Leona chodí s dvouletou dcerou každý den na procházku do blízkého lesoparku. Kdykoliv tam jsou, dcera mamince říká, že nechce jít na místo, kde slyší křičet lidi. Lili má evidentně nadpřirozené vlastnosti.
S manželem Petrem jsme měli svatbu před čtyřmi lety a máme dvouletou dcerku Lili. Je to dítě za odměnu. Hodná, přirozeně poslušná a veselá holčička. Manžel je podnikatel, a tak jsme se dohodli, že já se budu starat o dům a vychovávat děti a on nás zabezpečí. Tento model nám perfektně funguje.
Můj život zatím připomíná pohádku. Měli jsme velkolepou svatbu a opravdu jsem se cítila jako princezna. S Petrem chceme velkou rodinu. Sleduji na Instagramu profily známých osobností i obyčejných rodin, které vychovávají pět a více dětí. To je náš sen. Dům plný dětí. Petr podniká v realitách a musím říct, že ho obdivuji. Na to, že je stejně starý jako já, umí vydělat peníze a luxusně nás zabezpečit. Já se na oplátku snažím o rodinu starat tak, aby byli všichni spokojení.
Naše dvouletá dcera Lili je sluníčko. Už od miminka usměvavá. Ani si nepamatuji, kdy naposledy plakala. Je rozumná a nechá si vše vysvětlit. Na to, že jsou jí teprve dva roky, začíná hezky mluvit. Každý den máme stejný program. Ráno vstanu a rychle poklidím. Pak vzbudím dcerku a nasnídáme se. Jedeme na nákup, uvaříme oběd a po odpoledním spánku vyrazíme na procházku. Následuje podvečerní hraní a příprava večeře. Když Petr dorazí domů, společně se najíme, vykoupeme dceru a večer se věnujeme sobě navzájem. Otevřeme si lahev vínka, pustíme si film nebo si jen tak povídáme.
Ještě v době, kdy dcera nemluvila, jsem si všimla, že se na jednom místě v lesoparku, kam denně chodíme na procházku, chová divně. Zastaví se a zacpe si uši. Potom se rozběhne ke mně a chce vézt v kočárku. Nevěnovala jsem tomu pozornost, myslela jsem si, že je to nějaká hra. Nicméně poslední dobou, kdy se dcera snaží mluvit a skládat první věty, při zmínce o procházce k velkému kameni plačky protestuje: „Mami, tam ne! Bojím já tam! Tam křičí lidi.“
Když jsme se odpoledne blížily k onomu místu, dcera si zase zakrývala uši. Přišla jsem k ní, vzala ji do náručí a zeptala se, co dělá. Odpověděla mi, že slyší křik lidí. Dívala jsem se po okolí, jestli dcera nemá lepší sluch než já a není tu nějaká skupina osob, ale byli tam jen jednotlivci. Doma jsem si s ní o místu u velkého kamene povídala. Zopakovala mi totéž. A ještě mnohokrát znovu. Vlastně pokaždé, když jsme se pohybovaly okolo. Petr v tom viděl dětskou obrazotvornost a ještě si mě dobíral, že se snad bojím.
Nedalo mi to a zašla jsem do místního muzea, kde pracovali lidé zajímající se o historii našeho kraje. Dozvěděla jsem se, že na místě dnešního lesoparku se před třemi stoletími střetly dvě menší armády a archeologové tam v šedesátých letech minulého století našli nějaké vykopávky. Nálezy datovali do období kolem roku 1757. Nemohla jsem se dočkat, až manžel přijde domů. Vše jsem mu řekla a požádala ho, abychom o víkendu s dcerou k velkému kameni zašli.
Když jsme dorazili na místo, dcera reagovala jako pokaždé. Opět si zakrývala uši, opět říkala, že slyší křik lidí a plakala, že chce pryč. Na místě není žádná cedule nebo zmínka o historické události, ani my o ní nevěděli, takže nás dcera nemohla slyšet, že bychom se o místu v této souvislosti bavili. Je to velice zvláštní. Lilinka má pravděpodobně nějaký dar. Je asi senzibilní a umí se vcítit do tohoto místa.
Asi opravdu slyší křik zraněných a umírajících lidí. S manželem jsme se dohodli, že už tam chodit nebudeme, abychom dceru nestresovali. Za pár let místo navštívíme a budeme pozorovat její reakci. Uvidíme, co bude. Evidentně se tam dějí věci mezi nebem a zemí, těžko pochopitelné námi, obyčejnými lidmi.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
