozhovoru jsem zaslechl jediné slovo: „Diety.“ To mě mělo varovat, ale kdo by řešil jediné slůvko vytržené z kontextu?
Manželka neustále držela nějaké diety
Nač to budu natahovat – dali jsme se dohromady. Lucie byla okouzlující, v našich diskusích vždycky věděla, co říct – a ne že bychom nějak moc diskutovali, víc jsme byli v poloze ležmo. Párkrát jsme si zašli na večeři, Lucie uždibovala salát a alkohol většinou odmítala, ale nijak jsem o tom nepřemýšlel.
Za pouhé tři měsíce jsme se vzali. „Nespěcháš trochu?“ kroutil hlavou Jirka, „co o ní vůbec víš?“ Musel jsem uznat, že nic moc, ale protože mí rodiče prohlásili, že mi pomůžou s koupí bytu teprve ve chvíli, kdy se ožením, šel jsem do toho. „Miluju ji, není co řešit,“ odsekl jsem a dál to neřešil.
Život manželský se mi líbil, až na tu kuchyň. Oběd se u nás vařil jenom o víkendech, všední dny probíhaly všechny stejně: Ráno: „Něco si vezmi.“ Večer otázka: „Ty jsi nejedl?“ a následoval namazaný chleba. Pro mě, Lucie nejedla. „Držím dietu!“ začal jsem slýchávat čím dál častěji. „Proč, proboha? Líbíš se mi taková, jaká jsi!“ „Ale já se sobě nelíbím,“ zněla odpověď – první týdny s roztomilým podtónem, jak ubíhal čas, čím dál vzteklejším.
Manželčiny poslední diety mě naprosto šokovaly
Asi bych hodně snesl, snažil se pochopit, že chce být Lucie trošku, ale opravdu jen trošku štíhlejší, ale když jsem začal sledovat její dietní snažení, málem mě trefil šlak. Začalo to tukožroutskou polévkou – je zeleninová. Dobrá, proč ne, ale manželka nejedla nic jiného. Brzy se jí to přejedlo, přešla na pomeranče a vejce. „Co cholesterol?“ optal jsem se – a byl nehodný odpovědi.
Následovaly diety podle všelijakých hvězd včetně masité i bezmasé – a nakonec jsem ji načapal, jak polyká tampónky namočené v džusu! „To myslíš vážně?“ zařval jsem. „Co blbneš, u modelek je to úplně normální,“ odvětila Lucie.
V následujících dnech jsem, i když se to nedělá, prošel její toaletní stolek a taky vzkazy s kamarádkami a s hrůzou jsem zjistil, že shání tasemnici! Být v posteli se ženou, která má v sobě hada, to tedy ne!
Jak vysvětlím rodičům, že se po necelém roce rozvádím? Nevím. Ale takhle dál nemůžu. Ještě udělám poslední pokus a s Lucií si promluvím, ale nejsem si jist, jestli naše manželství vůbec můžu zachránit. Jakmile je někdo tak posedlý dietami a hubnutím, pomohl by mu jen psychiatr – nebo hladomor.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
 naopak. Své by o tom mohl vyprávět i Robert.){kind=link}