Za mých časů se před svatbou nevyskytovaly žádné rozmary ani nevěry. Zásnuby nebyly časem na přemýšlení, ale obdobím čekání na nejkrásnější událost v životě. Dnešní mladé ženy mají hlavy plné nesmyslů. Když se konečně rozhodnou pro svatbu, musí to být show, o které všichni budou mluvit několik týdnů. Myslela jsem si, že moje dcera Eliška (25) je jiná, ale jakmile se zasnoubila, začala ztrácet kontakt s realitou.
Moje dcera se nestarala o peníze
Celé týdny trávila na internetu a vymýšlela další a další inovace na svatbu. Luxusní sál, kde cena za osobu byla závratná, jídla, jejichž názvy jsem ani nedokázala vyslovit, dekorace hodné nějaké internetové celebrity… Proč?
„Můžeme si tu svatbu ještě dovolit?“ zeptal se můj manžel, když to všechno viděl. Věřil, že svatba by měla být skromná. Naše taková byla a jsme spolu šťastní už téměř 30 let. Eliška ke štěstí nepotřebuje zlato a ohňostroje.
„Myslím, že podle posledního vývoje už asi ne. Možná bychom měli zvážit půjčku…“
„Tak to ne!“ rozzlobil se. „Nebudu se zadlužovat kvůli jejím rozmarům. Vím, že je to jedinečný den, ale všechno má své meze!“
Problém byl v tom, že Eliška žádné meze neměla. Naši nabídku zaplatit svatbu přijala a nezajímala se o náklady. Místo rozumných výdajů chtěla okázalou událost. Chtěla jsem pro ni to nejlepší, to, co jsem sama neměla, takže jsem nelitovala peněz na její nápady. I když jsem věděla, že mě to bude stát hodně…
Dcera byla smutná
V posledních týdnech se Eliška najednou začala tvářit smutně.
„Co se děje?“ zeptala jsem se. „Předsvatební nervozita?“
„Ne… Mám nějaké problémy v práci. Nic vážného,“ odpověděla.
Netlačila jsem na ni. Svatba je velké rozhodnutí a zdálo se, že ji to zasáhlo. Oslava je jedna věc, ale jsou tu vážnější, celoživotní závazky. Předpokládala jsem, že má strach.
Čas plynul, přípravy byly v plném proudu. Pak nás jednoho večera Eliška požádala o rozhovor. Znepokojilo mě to, protože to vypadalo, že nedávno plakala. Myslela jsem si dokonce, že je těhotná a chce nám to oznámit. Ale jak jsem se mýlila!
„O co jde?“ zeptala jsem se.
„Musím vám něco říct…“
„Já to věděla! Jsi těhotná!“ vyhrkla jsem.
Podívala se na mě vyděšeně. „Nech ji mluvit,“ řekl podrážděně můj manžel.
„Mami, tati… Svatba nebude. Je mi to líto…“
„Co to říkáš za nesmysly? Samozřejmě, že bude. A už za týden. Všechno je zaplaceno…“ pronesla jsem naštvaně.
„Nebude. Už ho nemiluji…“
Svatba nás stála spoustu peněz
Udělalo se mi špatně. „Ublížil ti? Podvedl tě?“ vychrlila jsem spoustu otázek. Ona jen zavrtěla hlavou. „Tak o co jde? Jestli je to jen stres, tak ten přejde.“
Podívala se na mě zvláštním způsobem a pak řekla: „Je to moje vina, zamilovala jsem se…“
Já i můj manžel jsme na ni vytřeštili oči.
„Mám ho ráda, ale to je vše…“
Můj manžel seděl tiše, díval se na Elišku s nedůvěrou. „Poslyš, holčičko, to je asi jen nějaká pochybnost. Říkala jsi, že je láska tvého života.“
„Není a nebude. Je konec…“
Pak jsem vybuchla. „Uvědomuješ si, že z nás děláš blázny? A co ty náklady? Nikdo nám nic nevrátí za zrušení všeho pár dní před svatbou. Zbláznila ses?“
„A to se mám vdát jen proto, že je všechno zaplaceno?“ rozzlobila se.
„To všechno byly tvoje nápady, ale za naše peníze. Máme v tom víc jak sto tisíc…“
„Mami, jsou to jen peníze. Mohla jsem si zničit život…“
Měla jsem chuť plakat. Myslela jsem na všechny její šílené nápady, měsíce příprav, počítání každé koruny, aby byla spokojená, a teď tohle… Jaká ostuda! Vůbec jsem nevěděla, co dělat.
Peníze mi bude muset vrátit
Pak, jako naschvál, zazvonil telefon. Když jsem viděla, že volá budoucí, nebo spíše bývalá tchyně, udělalo se mi ještě hůř. „Možná bys jí to měla říct,“ podívala jsem se na dceru.
„Povím jí to později. Nezvedej to.“
„A on… on to ví?“ zeptal se můj manžel.
„Ano, přišla jsem od něj. Možná už to řekl mamince… protože nebyl moc spokojený.“
„Divíš se?“ odfrkla jsem si.
„Ne, ale ani na mě nekřičel. Myslím, že mu to nedošlo, protože mi řekl, ať si to rozmyslím.“
„Uděláš to?“ zeptala jsem se.
„Ne, mami. Nezměním názor…“
„Očekávám, že nám vrátíš peníze utopené v tvé svatbě.“ nadhodila jsem.
„Cože? Ale to měl být dar…“ vykulila oči.
„Jestli nebude svatba, není ani dar. Stačí, že se nám budou lidé smát. A nepočítej s pomocí, jestli si budeš chtít vzít si toho druhého, ať je to kdokoliv…“
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
