Mám jen jednu vnučku – Aničku (19). Není divu, že ji celá rodina vždycky rozmazlovala. Všichni jsme chtěli, aby byla v bezpečí a měla vše, po čem touží. Pečovat o takové dítě byla vždy radost: byla tak skromná, milá, empatická… Člověk jí chtěl jen dávat a dávat! Ale pak začala dospívat. A bylo to, jako by se v ní probudil úplně jiný člověk. Je jasné, že teenageři mohou být náladoví, drzí a vzpurní. Ale měla jsem pocit, že Aničce se úplně změnila povaha.
Moje vnučka se úplně změnila
„Aničko, co kdybychom zašly do obchodu a podívaly se na nějaké oblečení? Možná si něco koupím já, možná něco tobě… Chceš?“ navrhla jsem jí jednoho dne.
„Dej mi pokoj, na téhle zapadlé vesnici nejsou žádné pořádné obchody,“ zamumlala.
„Ale dřív jsi se mnou ráda chodila!“ byla jsem překvapená.
„To bylo, než jsem našla svůj styl… Teď nemůžu nosit nějaké hadry, smáli by se mi,“ odpověděla.
Bylo jí tehdy jen čtrnáct let. Věděla jsem, že dívky v tomto věku se začínají starat o svůj vzhled, chtějí být módní a tak dále. Bylo mi to líto. Rozhodla jsem se to ignorovat. Možná má jen špatný den.
Jenže situace zhoršovala. V sedmnácti letech měla Anička nákladné potřeby. A ona neprosila, ona přímo vyžadovala. Když jsem si všimla, že moje dcera si bere přesčasy, aby našetřila patnáct tisíc korun na nový mobilní telefon pro Aničku, byla jsem v šoku.
„Zbláznila ses? Pokud musíš tak tvrdě pracovat na něco, co není nezbytné, znamená to, že si to prostě nemůžeš dovolit! Pochopila bych, kdybys to dělala dobrovolně, protože chceš sobě koupit něco extra. Ale pracovat deset nebo jedenáct hodin denně, aby dítě mělo nějakou vychytanou hračku? To je přece hloupost!“ snažila jsem se jí domluvit.
„Mami, ty to nechápeš… Nechci, aby jí něco chybělo. Kromě toho jsou děti dneska jiné,“ vysvětlovala.
„Ano, jsou! Rozmazlenější a náročnější!“ rozčílila jsem se.
A tak to pokračovalo. Jednou chtěla Anička telefon, pak nový laptop, potom boty za pět tisíc korun. Bála jsem se zeptat, co by chtěla k narozeninám nebo k Vánocům, protože několikrát přišla s věcmi, které byly úplně mimo můj rozpočet. I když jsem neměla víc vnoučat, peněz na dárky jsem měla málo. Takže když jsem se dcery ptala, co bych mohla vnučce koupit levného, bezmocně rozhodila rukama.
„Můžeš se prostě připojit k dárku, který jí kupujeme my…“ navrhla nesměle.
„Připojit se? Kolik to stojí?“ divila jsem se. „Ale… možná to ani nechci vědět…“
Chtěla jsem s ní mít dobrý vztah
Blížilo se léto. Chtěla jsem využít této příležitosti a zlepšit svůj vztah s vnučkou. Možná ji lépe pochopím, když spolu strávíme více času..
„Aničko, co kdybys přijela ke mně na týden nebo i dva o prázdninách… Budeme jezdit na kole, koukat na filmy, možná pojedeme k jezeru… Jako dřív. Teď je ta vesnice moderní, v létě se tu děje hodně věcí. Co ty na to?“ navrhla jsem jí.
„Promiň, babi, ale mám v plánu strávit tři týdny na Ibize a pak už asi nebudu mít čas,“ odpověděla nejistě.
„Na Ibize? V takové exotice… A to pojedeš sama? Bez rodičů?“ byla jsem překvapená.
„Ano. Jede celá naše parta,“ odpověděla bezstarostně.
„Není to moc drahý výlet?“ zeptala jsem se opatrně.
Pak mi, jakoby nic, řekla, kolik to bude stát.
„Ach dítě! To je přece hotové jmění! A co tvoji rodiče, co budou dělat na dovolené?“ zeptala jsem se rozhořčeně.
Anička se na mě podívala, jako by nechápala, co tím myslím.
„Babi, oni přece nikam nejedou. Máma říkala, že musí splácet hypotéku a táta šetří na nové auto. O dovolené teď nepřemýšlí,“ odpověděla bez větších emocí.
Moje dcera a zeť pracovali jako koně, ale Anička to neviděla. Jak jí mám ukázat, že svět se netočí jen kolem ní a jejích rozmarů? Rozhodla jsem se to zkusit znovu, možná trochu přímočaře.
„Aničko, miláčku, pochop, že tvoji rodiče tvrdě pracují, aby ti poskytli všechen ten luxus. Ale život není jen o materiálních věcech. Skutečná hodnota spočívá ve chvílích strávených společně, v rozhovorech, ve vzpomínkách. Možná by stálo za to občas přemýšlet o nich a o tom, co mohou cítit…“ řekla jsem tiše.
Stala se z ní materialistka
„Ale… Všichni jedou… Už jsme to naplánovali! Nemůžu teď jen tak couvnout!“ protestovala.
„Chápu, že je to pro tebe důležité, ale miláčku, poslední dobou jsi dost sobecká… Nevidíš, že rodiče si nemohou dovolit všechny tvé rozmary? A oni přesto dělají všechno, co mohou, a ještě víc, aby na to vydělali. Nemyslíš, že to není vůči nim fér?“
„Babi, opravdu v tom nevidím nic špatného. Všichni moji přátelé mají stejné věci jako já. A moji rodiče vždycky říkají, že chtějí pro mě to nejlepší,“ řekla s výčitkou.
Povzdechla jsem si. Cítila jsem, že náš rozhovor nikam nevede. Byla jsem zoufalá, ale nevěděla jsem, jaké argumenty použít.
„Promiň, ale musím si jít koupit plavky a nové šaty na dovolenou. Ibiza je velmi módní místo…“ řekla arogantně a prostě odešla.
Seděla jsem tiše, do očí se mi draly slzy. Cítila jsem se bezmocná. Jak bych mohla pomoci vnučce pochopit hodnotu jednoduchých, každodenních věcí? Mé myšlenky se vracely k době, když byla Anička malá holčička a těšila se z každého okamžiku stráveného se mnou na venkově. Co se stalo s tou veselou a empatickou dívkou?
Urazila se na všechny
Čas plynul a Aniččina dovolená se blížila. Jednoho dne mi však nečekaně zavolala dcera.
„Mami, musíme si promluvit o Aničce. Mám vážné pochybnosti o tom výletu na Ibizu,“ řekla s obavami v hlase.
„Co se stalo?“ zeptala jsem se zvědavě.
„Anička to neví, ale naše finanční situace je horší, než si myslela. Budu si muset vzít půjčku, abych zaplatila tu dovolenou… A teď jsem přišla o velkou zakázku a mohla bych mít problém to splatit… Opravdu nechci, aby si musela něco odříct, ale…“ přiznala.
„Nic se jí nestane!“ odpověděla jsem pevně. „Nebude na škodu, když si občas něco odřekne. Přestala chápat hodnotu peněz.“
„Možná máš pravdu…“
Ulevilo se mi, že také vidí, v čem je problém. Společně jsme se rozhodly, že si s Aničkou promluvíme rozhodněji. Toho večera jsme se sešli celá rodina. Anička se samozřejmě okamžitě urazila, dostala hysterický záchvat a řekla, že nechce být „chudá holka“. Také řekla, že rodiče myslí jen na sebe a že by pro ně měla být nejdůležitější.
V životě jsem neslyšela větší nesmysly a nemohla jsem uvěřit, že to říká moje vnučka. Nakonec běžela do svého pokoje a hlasitě práskla dveřmi. Co se dá dělat. Vím ale, že časem zmoudří a uvědomí si, že peníze nejsou všechno…
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
