„Kontakt s kočkou, tedy její hlazení a mazlení se s ní, snižuje v lidském těle hladinu stresového hormonu kortizolu. V současném uspěchaném a stresem nabitém světě večerní pomazlení může působit jako balzám na duši,“ říká naše přední kočičí odbornice Klára Nevečeřalová.
Jaký největší mýtus o kočkách znáte?
Za mě je nejsprostší mýtus ten, že jsou falešné. Kočka je jedno z nejupřímnějších zvířat, které znám. Když se o ni špatně staráte, tak se prostě sebere a najde si nový domov. To není falešnost, ale právě ta upřímnost, znamení, že něco děláte špatně.
VIDEO: Klára Nevečeřalová je kočičí psycholožka a ve videu prozradí, proč kočka ničí celý byt, co by měla a neměla jíst a jak se dá vytrénovat, stejně jako pes. Sledujte video až do konce!
Zdroj: Youtube
Jste odbornice na kočičí duši. Stalo se, že i tak vám někdy vyrazila dech svým chováním?
Určitě ano, kočky jsou živé bytosti a každá je originální. A tak se někdy stane, že v situaci, kdy bych čekala, že bude samým vynervováním málem šplhat po stropě, je v klidu a nic neřeší. Naopak přistihnu často samu sebe, že si v hlavě představuji všemožné tragické scénáře, a kočka je absolutně v klidu.
Zatímco o psech existují stovky výzkumů, o chování koček toho víme stále málo. Prý je to tím, že vědci sice mohou být sebechytřejší, ale „testovací subjekt“ z nich udělají jen obtížně. Není právě toto jedna z nejdokonalejších charakteristik koček a důvod, proč máme přečtené psy, ale v mickách se nevyznáme?
Naštěstí tohle už není úplná pravda. V posledních deseti letech prodělal kočičí výzkum veliký boom a je to moc dobře. Spousta vědeckých výzkumů v současné době probíhá i za přispění dobrovolníků z řad běžných majitelů koček. Pravda však je, že kočky opravdu stále zůstávají v mnoha ohledech tajemné, a myslím si, že jim to i přes všechny výzkumy zůstane. Pověst tajemných společnic „čarodějnic“ s magickou mocí…
Psi své majitele vesměs bezmezně milují a uznávají jejich autoritu. Dokonce se někdy říká, že autoritativního páníčka potřebují, protože se s ním cítí bezpečně. Jaká je podle vás ideální představa páníčka podle kočky uznávající především vlastní autoritu?
Majitel firmy na tuňákové konzervy. (smích) Na toto je těžké odpovědět, protože každá kočka potřebuje něco jiného. Je to kočka od kočky i plemeno od plemene. Některé potřebují aktivního páníčka, který jim bude věnovat spoustu času hraním, jiné potřebují, aby s nimi jejich páníček prostě byl, a další jen chtějí doplnit misku. V tom si myslím, že jsou skvělé a že každý si najde tu pravou k sobě. U psů to pochopitelně platí taky.
Nejsem u žádných zvířat zastáncem teorií o dominanci. Podle mého si žádná zvířata, pokud jsou odstavená v řádném termínu od maminky, nehrají na to, že my jsme velké kočky nebo velcí psi. Jde jen o to, jak je necháme s námi manipulovat, protože v tom třeba kočky excelují.
Jakou největší chybu dělají lidé v přístupu ke svým kočkám?
Právě že je nevychovávají a neumí jim nastavit hranice. Je stále silně zakořeněno, že kočku nelze nic naučit a že ji nelze vychovat. Vychovat jde, ale člověk musí být důsledný a ne příliš přísný. Musí prostě do zblbnutí vysvětlovat, na což spousta lidí nemá trpělivost, a tak je pro ně snazší přistoupit k agresi a „násilí“, jenže to právě kočky nechápou a na agresi reagují agresí.
Většinou prý nemají rády, když je nosíme, objímáme a pusinkujeme. Mazlí se často jen, když chtějí ony samy. Jak nejlépe dát kočce najevo svoji lásku? Včas ráno reagovat na jejich volání po snídani? Mávat před nimi zvířátkem se šantou?
Formulovala bych to jinak. Kočky obecně nemají rády omezování, což právě to naše objímání a pusinkování je. Některé to ale rády mají. Je však pravda, že většina ne, a spíše to jen tak přetrpí. Vlastně už jen to, že o ni pečujeme, dělíme se s ní o naši kořist a naplníme jí mističku, je pro kočku důkaz lásky. I to že se staráme o její záchůdek, aby ho měla vždy čistý, a nenašli „náš útulný pelíšek“ cizí predátoři. Určitě každý majitel pozná, jak jí nejlépe dát najevo lásku, ať je to kartáčování, podání oblíbeného pamlsku, nebo večerní drbání u televize. Každá kočičí rodina má své rituály.
Podle mnohých je zásadní kočičí vlastností nezávislost a jistý odstup (nejen) od člověka. Domníváte se, že s postupem evoluce a stále bližším soužitím koček s lidmi, se toto může někdy nějak změnit?
Nemyslím si to, jsem přesvědčená o tom, že se to změní. Až kočky projdou stejnou dobou a podobnou formou domestikace jako pes, budou mnohem oddanějšími parťáky, než prozatím jsou. Vezměte si jen, že jsou cíleně šlechtěné něco málo přes sto let, a kolik přitom už máme variabilních plemen, charakterů, jaký skok v rámci oddanosti ke člověku za tak krátkou dobu udělaly… Už jen proto si myslím, že kočky dříve nebo později budou takovou jinou formou psů.
Zdroj: časopis Květy
