Pondělí, 15 července, 2024
Google search engine
DomůMagazínPro ženyKamil (43): Tátu jsem dlouhé roky skoro neznal, spojit nás dokázala až...

Kamil (43): Tátu jsem dlouhé roky skoro neznal, spojit nás dokázala až mámina smrt. Pak ale přišla další rána osudu – Lifee.cz

728x90


Zdroj: Freepik

Rodinné vztahy ne vždy vyjdou, jak bychom chtěli. Kamilův otec v jeho životě nehrál velkou roli, dokud se nestala nehoda, která je oba svedla dohromady. Ani to bohužel nevydrželo dlouho, ale aspoň ke konci otcova života se jejich vztah napravil.

Gabriela Budějcká

S tátou jsem neměl nikdy dobrý vztah. Od mámy odešel, když mě čekala, takže se mnou nikdy nežil a jen se mnou sem tam trávil čas. Nechoval se ke mně jako otec, vždy se snažil být spíš můj kamarád, ale tím náš vztah zkazil. Problém je, že přátele si vybíráte, proto jsou vám blízcí, ale rodinu ne.

K tátovi jsem nikdy nic zvláštního necítil

Když jsem dokončil střední školu a odešel z domova pracovat, necítil jsem potřebu ho mít ve svém životě. Žil jsem dlouho v zahraniční, vracel se jednou za pár měsíců, ale tátu jsem kontaktoval tak jednou za rok. Vydělával jsem hezké peníze, vždycky jsem vzal mámu na večeři a do kina nebo do divadla, ale k tátovi jsem necítil stejnou povinnost.

Nebyl to špatný člověk. K mámě se choval uctivě, platil peníze, na kterých se dohodli, a pomáhal jí, když mohl. Tam nebyl problém. Jen náš vztah nikdy opravdu neexistoval, a když jsem si to v dospělosti uvědomil, už jsem necítil potřebu ho budovat.

S otcem nás spojila až mámina smrt

Do Čech jsem se vrátil po 15 letech, když máma bohužel nešťastně zemřela při dopravní nehodě. Srazila ji na přechodu tramvaj. Ani jsem s ní nemohl být, když umírala, protože jsem pracoval na ropné plošině v Severním moři. Dozvěděl jsem se o její smrti po několika dnech, když se tátovi podařilo mě zastihnout. Byl jsem jediným jejím žijícím příbuzným a musel jsem se postarat o všechny záležitosti. Sebral jsem se a odjel domů.

Po skoro dvou dekádách, které jsem většinou strávil pryč, jsem v Čechách neměl přátele ani kontakty. Jediným mým známým byl právě můj otec, který se ihned začal angažovat a pomáhal mi se vším. Zdálo se mi, že si nastudoval úplně všechno, co se týkalo pohřbů, administrativy a majetkového vyrovnání. Na všechno už měl domluvené lidi a jediné, co potřeboval, byl můj podpis.

Byla to pro mě těžká situace, ale poprvé v životě jsem opravdu měl pocit, že mám otce. Po mámině pohřbu, kam přišlo neskutečně moc lidí, ze kterých jsem znal asi desetinu, jsme si spolu sedli na pivo. Povídali jsme si a táta mi tenkrát řekl něco, na co nikdy nezapomenu: “Moc mě mrzí, žes musel ztratit mámu, abys našel tátu. Vím, že jsem jako vzor za moc nestál, chtěl jsem spíš být tvůj kamarád, ale snad by se to teď mohlo změnit.” Rozbrečelo mě to. Mě, chlapa, který makal pět let na ropné plošině.

Držel jsem ho za ruku, když umíral

S tátou jsem začal trávit čas. Chodili jsme na pivo, na fotbal, do kina, na stand-up komedie, které měl nesmírně rád. Začali jsme se poznávat. Teď už jsme mohli být kamarádi, protože po mámině smrti se konečně zachoval jako otec. Nevěděl jsem, co dělat, a on mi poradil a vedl mě. Tak se podle mě má chovat rodič.

Ale nic netrvá věčně. Asi po dvou letech našli tátovi rakovinu plic. Sice už dávno přestal kouřit, ale i tak se mu rozvinula, a než na to přišli, byla už v pokročilém stádiu a nic moc se nedalo dělat. Najednou jsem ztrácel i toho jediného rodiče, kterého jsem sotva našel. Ale rozhodl jsem se nezhroutit. O tátu postarám a budu u něj, jako jsem u mámy být nemohl. Doprovázel jsem ho na ozařování a terapie. Seděl jsem vedle něj, když zvracel. A nakonec jsem ho držel za ruku, když na paliativním oddělení v nemocnici pomalu a těžce dodýchával.

Díky němu a tomu, co mi předal, jsem byl schopen se vypořádat s jeho pozůstalostí a zařídit mu pohřeb, jaký si přál. Byl jsem rád, že jsem to pro něj mohl udělat, že jsem o něm mohl říct i pár slov, která šla opravdu od srdce. Ne jen proto, že jsem jeho syn, ale hlavně proto, že jsme nakonec byli kamarádi.

Další příběhy ze života →

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.

Josef Zíma v 91 letech exkluzivně o Princezně se zlatou hvězdou: Nejslavnějším českým princem se stal za osm stovek

Josef Zíma v 91 letech exkluzivně o Princezně se zlatou hvězdou: Nejslavnějším českým princem se stal za osm stovek


RELATED ARTICLES
- Advertisment -
Google search engine

Populární články

BLOG

Kamil (43): Tátu jsem dlouhé roky skoro neznal, spojit nás dokázala až mámina smrt. Pak ale přišla další rána osudu – Lifee.cz

728x90


Zdroj: Freepik

Rodinné vztahy ne vždy vyjdou, jak bychom chtěli. Kamilův otec v jeho životě nehrál velkou roli, dokud se nestala nehoda, která je oba svedla dohromady. Ani to bohužel nevydrželo dlouho, ale aspoň ke konci otcova života se jejich vztah napravil.

Gabriela Budějcká

S tátou jsem neměl nikdy dobrý vztah. Od mámy odešel, když mě čekala, takže se mnou nikdy nežil a jen se mnou sem tam trávil čas. Nechoval se ke mně jako otec, vždy se snažil být spíš můj kamarád, ale tím náš vztah zkazil. Problém je, že přátele si vybíráte, proto jsou vám blízcí, ale rodinu ne.

K tátovi jsem nikdy nic zvláštního necítil

Když jsem dokončil střední školu a odešel z domova pracovat, necítil jsem potřebu ho mít ve svém životě. Žil jsem dlouho v zahraniční, vracel se jednou za pár měsíců, ale tátu jsem kontaktoval tak jednou za rok. Vydělával jsem hezké peníze, vždycky jsem vzal mámu na večeři a do kina nebo do divadla, ale k tátovi jsem necítil stejnou povinnost.

Nebyl to špatný člověk. K mámě se choval uctivě, platil peníze, na kterých se dohodli, a pomáhal jí, když mohl. Tam nebyl problém. Jen náš vztah nikdy opravdu neexistoval, a když jsem si to v dospělosti uvědomil, už jsem necítil potřebu ho budovat.

S otcem nás spojila až mámina smrt

Do Čech jsem se vrátil po 15 letech, když máma bohužel nešťastně zemřela při dopravní nehodě. Srazila ji na přechodu tramvaj. Ani jsem s ní nemohl být, když umírala, protože jsem pracoval na ropné plošině v Severním moři. Dozvěděl jsem se o její smrti po několika dnech, když se tátovi podařilo mě zastihnout. Byl jsem jediným jejím žijícím příbuzným a musel jsem se postarat o všechny záležitosti. Sebral jsem se a odjel domů.

Po skoro dvou dekádách, které jsem většinou strávil pryč, jsem v Čechách neměl přátele ani kontakty. Jediným mým známým byl právě můj otec, který se ihned začal angažovat a pomáhal mi se vším. Zdálo se mi, že si nastudoval úplně všechno, co se týkalo pohřbů, administrativy a majetkového vyrovnání. Na všechno už měl domluvené lidi a jediné, co potřeboval, byl můj podpis.

Byla to pro mě těžká situace, ale poprvé v životě jsem opravdu měl pocit, že mám otce. Po mámině pohřbu, kam přišlo neskutečně moc lidí, ze kterých jsem znal asi desetinu, jsme si spolu sedli na pivo. Povídali jsme si a táta mi tenkrát řekl něco, na co nikdy nezapomenu: “Moc mě mrzí, žes musel ztratit mámu, abys našel tátu. Vím, že jsem jako vzor za moc nestál, chtěl jsem spíš být tvůj kamarád, ale snad by se to teď mohlo změnit.” Rozbrečelo mě to. Mě, chlapa, který makal pět let na ropné plošině.

Držel jsem ho za ruku, když umíral

S tátou jsem začal trávit čas. Chodili jsme na pivo, na fotbal, do kina, na stand-up komedie, které měl nesmírně rád. Začali jsme se poznávat. Teď už jsme mohli být kamarádi, protože po mámině smrti se konečně zachoval jako otec. Nevěděl jsem, co dělat, a on mi poradil a vedl mě. Tak se podle mě má chovat rodič.

Ale nic netrvá věčně. Asi po dvou letech našli tátovi rakovinu plic. Sice už dávno přestal kouřit, ale i tak se mu rozvinula, a než na to přišli, byla už v pokročilém stádiu a nic moc se nedalo dělat. Najednou jsem ztrácel i toho jediného rodiče, kterého jsem sotva našel. Ale rozhodl jsem se nezhroutit. O tátu postarám a budu u něj, jako jsem u mámy být nemohl. Doprovázel jsem ho na ozařování a terapie. Seděl jsem vedle něj, když zvracel. A nakonec jsem ho držel za ruku, když na paliativním oddělení v nemocnici pomalu a těžce dodýchával.

Díky němu a tomu, co mi předal, jsem byl schopen se vypořádat s jeho pozůstalostí a zařídit mu pohřeb, jaký si přál. Byl jsem rád, že jsem to pro něj mohl udělat, že jsem o něm mohl říct i pár slov, která šla opravdu od srdce. Ne jen proto, že jsem jeho syn, ale hlavně proto, že jsme nakonec byli kamarádi.

Další příběhy ze života →

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.

Josef Zíma v 91 letech exkluzivně o Princezně se zlatou hvězdou: Nejslavnějším českým princem se stal za osm stovek

Josef Zíma v 91 letech exkluzivně o Princezně se zlatou hvězdou: Nejslavnějším českým princem se stal za osm stovek


RELATED ARTICLES