Neděle, 6 října, 2024
Google search engine
DomůMagazínPro ženyKvěta (57): Kamarádka mě jenom využívá. Už mě nebaví stále řešit jen...

Květa (57): Kamarádka mě jenom využívá. Už mě nebaví stále řešit jen její problémy –


Zdroj: Freepik

Květa má kamarádku, se kterou se zná skoro 30 let. Jenže poslední roky se chová dost nespolehlivě a ruší smluvené schůzky. Už ji ani nezajímá, jak se vlastně Květa má…

Jsem zodpovědný člověk. Za každou cenu dochvilná, a když něco slíbím, snažím se to splnit. I za cenu, že to pro mě bude nevýhodné.

S kamarádkou Dášou máme už týden domluvenou schůzku. Neviděly jsme se dva měsíce. Víme o sobě, občas si napíšeme, ale pravidelně se nevídáme. Jako pokaždé si dopoledne ověřuji, zda schůzka platí, a skoro pokaždé mi dorazí odpověď, že Dáše do toho něco vlezlo a omlouvá se. Nikdy se sama od sebe ze schůzky neomluví, vždy se doptávám já. Přijde mi, že na schůzku zapomněla a sjednala si něco jiného.

Jednou jí do toho vleze neodkladný úkol v zaměstnání, jindy musí nutně doma poklidit nebo přijede nějaký příbuzný, o kterém jsem nikdy neslyšela. „Květo, fakt se moc omlouvám. Úplně mi to vypadlo z hlavy, že přijede strejda a mamka uspořádala rodinnou sešlost. Účast povinná, chápeš,“ vymlouvala se Dáša.

Celou dobu, co se známe, je scénář stejný. Dáša má problém a začne volat svým známým. Zvednu telefon a ozve se hlas: „No, ahoj, jak se máš?“ Než stačím odpovědět, Dáša už na mě valí svoje starosti. Jak ji bývalý manžel štve ohledně placení nákladů na děti, jak toho má nad hlavu v práci, jak ji bolí hlava a žaludek. Po svém monologu navrhne: „Teda, Květo, už jsme se strašně dlouho neviděly. Co kafe příští týden?“ Domluvíme si termín a já uzavřu sama se sebou sázku, zda schůzka vyjde.

Dášu jsem potkala za tři dny od telefonátu ve městě a schůzku mi ještě jednou potvrdila. Dovolila jsem si vtip: „Jsem v šoku, vypadá to, že to teď opravdu vyjde.“ Zasmály jsme se obě a Dáša dodala: „Snad jo, znáš mě.“ Utrousila jsem, že každý máme nějakou typickou vlastnost a ona je pro mě „paní nejistá“. Prohodily jsme pár slov a s ujištěním, že se na setkání těšíme, jsme se rozloučily.

A je to tady zase. Schůzka nevyšla. Šla jsem po práci domů, vzala vodítko a vyrazila na procházku se psem. Najednou volá Dáša: „Květo, nezlob se. Hele, padlo mi to, kvůli čemu jsem schůzku zrušila, nechceš přijet ke mně? Dáme kafe a pokecáme.“ Z její nabídky jsem se až zastavila, už nešlo ignorovat její chování. To bylo moc. „Dášo, vše v dobrém, ale nepřijdu. Zamysli se nad tím, jak probíhají naše setkání nebo hovory. Vyjde jedna schůzka z deseti, a když spolu mluvíme, valíš na mě své problémy a já tě vůbec nezajímám,“ klidně jsem řekla a pokračovala: Hezky se vyspi a doufám, že příští schůzka, na které se domluvíme, vyjde. Dobrou noc.“

Ulevilo se mi. Dáša musí pocítit, že nejsem její vrba ani ta, na kterou pískne a běží. Dáša nemá žádné neřešitelné problémy, jen si asi zvykla lidi využívat. Nevěřím, že toho její kamarádi nemají dost, stejně jako já. Kamarádství je o vzájemné podpoře. Nikoliv o pocitu, že já jsem využívána a kamarádka mě zná, jen když potřebuje. Jsem sama zvědavá, jak se k tomu postaví. Zatím dlouho mlčí.

Další příběhy ze života →

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.

Karel Voříšek je s partnerem Vladimírem Řepkou přes 20 let: Byl jsem jím tak okouzlen, že jsem ho málem přejel na přechodu

Karel Voříšek je s partnerem Vladimírem Řepkou přes 20 let: Byl jsem jím tak okouzlen, že jsem ho málem přejel na přechodu

RELATED ARTICLES
- Advertisment -
Google search engine

Populární články

BLOG

Květa (57): Kamarádka mě jenom využívá. Už mě nebaví stále řešit jen její problémy –


Zdroj: Freepik

Květa má kamarádku, se kterou se zná skoro 30 let. Jenže poslední roky se chová dost nespolehlivě a ruší smluvené schůzky. Už ji ani nezajímá, jak se vlastně Květa má…

Jsem zodpovědný člověk. Za každou cenu dochvilná, a když něco slíbím, snažím se to splnit. I za cenu, že to pro mě bude nevýhodné.

S kamarádkou Dášou máme už týden domluvenou schůzku. Neviděly jsme se dva měsíce. Víme o sobě, občas si napíšeme, ale pravidelně se nevídáme. Jako pokaždé si dopoledne ověřuji, zda schůzka platí, a skoro pokaždé mi dorazí odpověď, že Dáše do toho něco vlezlo a omlouvá se. Nikdy se sama od sebe ze schůzky neomluví, vždy se doptávám já. Přijde mi, že na schůzku zapomněla a sjednala si něco jiného.

Jednou jí do toho vleze neodkladný úkol v zaměstnání, jindy musí nutně doma poklidit nebo přijede nějaký příbuzný, o kterém jsem nikdy neslyšela. „Květo, fakt se moc omlouvám. Úplně mi to vypadlo z hlavy, že přijede strejda a mamka uspořádala rodinnou sešlost. Účast povinná, chápeš,“ vymlouvala se Dáša.

Celou dobu, co se známe, je scénář stejný. Dáša má problém a začne volat svým známým. Zvednu telefon a ozve se hlas: „No, ahoj, jak se máš?“ Než stačím odpovědět, Dáša už na mě valí svoje starosti. Jak ji bývalý manžel štve ohledně placení nákladů na děti, jak toho má nad hlavu v práci, jak ji bolí hlava a žaludek. Po svém monologu navrhne: „Teda, Květo, už jsme se strašně dlouho neviděly. Co kafe příští týden?“ Domluvíme si termín a já uzavřu sama se sebou sázku, zda schůzka vyjde.

Dášu jsem potkala za tři dny od telefonátu ve městě a schůzku mi ještě jednou potvrdila. Dovolila jsem si vtip: „Jsem v šoku, vypadá to, že to teď opravdu vyjde.“ Zasmály jsme se obě a Dáša dodala: „Snad jo, znáš mě.“ Utrousila jsem, že každý máme nějakou typickou vlastnost a ona je pro mě „paní nejistá“. Prohodily jsme pár slov a s ujištěním, že se na setkání těšíme, jsme se rozloučily.

A je to tady zase. Schůzka nevyšla. Šla jsem po práci domů, vzala vodítko a vyrazila na procházku se psem. Najednou volá Dáša: „Květo, nezlob se. Hele, padlo mi to, kvůli čemu jsem schůzku zrušila, nechceš přijet ke mně? Dáme kafe a pokecáme.“ Z její nabídky jsem se až zastavila, už nešlo ignorovat její chování. To bylo moc. „Dášo, vše v dobrém, ale nepřijdu. Zamysli se nad tím, jak probíhají naše setkání nebo hovory. Vyjde jedna schůzka z deseti, a když spolu mluvíme, valíš na mě své problémy a já tě vůbec nezajímám,“ klidně jsem řekla a pokračovala: Hezky se vyspi a doufám, že příští schůzka, na které se domluvíme, vyjde. Dobrou noc.“

Ulevilo se mi. Dáša musí pocítit, že nejsem její vrba ani ta, na kterou pískne a běží. Dáša nemá žádné neřešitelné problémy, jen si asi zvykla lidi využívat. Nevěřím, že toho její kamarádi nemají dost, stejně jako já. Kamarádství je o vzájemné podpoře. Nikoliv o pocitu, že já jsem využívána a kamarádka mě zná, jen když potřebuje. Jsem sama zvědavá, jak se k tomu postaví. Zatím dlouho mlčí.

Další příběhy ze života →

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.

Karel Voříšek je s partnerem Vladimírem Řepkou přes 20 let: Byl jsem jím tak okouzlen, že jsem ho málem přejel na přechodu

Karel Voříšek je s partnerem Vladimírem Řepkou přes 20 let: Byl jsem jím tak okouzlen, že jsem ho málem přejel na přechodu

RELATED ARTICLES