Martina se dlouho vyrovnávala se svými strachy z dětstvím. Její otec toužil mít syna, a tak dceru vedl velmi tvrdou rukou a způsobil jí nejedno trauma. Martina vše vydržela a snažila se z toho vytěžit to pozitivní. Jenže její snahu zhatila cizí žena, která ji už nějakou dobu sledovala.
Můj otec toužil po synovi, jenže jsem se narodila já. Kvůli komplikovanému porodu už mamka další dítě mít nemohla, a tak se otec ve výchově realizoval na mně. Hrála jsem s ním fotbal, běhala po lese a trpěla jeho zocelovací pokusy.
Otec se vyžíval v tom, aby ve mně utlumil ženskost. Neustále jsem s ním byla někde v teplákách a běhala s ním po lese. Místo, aby se snažil mi čas zpříjemnit, dělal pravý opak. V lese se mi schovával a smál se, když jsem dostala strach a rozplakala se. Po nějaké době vylezl z úkrytu a dostala jsem vynadáno: „Martino, místo toho, aby ses chovala nebojácně a racionálně, bulíš tu jako padavka. Budu se ti schovávat do té doby, než začneš dělat to, co se od tebe očekává.“ A opravdu v tom vytrval.
Bydleli jsme ve starém domě s děsivým sklepem. Otec se vyžíval v tom, že mě večer do něj posílal pro zavařeniny a často na mě někde vybafnul. Když jsem brečela, dostala jsem vynadáno. Zkrátka moje dětství nebylo hezké. Nicméně mě zocelilo. Mám skvělou fyzičku, pěknou postavu a jen tak něco mě nerozhodí. Bohužel ale na sobě pozoruji, že mám v sobě uzamčené strachy, které občas probublávají na povrch. Například se nemůžu dívat na horory. Příliš realisticky mi evokují výchovu mého otce.
Nikdy jsem nikomu o svém dětství neřekla. Jednou, až budu mít trvalý vztah, se svému partnerovi svěřím, aby mě pochopil a věděl o mně vše. Teď si ale své strachy nechávám pro sebe a vyhýbám se situacím, které by mi mohly dětství připomenout. Před třemi lety jsem si koupila byt. Měla jsem dost spolubydlení, i když přiznávám, že v určité životní fázi mi bylo příjemné, když jsem přes zeď slyšela, že v bytě nejsem sama.
Bohužel než jsem si zjistila, zda dosáhnu na hypotéku, byt, který jsem měla vyhlédnutý, byl prodán. Musela jsem koupit jiný ve zvýšeném přízemí. Za každou cenu jsem chtěla žít ve vybrané lokalitě a bytovém domě. Jenže jsem musela vyřešit dilema, zda zvládnu bydlet na úrovni ulice a co na to řekne můj strach. Domluvila jsem se s realitním makléřem a ten mě nechal přes víkend nacítit v bytě atmosféru. Byla pozitivní, a tak jsem byt koupila. A žije se mi tu dobře.
Letos v březnu se mi tu nicméně stala nepříjemná věc. Každý den navečer po příchodu z práce jsem měla pocit, že mě z chodníku sleduje starší žena. Kdykoliv jsem se podívala škvírkou mezi žaluziemi, viděla jsem ji. Jednou dokonce stála na travnatém pásu u domu a snažila se nahlédnout ke mně. Francouzské okno k tomu přímo vybízelo. Neskutečně jsem se lekla a okamžitě zavolala policii. Ta ženu odvezla do nedaleké nemocnice.
Zjistilo se, že je nemocná a kvůli tomu netrefila domů. A jak žila sama, nikdo ji ani nehledal. Možná jí moje okno evokovalo její byt a snažila se zjistit, zda se nedostane dovnitř. Nevím. Nicméně tento zážitek zboural můj pečlivě vystavěný žalář pro strachy z dětství. Od té doby nemám klid. Nejsem schopna chodit ven za tmy, při kdejakém zvuku se začnu klepat a vnímám, jak jsem na tom psychicky špatně. Budu muset navštívit psychologa, toto sama nezvládnu. A to vše jen kvůli tomu, že můj otec toužil po synovi. Táta před pár lety zemřel a vůbec netušil, jak mi zničil život.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
