Jana porodila dvě dcery rychle po sobě. Druhý porod byl překotný a Jana si odnesla zdravotní následky v podobě inkontinence. Manžel Janu chápe, ale její komplikaci se směje.
Už po prvním porodu jsem si všimla, že musím často chodit na toaletu. Ale nebyla to žádná tragédie. Průběžně jsem celý den chodila a tímto způsobem měla situaci pod kontrolou.
Jenže vzhledem k vyššímu věku jsme s manželem Tomášem nechtěli dlouho čekat, a tak pár měsíců po narození první dcery jsem byla opět těhotná. Těhotenství probíhalo bezproblémově. Po celou dobu jsem byla aktivní, a tak jsem počítala s hladkým průběhem porodu jako u první dcery. Ale že to bude takový fofr, to mě ve snu nenapadlo. Dcera byla od první kontrakce za necelé dvě hodiny venku. Měla jsem neskutečně štěstí, že jsem byla kvůli vysokému tlaku hospitalizovaná poslední týden těhotenství v nemocnici.
Jinak bych porodila někde v sanitce nebo manželovi v autě. Jenže tím, že porod postupoval takovou rychlostí, nestačilo se tělo na porod dostatečně připravit a došlo k devastaci vnitřních tkání. Po porodu jsem musela na sál, kde mě dávali skoro hodinu dohromady. Ale vše dobře dopadlo a dnes mám dvě krásné dcerky, které nám s manželem dělají jen samou radost.
Po druhém porodu jsem si všimla, že jen obtížně udržím moč. Když potřebuji, musím okamžitě jít. Neexistuje, abych se zdržela. Pokud se tak stane, mám mokrý flek na kalhotkách. Bohužel je někdy potřeba tak nutkavá, že se musím zastavit a překřížit nohy. V této pozici musím pár vteřin posečkat, až nával nutkání přejde a potom musím rychle běžet na toaletu. Právě v tento moment se mi manžel směje: „Jani, už zase nacvičuješ spartakiádu?“ Vím, že to myslí dobře, ale jeho legrace mi leze na nervy.
Tento problém dokážu řešit doma. Zkrátka chodím každou půl hodinu na toaletu, nosím neustále vložky a když si chci kýchnou, sednu si. Ale mám vysloveně strach z výletů. To už den předem omezuji pití na minimum a během výletu nepiju vůbec. Samozřejmě mě trochu bolí hlava z nedostatku tekutin, ale je to pro mě lepší varianta než mokré kalhotky. Po jednom extrémním zážitku, kdy jsem musela skočit do křoví v zámeckém parku a ignorovat kolemjdoucí, jsem si řekla, že je na čase problém řešit.
Za měsíc mám sjednanou konzultaci v nemocnici. Očekávám od toho, že mi operativně můj problém odstraní a pokud budu dodržovat jejich instrukce, tak budu mít podvozek zase jaké nový a bezproblémový. S manželem si děláme srandu a Tomáš mi často dá pusu se slovy: „Hmmm, už se moc těším na ten tvůj nový podvozek. Po patnácti letech budu mít novou ženskou. To mě budeš muset odhánět.“
Jsem rozhodnutá, že když už budu pod narkózou, postoupím i zúžení vagíny, která dostala při druhém porodu taky zabrat. A právě o této změně neustále Tomáš mluví. Musím se v duchu smát, prožívá to snad víc jak já. Inkontinence je velký problém. Je to omezující a ponižující zdravotní problém. A já žít tak, jako žiji nyní, nechci. Neustále na pozadí mi běží, zda si mám ještě pro jistotu dojít na toaletu a zda tam, kam jdu budou toalety. Můj život se duševně točí pouze kolem toalet a zachování důstojnosti. A s tím doufám udělám rázný konec.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
