Zdroj: Freepik

Člověku do hlavy nevidíte, i kdybyste si to sebevíc přáli. Marek si myslel, že svoji přítelkyni zná a že jsou spolu šťastní. Stačila ale jedna radostná zpráva a bylo jasné, že se věci mají úplně jinak.

Považoval jsem
Anetu (27) za rozvážného člověka, který má rád svoje kamarády a žárlivost a
závist jsou mu cizí. Aspoň to jsem pochytil z našeho dvouletého
vztahu. Byli jsme šťastní.

Aneta přijala moji dceru z předešlého vztahu, a když se ke mně před pár měsíci
nastěhovala, nic nenasvědčovalo tomu, že by bylo něco špatně. Užívali jsme si
společný čas, chodili na výlety i do kina, prostě žádné drama se nekonalo.
Proto stále nemůžu pochopit její nedávný výbuch vzteku.

Je to týden, co
jí přišla zpráva od nejlepší kamarádky Aničky (27), že ji její přítel
požádal o ruku. „Budu se brzy vdávat,“ slyšel jsem jejich telefonní hovor.
„Nemůžu tomu uvěřit. Jsem tam nadšená! Zdá se mi, že se mi v životě všechno daří,“ říkala Anetě Anička. Už v ten moment jsem viděl, že je něco
zatraceně špatně.

A měl jsem
pravdu. Aneta se mnou najednou nemluvila. Neusmívala se, na všechno mi odsekávala. A já
se navíc tak hloupě zeptal, jestli jí něco není. „Samozřejmě že ne, všechno je naprosto v pořádku,“ procedila mezi zuby. A to jsem věděl, že je zle.
Snažil jsem se proto našlapovat po špičkách, ale stačila malá záminka
a byl oheň na střeše.

„Jsou spolu o měsíc déle než my a už toho mají tolik,“ začala. „Podívej se, jak už se tím chlubí. Všude vidím jen fotky, na kterých se usmívají a ukazují ten úžasný prsten,“ prskala Aneta. „Uklidni se. Ty jim to snad nepřeješ?“ otázal jsem se dost
neomaleně. „Ty nevíš vůbec nic. Kromě svatby, čekají také miminko a my pořád nic,“ řekla.

To už mi bylo jasné,
že všechen hněv padne na moji hlavu. „Jsme spolu dva roky, a ještě jsme se o ničem z toho nebavili. Nevím, jestli chceš rodinu, jestli chceš svatbu, nevím o tobě vůbec nic,“ rozjížděla se Aneta. Snažil jsem se ji klidnit, ale marně.

Už si jen dál vedla svou. Prý jsem ji zradil a že mi nemůže věřit. Nikdy bych od ní
neočekával takovou odezvu. Byla opravdu jak smyslů zbavená, vůbec neuvažovala
racionálně. Viděla jen to, že se Anička vdává, a ona zase ne. Byl jsem tím tak překvapený, tuhle stránku její osobnosti neznám a dost mě
vyděsila.

Další příběhy ze života →

Zdroj: Freepik

Člověku do hlavy nevidíte, i kdybyste si to sebevíc přáli. Marek si myslel, že svoji přítelkyni zná a že jsou spolu šťastní. Stačila ale jedna radostná zpráva a bylo jasné, že se věci mají úplně jinak.

Považoval jsem
Anetu (27) za rozvážného člověka, který má rád svoje kamarády a žárlivost a
závist jsou mu cizí. Aspoň to jsem pochytil z našeho dvouletého
vztahu. Byli jsme šťastní.

Aneta přijala moji dceru z předešlého vztahu, a když se ke mně před pár měsíci
nastěhovala, nic nenasvědčovalo tomu, že by bylo něco špatně. Užívali jsme si
společný čas, chodili na výlety i do kina, prostě žádné drama se nekonalo.
Proto stále nemůžu pochopit její nedávný výbuch vzteku.

Je to týden, co
jí přišla zpráva od nejlepší kamarádky Aničky (27), že ji její přítel
požádal o ruku. „Budu se brzy vdávat,“ slyšel jsem jejich telefonní hovor.
„Nemůžu tomu uvěřit. Jsem tam nadšená! Zdá se mi, že se mi v životě všechno daří,“ říkala Anetě Anička. Už v ten moment jsem viděl, že je něco
zatraceně špatně.

A měl jsem
pravdu. Aneta se mnou najednou nemluvila. Neusmívala se, na všechno mi odsekávala. A já
se navíc tak hloupě zeptal, jestli jí něco není. „Samozřejmě že ne, všechno je naprosto v pořádku,“ procedila mezi zuby. A to jsem věděl, že je zle.
Snažil jsem se proto našlapovat po špičkách, ale stačila malá záminka
a byl oheň na střeše.

„Jsou spolu o měsíc déle než my a už toho mají tolik,“ začala. „Podívej se, jak už se tím chlubí. Všude vidím jen fotky, na kterých se usmívají a ukazují ten úžasný prsten,“ prskala Aneta. „Uklidni se. Ty jim to snad nepřeješ?“ otázal jsem se dost
neomaleně. „Ty nevíš vůbec nic. Kromě svatby, čekají také miminko a my pořád nic,“ řekla.

To už mi bylo jasné,
že všechen hněv padne na moji hlavu. „Jsme spolu dva roky, a ještě jsme se o ničem z toho nebavili. Nevím, jestli chceš rodinu, jestli chceš svatbu, nevím o tobě vůbec nic,“ rozjížděla se Aneta. Snažil jsem se ji klidnit, ale marně.

Už si jen dál vedla svou. Prý jsem ji zradil a že mi nemůže věřit. Nikdy bych od ní
neočekával takovou odezvu. Byla opravdu jak smyslů zbavená, vůbec neuvažovala
racionálně. Viděla jen to, že se Anička vdává, a ona zase ne. Byl jsem tím tak překvapený, tuhle stránku její osobnosti neznám a dost mě
vyděsila.

Další příběhy ze života →