Martina s manželem Jardou před necelými 50 lety stavěli dům. Do kovové krabičky dali dopis, ve kterém popsali sami sebe a okolnosti stavby domu. Pojali to jako vzkaz budoucím generacím.
Už týden se s Jardou válíme smíchy a koukáme na kovovou krabičku na stole. Před 50 lety jsme ji zazdili při stavbě domu jako vzkaz budoucím generacím a vinou špatné paměti jsme ji omylem opět vykopali. To jsme celí my, smolaři.
Byli jsme mladí a neměli žádné zkušenosti, ale od příbuzného jsme dostali krásný pozemek poblíž rybníka a rozhodli se, že na něm postavíme dům. Namalovali jsme si naše představy, jak by měl dům vypadat, a zašli za architektem, který je zanesl do projektové dokumentace. Na tu dobu jsme byli pokrokoví. Chtěli jsme velkou místnost s kuchyňským koutem, kde by stála krbová kamna. A chtěli jsme velká okna, abychom mohli koukat na rybník.
Lidé na vesnici kroutili očima, co to stavíme. Ale my si plnili náš sen. Dnes vůbec nechápu, jak jsme to mohli zvládat. Každý den osm hodin v zaměstnání, potom celé odpoledne na stavbě a ještě jsme se večer oddávali vášni. Holt k mládí patří energie a síla. Když jsme dodělávali hrubou stavbu, napadlo nás, že bychom do jedné ze stěn zazdili vzkaz pro budoucí generace. Začali jsme přemýšlet, co by to mělo být.
Nakonec zvítězil můj nápad, že vzkaz uložíme do kovové krabičky. Do ní vložíme papír s popisem našich osob, své sny a přání. Potom tam dáme nákres domu s našimi poznámkami a v neposlední řadě přání, aby se budoucím obyvatelům v domě hezky žilo. Krabičku jsme zazdili na chodbě uprostřed domu.
Roky utíkaly a my dům i zahradu dotáhli k obrazu svému. Vychovali jsme tři děti, které se k nám rády vrací se svými rodinami. V domě je dost místa, a tak je rádi zveme na víkend. Děti se mnou koupat v rybníce a my, dospělí, ochotně posedíme u sklenky vína poblíž grilu, kde často opékáme něco dobrého. Toto léto jsme měli napilno. Na chodbě se nám začala hýbat dlažba, a dokonce opadalo i několik kusů břidlice ze zdi.
Pustili jsme se s manželem do rekonstrukce. Vzhledem k věku už nám to nešlo jako za mlada, ale bavilo nás to. Odsekali jsme dlažbu a opatrně sundali břidlici ze zdi. Abych zajistila, že bude na zdi opět dobře držet, rozhodla jsem se zeď okopat až na cihly. Kopala jsem a kopala, až jsem narazila na něco tvrdého. S vervou jsem se pustila do práce a za chvíli držela v ruce malou kovovou krabičku. Koukali jsme na ni s manželem a na první dobrou si nevzpomněli, co to je.
Došli jsme do kuchyně a se zatajeným dechem ji otevřeli. A pak nám to docvaklo: „Tak to je dobrý. To je ta naše krabička pro budoucí generace a my si ji vykopali samy. A ještě jsme ji posvátně otevírali, co to jako je.“ Jarda se smíchy válel po stole, mně smíchy tekly slzy a přitakávala jsem mu. Bavíme se naší blbostí už týden. Až položíme dlažbu, zase krabičku pod břidlici uložíme. Ale ještě na ni budeme tak týden koukat. Možná do ní něco přidáme, možná tuto humornou historku. Ať budoucí generace vědí.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
