Marie se narodila v Praze, tedy ve velkoměstě, kde vyrůstala. Na prázdniny jezdila k babičce na venkov, a když uzrál čas, rozhodla se, že totéž chce dopřát i svým vnoučatům.
Jsem z Prahy, ale na důchod jsme se s manželem odstěhovali na chalupu na vesnici. Kdysi jsem si myslela, že se bez města neobejdu, ale během let se z velkoměsta stala džungle, v létě navíc plná turistů, a tak jsme s manželem utekli do přírody. A jsme nadšení!
Milovala jsem divadla a koncerty a kafíčka s kamarádkami. „Co tam budeš celé dny dělat?“ ptala se mě kamarádka, se kterou jsme se v Praze vídaly. Trochu jsem se toho bála, pravda, ale je to tak, že rozhodně nemůžu říct, že bych se nudila.
Máme zahrádku, na které pěstujeme zeleninu, a dneska už nám může kdekdo závidět, vždyť je vlastně bio! Pěstujeme okurky, rajčata, kedlubny, mrkev, ředkvičky, saláty, máme i jahody a maliny. Naučila jsem se zavařovat, takže máme vitamíny po celý rok – a můj manžel se zase dal na kutilství. Jsme tady šťastní!
Mám dvě dcery, jedna z nich mi nadělila dva vnuky, jsou to moji skvělí pomocníci. Vždycky, když za mnou – a za dědou – přijedou, užíváme si nejen práci, ale i legraci. Kluci sem jezdí moc rádi, protože je tady pro ně skvělý výběh – příroda, les, louky… zkrátka všechno to, co v Praze nemají.
A také máme zvířátka, černou kočku Bibi a zrzavého kocourka Borise. Chodíme společně krmit kachny na potok, ve kterém bydlí vodník. Jindy jdeme do lesa na houby, a když máme štěstí, můžeme zahlédnout i lesní zvířátka – srnky nebo zajíce.
Těším se, až vnuci ještě povyrostou, protože pak je budu vzdělávat. Zatím jsme jen u kytiček. „Co je tohle za kytku?“ ptají se mě a já, pokud vím, odpovídám. Velká výuka se týkala kopřiv – poznat, které žahají a které jsou, říkáme jim hluchavky, neškodné. Nebo nedávno se mě kluci ptali: „Babi, jak vypadá rokle?“ To děti v Praze neznají…
Druhá dcera má malého synka, která je zatím v batolecím věku, takže tady nebyl bez maminky, ale počítám, že za rok už budeme s dědou hlídat celou smečku. A naši malí loupežníci budou mít kamaráda.
Je nám tady krásně a s vnoučátky ještě líp. Ale jedno pravidlo máme – při příjezdu odloží kluci mobily do krabice a vydáváme jim je až večer na minutku, aby se spojili s rodiči, případně kamarády. Nejdříve se čertili, ale dneska už je to v pohodě. Nezkusíte to taky tak?
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
