Renata se bojí o svou maminku, která se s odchodem manžela smiřuje po svém. Našla si zálibu v nakupování věcí a oblečení z bazarů a second handů. A nedokáže svou posedlost moc ovládat. Renata se snaží mámu přesvědčit, aby situaci řešila.
Když můj táta zemřel, máma to samozřejmě těžce nesla. Ale já se jí snažila být, co nejvíce na blízku. Po stadiu pláče, úzkosti a vyhýbání se lidem, přišlo jiné stadium. Trápení začala řešit zvláštním způsobem -nakupování a hromadění věcí, které se začíná vymykat kontrole.
Máma totiž začala navštěvovat všechny možné bazary a second handy v okolí. Pravidelně jezdila i na sobotní burzy do vedlejšího města. Nejdřív mi to nepřipadalo nijak zvláštní. Říkala jsem si, že to má jako rozptýlení od samoty. A často se mi také chlubila svými úlovky. Musela jsem uznat, že něco se jí vážně povedlo. Třeba sehnala úžasný jídelní servis jen za pět set nebo značkový kabát dokonce za tři sta.
Já tohle šmejdění nikdy neuměla. Asi se neumím oprostit od toho, že nevím, kolik lidí mělo třeba šaty přede mnou na sobě. Moje máma ale byla ve svém živlu. A když jsem po dlouhé době viděla v její tváři upřímnou radost a úsměv, hřálo mě to u srdce a nechtěla jsem jí to ani slovem kazit.
Jenže týdny a měsíce plynuly a na první pohled neškodná záliba se změnila v posedlost. Když jsem po nějaké době přišla do jejího bytu, vůbec jsem nechápala, kde to jsem. Tohle nebyl byt, ve kterém jsem vyrůstala, ale skladiště. I přesto, že tu máma žila sama, vypadalo to, jako by tu ubytovala partu bezdomovců. Chodila jsem nevěřícně po bytě a jen opakovala:
„Mami, tohle si vážně potřebovala? Vždyt většina toho jsou zbytečné krámy!“ Ale mámu mé komentování nijak nerozhodilo. „Ale Reni, podívej, jak je krásný! A stál jen pár korun,“ odpověděla s nadšením, jako by ten kýčovitý obraz byla ta nejlepší věc na světě. Já ale byla zděšená. Všude kolem jsem viděla jen neuvěřitelný nepořádek a cítila zatuchlinu, ze které se mi zvedal žaludek.
Nejhorší na tom bylo, že ty věci se hromadily všude. Byly tam nejrůznější dekorace, staré lampy, křesla, zrcadla – všechno, co podle ní „mělo potenciál“. Už se skoro nedalo projít od dveří k oknu. A máma se zdála šťastná. Pokaždé, když jsem se jí pokusila naznačit, že to už přehání, jen mávla rukou.
„Mami, myslím, že tohle už začíná být trochu moc. Máš věcí na několik životů,“ zkoušela jsem to zlehka. Ale ona se jen usmála a řekla: „Mě to ale moc baví, Renatko. Uvidíš, že jednou budeš ráda, jaké poklady zdědíš!” Tak to určitě nehrozí. Nejraději bych už teď vyházela vše do kontejneru. Bylo mi také líto peněz, které do toho vrazila. Místo, aby peníze z dědictví po tátovi utratila třeba za hezkou dovolenou, utápí se v nekonečné hromadě krámů.
Máma nechápe, že to, co dělá, je projev jejího smutku. A že chorobné hromadění je už psychickou chorobou a bylo by dobré to řešit s nějakým odborníkem. Ale o tom máma nechce vůbec slyšet. Jsem zoufalá a mám strach, kam až to může zajít.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
