Pavel měl jako mnozí jiní mladí lidé problém najít spřízněnou duši, se kterou by chtěl založit rodinu. Až se mu to nakonec podařilo. Po roce a půl vztahu, kdy začal pomýšlet na dítě, se ale dozvěděl, že by jeho partnerka chtěla – štěně.
Vyrostl jsem v harmonické rodině, mám dva sourozence a přišlo mi samozřejmé, že i já jednou založím rodinu. A kolem třicátého roku věku je to podle mě ideální. Nicméně člověk míní a život mění… Všechno je jinak a mám obavy, že dítě hned tak mít nebudu.
Na vážné vztahy jsem měl času dost
Když mi bylo dvacet, z budoucnosti jsem si vrásky nedělal. Starší sourozenci pomalu zakládali rodiny, já, benjamínek, nikam nespěchal. „Tak co, už máš nějakou slečnu?“ ptávala se mě mamka a já odpovídal: „Ještě mám času dost!“ Na vysoké škole se kolem mě hemžila spousta děvčat, sem tam jsem si zaflirtoval nebo s nějakou hupnul do postele, ale na vážno to nebylo. Myslím, že ani ony nikam – tím mám na mysli chomout a mateřství – nespěchaly.
Vlastně jsem jednu vážnější známost měl – Beáta byla Slovenka, která měla trochu jiné představy o životě než její vrstevnice a už v osmnácti chtěla dítě. Z tohohle vztahu jsem hodně rychle vycouval.
Eliška mi na začátku učarovala
Čas běžel a známosti utekly s ním, protože po škole už těch možností k seznámení tolik nebylo. Nastoupily seznamky a kamarádi a kamarádkydohazovačky. Ale žádná sláva to nebyla. Až jsem potkal Elišku. Okamžitě mě okouzlila její srdečnost a přímá povaha. „Něco se ti nelíbí? Klidně mi to řekni!“ tak asi to s ní bylo, žádná tajemství, žádné vytáčky nebo divné pohledy.
Výhodou bylo – a je – že má vlastní byt, kam jsem se přistěhoval. „Nevadí ti, že jsi přišel do bytu, který je zařízený a nemáš do toho co mluvit?“ ptala se mě mamka, jejíž představa o soužití je taková, že bych neměl hrát druhé housle.
Nemyslel jsem si, že hraju, ale hlodalo to ve mně, protože se ukázalo, že téměř všechna rozhodnutí za mě dělá moje drahá polovička. Jak budeme trávit víkend, kam pojedeme na dovolenou a kdy se odehraje to či ono.
Místo dítěte máme doma štěně
Nakonec Eliška rozhodla i to, že si (místo miminka) pořídíme psa a vybrala sama rasu, která není právě levná. Vůbec se mi takový pes nelíbí (detaily si nechám pro sebe), ale ode mě se očekávalo, že kývnu. Nejen na štěně, ale i na to, že její novou libůstku zaplatím.
Pokusil jsme se lehce oponovat a otázku, která mě svrběla na jazyku, hodil trochu do vtipu: „Nepořídíme si radši miminko? Nebylo by to lepší než štěně?“ Ale věděl jsem, že je to marné.
Teď se dostávám k jádru pudla; naše drahá fenečka potřebuje téměř nonstop péči, venčení několikrát denně, speciální stravu, a dokonce plínky do klece, ve které je, když nejsme doma. Jinak by okousala by jinak všechno, co je v dosahu. Klec je instalovaná v ložnici, aby byla u ruky, když se štěně v noci rozčiluje – místo dětské postýlky… A protože je to psisko s průkazem původu, v budoucnu mě čekají výstavy a hledání vhodného psího partnera, aby se investice vrátila. Na otázku, kam se letos chystáme na dovolenou, odpovídám: „Kam asi?! Nikam! Máme doma přece štěně!“
A závěr? Obávám se, že lidský potomek je v této chvíli v nedohlednu, že se Eliška rozhodla být psí matkou a mě udělat psím otcem. Zatím je to zábava, ale nevím, nevím, jak dlouho mě bude bavit. Takhle jsem si soužití ve dvou – respektive ve třech – opravdu nepředstavoval.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
