Moderátorka Jana Adamcová nezastírá, že na počátku jejího vztahu s režisérem Jiřím Adamcem stál velký obdiv a také dlouholetý utajený mimomanželský poměr. Jedenáct let čekala na to, až se k ní přihlásí jako k oficiální partnerce, a po narození dětí zase bojovala s nepříjemným odchodem z televize Nova kvůli kojení.

Aktuálně řeší manželovu vážnou nemoc. S Jiřím, který je o 24 let starší, už nežije ve společné domácnosti. V talk show ale odhodlaně říká, že to nic nemění na tom, co si slíbili na svatbě. „Postarám se o něj, protože jsem si ho vzala. Vzala jsem si ho už s tím, že je o čtvrt století starší, takže jsem počítala s tím, že podobná situace jednou nastane. Určitě se o něj postarám až do konce života, stejně jako by se o mě postaral on. To je bez diskuzí,“ tvrdí Jana Adamcová.

Jani, svého životního partnera jsi potkala velmi brzy poté, co jsi nastoupila na Novu a moderovala Sportovní noviny.
Naopak, potkala jsem ho mnohem dříve. Ještě předtím, než jsem nastoupila na Novu.

Byla to z tvé strany láska na první pohled?
Byl to velký respekt a úcta. Možná i láska, měla jsem to hodně propojené.

Co tomu říkala tvá věřící rodina?
Tatínkovi trvalo dlouho, než to zpracoval. On už tušil, že v těchto věcech nejsem po něm, ale že jsem malinko rebelka, takže s tím asi trochu počítal. Přesto to nebylo jednoduché.

To si myslím. Je náročné partnera obhajovat.
Bylo to velmi náročné.

Byl v té době už bulvár?
Byl.

Dozvěděli se to brzy?
Byli jsme spolu jedenáct let a vědělo se to až ke konci. Nechodili jsme do společnosti, takže trvalo velmi dlouho, než se na to přišlo.

Na druhé straně jste se po jedenácti letech vzali. Málokteré ženě se to podaří. To už potom nejsi milenka, ale jsi žena se vším, co k tomu patří. Tím se milenecký vztah legitimizoval – ale jsi jedna z mála.
Ano. Je to tím, že jsem opravdu vydržela. A bylo to hrozně těžké. Bylo to tak strašně těžké, že to ví jen moji nejbližší. Ale já si v té době neuměla představit, že bych byla s někým jiným. Řekla jsem si, že buď to bude on, nebo budu sama. Neměla jsem jinou možnost. Když ti potom přibývají léta, znáš toho člověka, pořád ho miluješ, tak si po jedenácti letech řekneš: „Co mám teď dělat? Mám si hledat někoho nového? Nového tatínka svých dětí? Když už jsem tak daleko? Jsem svobodná!“ Vím, že se z nevěry často obviňují ženy, ale já byla svobodná a ten, kdo dal slib, má sám vědět, jestli ho může, nebo nemůže dodržet. Přišlo mi to trochu nefér, ale tak to prostě je.

V té době jsi navíc byla tak trochu „tele“. Ve dvaceti letech jsme všichni tak trochu „telata“.
Některé jsme dodnes, ale teď už je to hodně vidět. Teď už ti to nikdo neodpustí.

Přijde mi, že v tom věku je věkový rozdíl mezi partnery mnohem méně viditelný než později. Je to tak?
Ano. V tom věku jsem k němu vzhlížela. Vím, že si kdekdo myslí, že mi leccos platil, ale on mi nedal ani korunu. Než jsme se vzali, tak jsem si skutečně všechno platila sama. Ale hrozně mi pomohl v tom, že mi radil. Říkal mi, co je dobře, co je špatně, vedl mě a tím mi pomáhal. Nechci teď říct, že jsme se oddělili jenom kvůli stáří, protože jsou lidé, kteří spolu vydrží i navzdory věkovému rozdílu, ale Jirka malinko rezignoval na to, že by měl sportovat, že by se měl udržovat a v některých věcech ubrat nebo přidat. To není jediná věc, jsou to další věci, které nás od sebe oddělily. Je pravda, že s přibývajícím věkem je stáří víc vidět. Na mně také.

Chápu, to je jasné.
Ale – a to je rada pro každého, kdo to tak má – je důležité to nevzdat. Udržovat se a snažit se partnerovi přibližovat. Když to potom neuděláš, mohou se vaše cesty velmi snadno rozdělit.

Kdyby teď přišla tvá dcera s tím, že má partnera staršího o 25 let, budeš jí to vymlouvat?
Nebudu. Protože vím, že mně by to také nikdo nevymluvil. Musí si tím projít sama. Možná, že kdyby stála o moji radu, tak bych jí řekla, co si o tom myslím. Na druhé straně, Jasmínka v tom vyrostla, takže by s tím asi nepřišla. Viděla, že takový věkový rozdíl není úplně nejlepší. Ale nevymlouvala bych jí to.

Možná je rozdíl také v profesi, kterou partneři dělají. Režíroval tě Jiří doma?
Jedna moje kamarádka kostymérka říkala: „No, on ji dusil, až ji udusil.“ A ono na tom něco je.

Ale ty jsi to chtěla, ne?
Ano, ze začátku, protože mi bylo dvacet, tak jsem to považovala za správné – že se nechám vést. Jenže to také není fér a uvědomuji si to. Ale později bylo toho dušení moc, a když jsem si vázala tkaničky u bot, tak mi říkal, jak to mám dělat. Říkal: „To je moje profese, já to takhle mám.“ Řekla jsem mu, že tohle nesmí a že by to měl nechat v předsíni nebo nejlépe přede dveřmi. Já si potom připadám jako malé dítě. Dnes je mi padesát a říkám si, že kdybych s ním ještě žila, tak by mi každý den říkal, co mám dělat – komu mám vzít telefon a co říct. Takže ano, byl takhle profesně deformovaný.

Potkávali jste se určitě na velkých akcích TV Nova, třeba na Silvestrech. Tam sis mohla i zazpívat – pod jeho vedením.
Pokud jde o zpěv, nejsem žádná super zpěvačka, ale on stejně říkal, jak to mám dělat. Ve studiu jsme nahrávali písničky pro tyto pořady a on mi velmi držel palce. Ze začátku mi řekl: „Vůbec nezpívej, to nemá cenu!“ V té době jsme spolu začínali chodit a já se z toho zhroutila. Potom už jsem před ním nikdy nechtěla zazpívat. Velmi jsem se tomu vyhýbala, takže jsem zpívat přestala.

Když potom přišly akce, na kterých mě přemlouval, abych to naopak udělala, šla jsem do studia, ale on tam nesměl být. Byl u všech, ale u mě nesměl být. Když přišel, v tu ránu byl konec, nedostala jsem ze sebe ani hlásku. Měla jsem v sobě blok, který mi on sám způsobil. Uměl být hodně krutý. Ale tak to bylo a je pravda, že když hodně chtěl, abych zpívala, tak už jsem to před ním nedokázala.

Když jsi tedy zmizela ze Sportovních novin a odešla na mateřskou, plně ses věnovala dětem.
Když se mi narodil syn, tak to bylo v pořádku, protože jsem ještě mohla chodit do práce a kojit. Když se mi narodila dcera, tak už mi to neumožnili. Měli jsme nového šéfa zpravodajství, proto jsem musela skončit. Nemohla jsem nechat tříměsíční dítě doma. Měla jsem hlídání, ale šlo o kojení, které bylo problém – nemohla bych být v práci tak moc jako všichni ostatní. Třeba jako muži, kteří nekojili.

To mě mrzí, takže to nebyl hezký odchod.
Nebyl, opravdu ne. Bohužel. Možná bych tam pracovala dodnes.

Jak ti bylo?
Bylo mi z toho smutno.

A jak ses z toho dostávala?
Měla jsem v životě mnoho nahoru a dolů. Tohle bylo zrovna dolů. Můj muž, pokud jde o televizi, je velký odborník, proto také občas něco neřekl diplomaticky, ale na rovinu. Takže také ztrácel kontakt s televizním prostředím. Nedostával už tolik nabídek. Dokonce bylo období, kdy jsme oba byli doma a nebylo to moc fajn. On se občas k něčemu vrátil, já také. Ale nebylo to jako těch dvanáct nebo čtrnáct let na Nově, kdy jsem měla stabilní práci, která mě bavila. Později už to bylo jen nárazové, přišla jsem a odešla, nic stálého.

Ale dívala jsem se na tebe v Sama doma v Brně.
Ano, posunulo mě to zase někam jinam. Dnes už vím, že kdybych se měla rozhodovat, tak bych u toho zůstala. Byla to moje parketa, ten pořad jsem milovala a byl to můj splněný sen. Na druhé straně jsem z Brna vysílala jednou za čtrnáct dní. Potřebovala jsem se více realizovat, víc práce, která tam nebyla. Dostala jsem nabídku dělat vládní mluvčí a musela se rozhodnout v průběhu deseti dnů. To bylo hodně náročné, protože Sama doma byl můj vysněný pořad. Zároveň jsem věděla, že to je jednou za čtrnáct dní, což není moc.

Nakonec jsem si řekla, že do toho jdu a že to zkusím. Opustila jsem svoji vysněnou práci, čehož ale nelituji, protože mě to posunulo jinam. Vyzrála jsem v úplně jiných věcech. Bůh ví, kde bych dneska byla, jak bych se cítila, kdybych to neudělala. Nicméně kdybych se znovu měla rozhodovat, možná bych u toho Sama doma zůstala.

Jani, v novinách vyšlo, že tvůj manžel Jiří Adamec má Alzheimerovu chorobu.
Nechci se vyjadřovat k nemoci, protože je to hodně citlivá záležitost. Nicméně – postarám se o něj, protože jsem si ho vzala. Vzala jsem si ho už s tím, že je o čtvrt století starší, takže jsem počítala s tím, že podobná situace jednou nastane. Určitě se o něj postarám až do konce života, stejně jako by se o mě postaral on. To je bez diskuzí.

To, jestli spolu žijeme, nebo ne, na věci nic nemění. Kdyby si našel partnerku, která se o něj nedokáže postarat, tak bych se postarala já – ať ji klidně má. Kdybych si já našla partnera, tak se o něj postarám, přes to vlak nejede. Takhle to je a takhle to bude. To, že spolu nejsme v klasickém manželství, na věci nic nemění. Postarám se.

Tohle je skutečná láska.
Patří do naší rodiny, vždycky tam patřit bude.

O čem dalším promluvila Jana Adamcová:

• O svém dětství, které bylo silně ovlivněno náboženstvím, protože je dcerou pravoslavného kněze
• Proč chtěla být jako Dara Rolins
• Jaký má vztah k lékařům
• O práci pro Andreje Babiše
• O svých začátcích na TV Nova
• Jak se poznala se synem Pablo Escobara

Na fotografie Jany Adamcové s jejími dvěma dětmi a režisérem Jiřím Adamcem se můžete podívat v naší fotogalerii.

Moderátorka Jana Adamcová nezastírá, že na počátku jejího vztahu s režisérem Jiřím Adamcem stál velký obdiv a také dlouholetý utajený mimomanželský poměr. Jedenáct let čekala na to, až se k ní přihlásí jako k oficiální partnerce, a po narození dětí zase bojovala s nepříjemným odchodem z televize Nova kvůli kojení.

Aktuálně řeší manželovu vážnou nemoc. S Jiřím, který je o 24 let starší, už nežije ve společné domácnosti. V talk show ale odhodlaně říká, že to nic nemění na tom, co si slíbili na svatbě. „Postarám se o něj, protože jsem si ho vzala. Vzala jsem si ho už s tím, že je o čtvrt století starší, takže jsem počítala s tím, že podobná situace jednou nastane. Určitě se o něj postarám až do konce života, stejně jako by se o mě postaral on. To je bez diskuzí,“ tvrdí Jana Adamcová.

Jani, svého životního partnera jsi potkala velmi brzy poté, co jsi nastoupila na Novu a moderovala Sportovní noviny.
Naopak, potkala jsem ho mnohem dříve. Ještě předtím, než jsem nastoupila na Novu.

Byla to z tvé strany láska na první pohled?
Byl to velký respekt a úcta. Možná i láska, měla jsem to hodně propojené.

Co tomu říkala tvá věřící rodina?
Tatínkovi trvalo dlouho, než to zpracoval. On už tušil, že v těchto věcech nejsem po něm, ale že jsem malinko rebelka, takže s tím asi trochu počítal. Přesto to nebylo jednoduché.

To si myslím. Je náročné partnera obhajovat.
Bylo to velmi náročné.

Byl v té době už bulvár?
Byl.

Dozvěděli se to brzy?
Byli jsme spolu jedenáct let a vědělo se to až ke konci. Nechodili jsme do společnosti, takže trvalo velmi dlouho, než se na to přišlo.

Na druhé straně jste se po jedenácti letech vzali. Málokteré ženě se to podaří. To už potom nejsi milenka, ale jsi žena se vším, co k tomu patří. Tím se milenecký vztah legitimizoval – ale jsi jedna z mála.
Ano. Je to tím, že jsem opravdu vydržela. A bylo to hrozně těžké. Bylo to tak strašně těžké, že to ví jen moji nejbližší. Ale já si v té době neuměla představit, že bych byla s někým jiným. Řekla jsem si, že buď to bude on, nebo budu sama. Neměla jsem jinou možnost. Když ti potom přibývají léta, znáš toho člověka, pořád ho miluješ, tak si po jedenácti letech řekneš: „Co mám teď dělat? Mám si hledat někoho nového? Nového tatínka svých dětí? Když už jsem tak daleko? Jsem svobodná!“ Vím, že se z nevěry často obviňují ženy, ale já byla svobodná a ten, kdo dal slib, má sám vědět, jestli ho může, nebo nemůže dodržet. Přišlo mi to trochu nefér, ale tak to prostě je.

V té době jsi navíc byla tak trochu „tele“. Ve dvaceti letech jsme všichni tak trochu „telata“.
Některé jsme dodnes, ale teď už je to hodně vidět. Teď už ti to nikdo neodpustí.

Přijde mi, že v tom věku je věkový rozdíl mezi partnery mnohem méně viditelný než později. Je to tak?
Ano. V tom věku jsem k němu vzhlížela. Vím, že si kdekdo myslí, že mi leccos platil, ale on mi nedal ani korunu. Než jsme se vzali, tak jsem si skutečně všechno platila sama. Ale hrozně mi pomohl v tom, že mi radil. Říkal mi, co je dobře, co je špatně, vedl mě a tím mi pomáhal. Nechci teď říct, že jsme se oddělili jenom kvůli stáří, protože jsou lidé, kteří spolu vydrží i navzdory věkovému rozdílu, ale Jirka malinko rezignoval na to, že by měl sportovat, že by se měl udržovat a v některých věcech ubrat nebo přidat. To není jediná věc, jsou to další věci, které nás od sebe oddělily. Je pravda, že s přibývajícím věkem je stáří víc vidět. Na mně také.

Chápu, to je jasné.
Ale – a to je rada pro každého, kdo to tak má – je důležité to nevzdat. Udržovat se a snažit se partnerovi přibližovat. Když to potom neuděláš, mohou se vaše cesty velmi snadno rozdělit.

Kdyby teď přišla tvá dcera s tím, že má partnera staršího o 25 let, budeš jí to vymlouvat?
Nebudu. Protože vím, že mně by to také nikdo nevymluvil. Musí si tím projít sama. Možná, že kdyby stála o moji radu, tak bych jí řekla, co si o tom myslím. Na druhé straně, Jasmínka v tom vyrostla, takže by s tím asi nepřišla. Viděla, že takový věkový rozdíl není úplně nejlepší. Ale nevymlouvala bych jí to.

Možná je rozdíl také v profesi, kterou partneři dělají. Režíroval tě Jiří doma?
Jedna moje kamarádka kostymérka říkala: „No, on ji dusil, až ji udusil.“ A ono na tom něco je.

Ale ty jsi to chtěla, ne?
Ano, ze začátku, protože mi bylo dvacet, tak jsem to považovala za správné – že se nechám vést. Jenže to také není fér a uvědomuji si to. Ale později bylo toho dušení moc, a když jsem si vázala tkaničky u bot, tak mi říkal, jak to mám dělat. Říkal: „To je moje profese, já to takhle mám.“ Řekla jsem mu, že tohle nesmí a že by to měl nechat v předsíni nebo nejlépe přede dveřmi. Já si potom připadám jako malé dítě. Dnes je mi padesát a říkám si, že kdybych s ním ještě žila, tak by mi každý den říkal, co mám dělat – komu mám vzít telefon a co říct. Takže ano, byl takhle profesně deformovaný.

Potkávali jste se určitě na velkých akcích TV Nova, třeba na Silvestrech. Tam sis mohla i zazpívat – pod jeho vedením.
Pokud jde o zpěv, nejsem žádná super zpěvačka, ale on stejně říkal, jak to mám dělat. Ve studiu jsme nahrávali písničky pro tyto pořady a on mi velmi držel palce. Ze začátku mi řekl: „Vůbec nezpívej, to nemá cenu!“ V té době jsme spolu začínali chodit a já se z toho zhroutila. Potom už jsem před ním nikdy nechtěla zazpívat. Velmi jsem se tomu vyhýbala, takže jsem zpívat přestala.

Když potom přišly akce, na kterých mě přemlouval, abych to naopak udělala, šla jsem do studia, ale on tam nesměl být. Byl u všech, ale u mě nesměl být. Když přišel, v tu ránu byl konec, nedostala jsem ze sebe ani hlásku. Měla jsem v sobě blok, který mi on sám způsobil. Uměl být hodně krutý. Ale tak to bylo a je pravda, že když hodně chtěl, abych zpívala, tak už jsem to před ním nedokázala.

Když jsi tedy zmizela ze Sportovních novin a odešla na mateřskou, plně ses věnovala dětem.
Když se mi narodil syn, tak to bylo v pořádku, protože jsem ještě mohla chodit do práce a kojit. Když se mi narodila dcera, tak už mi to neumožnili. Měli jsme nového šéfa zpravodajství, proto jsem musela skončit. Nemohla jsem nechat tříměsíční dítě doma. Měla jsem hlídání, ale šlo o kojení, které bylo problém – nemohla bych být v práci tak moc jako všichni ostatní. Třeba jako muži, kteří nekojili.

To mě mrzí, takže to nebyl hezký odchod.
Nebyl, opravdu ne. Bohužel. Možná bych tam pracovala dodnes.

Jak ti bylo?
Bylo mi z toho smutno.

A jak ses z toho dostávala?
Měla jsem v životě mnoho nahoru a dolů. Tohle bylo zrovna dolů. Můj muž, pokud jde o televizi, je velký odborník, proto také občas něco neřekl diplomaticky, ale na rovinu. Takže také ztrácel kontakt s televizním prostředím. Nedostával už tolik nabídek. Dokonce bylo období, kdy jsme oba byli doma a nebylo to moc fajn. On se občas k něčemu vrátil, já také. Ale nebylo to jako těch dvanáct nebo čtrnáct let na Nově, kdy jsem měla stabilní práci, která mě bavila. Později už to bylo jen nárazové, přišla jsem a odešla, nic stálého.

Ale dívala jsem se na tebe v Sama doma v Brně.
Ano, posunulo mě to zase někam jinam. Dnes už vím, že kdybych se měla rozhodovat, tak bych u toho zůstala. Byla to moje parketa, ten pořad jsem milovala a byl to můj splněný sen. Na druhé straně jsem z Brna vysílala jednou za čtrnáct dní. Potřebovala jsem se více realizovat, víc práce, která tam nebyla. Dostala jsem nabídku dělat vládní mluvčí a musela se rozhodnout v průběhu deseti dnů. To bylo hodně náročné, protože Sama doma byl můj vysněný pořad. Zároveň jsem věděla, že to je jednou za čtrnáct dní, což není moc.

Nakonec jsem si řekla, že do toho jdu a že to zkusím. Opustila jsem svoji vysněnou práci, čehož ale nelituji, protože mě to posunulo jinam. Vyzrála jsem v úplně jiných věcech. Bůh ví, kde bych dneska byla, jak bych se cítila, kdybych to neudělala. Nicméně kdybych se znovu měla rozhodovat, možná bych u toho Sama doma zůstala.

Jani, v novinách vyšlo, že tvůj manžel Jiří Adamec má Alzheimerovu chorobu.
Nechci se vyjadřovat k nemoci, protože je to hodně citlivá záležitost. Nicméně – postarám se o něj, protože jsem si ho vzala. Vzala jsem si ho už s tím, že je o čtvrt století starší, takže jsem počítala s tím, že podobná situace jednou nastane. Určitě se o něj postarám až do konce života, stejně jako by se o mě postaral on. To je bez diskuzí.

To, jestli spolu žijeme, nebo ne, na věci nic nemění. Kdyby si našel partnerku, která se o něj nedokáže postarat, tak bych se postarala já – ať ji klidně má. Kdybych si já našla partnera, tak se o něj postarám, přes to vlak nejede. Takhle to je a takhle to bude. To, že spolu nejsme v klasickém manželství, na věci nic nemění. Postarám se.

Tohle je skutečná láska.
Patří do naší rodiny, vždycky tam patřit bude.

O čem dalším promluvila Jana Adamcová:

• O svém dětství, které bylo silně ovlivněno náboženstvím, protože je dcerou pravoslavného kněze
• Proč chtěla být jako Dara Rolins
• Jaký má vztah k lékařům
• O práci pro Andreje Babiše
• O svých začátcích na TV Nova
• Jak se poznala se synem Pablo Escobara

Na fotografie Jany Adamcové s jejími dvěma dětmi a režisérem Jiřím Adamcem se můžete podívat v naší fotogalerii.