Renata si dlouho myslela, že její dcera Katka je spokojená puberťačka a nic vážného ji netrápí. Jenže jednou narazila v počítači na její zpověď a zjistila, že věci nejsou tak růžové, jak se zdály. A má o dceru velký strach. Trápí ji ale také obavy, co se stane, když se přizná, že její deník četla.
Naše Katka byla vždycky vzorné dítě. Hodná, klidná, samostatná holka, která se nikde zbytečně nepoflakovala, měla svoje zájmy, dobře se učila. S manželem jsme si několikrát říkali, jaké je štěstí, že máme doma tak bezproblémovou dceru. Nikdy jsme neměli důvod se o ni příliš strachovat. Ale teď vím, že jsem byla slepá. A měla se víc zajímat o její pocity.
Ten den jsem pracovala doma a chystala se na důležitou online poradu. Jenže můj počítač začal stávkovat. Nezbývalo tedy, než se tedy nouzově přihlásit do počítače Katky. Své heslo mi jednou prozradila, když jsem potřebovala a sama jsme byla překvapená, že si ho od té doby nijak nezměnila. Neměla jsem samozřejmě v plánu ji tam šmírovat. Jenže na ploše zůstal otevřený jeden dokument. Pochopila jsem, že je to nejspíš jeden den z jejího deníku. Byla jsem překvapená, že si vůbec nějaký vede. Dlouho jsem váhala, jestli se mám do textu začíst nebo to rychle zavřít a dělat, že jsem nic neviděla. Ale to nutkání bylo silnější. Navíc jsem i při rychlém zhlédnutí narazila na slova, která mě vyděsila a donutila číst dál.
V deníku jsem narazila na věci, které mě úplně vykolejily. Katka psala o tom, jak se cítí opuštěná, jak se trápí tím, že nemá žádné blízké přátele. A žádný kluk o ní nestojí. „Nikdo o mě nemá zájem. Jsem divná holka, co se chová přesně podle pravidel, ale ze života nemá skoro žádnou radost. Snad jen rodičům by bylo líto, kdybych zmizela…” četla jsem se slzami v očích. Byla to pro mě rána. Polil mě strašlivý pocit strachu, ale také vzteku, že jsem tohle dopustila. Vždycky jsem si myslela, že je Katka spokojená a v kolektivu oblíbená. Nikdy se nám s takovými negativními pocity nesvěřila.
Nic dalšího jsem raději číst nechtěla. Už takto jsem byla dost vyděšená a musela se později svěřit manželovi. „Co budeme dělat?“ ptal se mě. Ale já neměla odpověď. Jsem paralyzovaná strachem, že jí nemůžeme pomoct, aniž bychom přiznali, že jsem její deník četla.
Pořád na to myslím. Každý den, když se na ni dívám, mám v hlavě ty její slova. Ona přitom vypadá, že je vše v pořádku. Přitom se takto uvnitř trápí. Nechci jí ublížit. Vím, jak by byla zklamaná, kdyby zjistila, že jsem jí vlezla do soukromí. Brala by to jako obrovskou zradu a ztrátu důvěry. Ale zároveň vím, že to nemůžu jen tak nechat být. Vím, jak dokáže být dospívající duše křehká a co vše se může stát. Nakonec mi kamarádka dala doporučení na jednoho psychologa. Chci se s ním, co nejdříve poradit, jak se máme zachovat. Abychom neudělali nějakou velkou chybu a nedočkali se nějakého neštěstí.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
