Jana si vzala za muže maminčina mazánka. A přiznává, že to byl a pořád vlastně je velký boj. I dnes má často pocit, že doma má děti ve skutečnosti dvě. Jen jedno je jaksi dost přerostlé a pořád se ne, a ne pustit maminčiny sukně. Přesto toho nelituje.
Když jsem s Tomášem začínala chodit, už tehdy se našlo pár známých, který mi ho rozmlouvali. Stačilo jim pár historek s maminkou. Třeba jak k nám chodí i bez pozvání a kontroluje, jestli náhodou synáčkovi něco nechybí. A třeba i přinese domácí knedlíky, které tak miluje – já je totiž umím jen z prášku.
Přimět Tomáše ke společnému bydlení nebylo kupodivu zas tak těžké. S rodiči bydleli v malém bytě, a tak se do našeho nového bytu těšil. Ale přeci jen to mělo jeden předpoklad. Byt musel být v blízkosti rodičů. Jeden takový se nám opravdu podařilo sehnat, a tak byl Tomáš náramně spokojený. Ale i když to bylo ke tchyni pouhých pět minut, stejně jsem měla pocit jako by s námi byla pořád. Nebyl snad jeden hovor, aby se alespoň jednou větou o mamince nezmínil. Přišlo mi to divné, ale postupem času jsem zvykla.
Stejně jako na to, že mě s ní ve spoustě věcí srovnával. Jednou to byla jinak vyžehlená košile, podruhé jiná chuť bábovky nebo svíčkové, po třetí moje špatná reakce. Často jsem se rozčilovala a křičela na něj: “Tak proč se mnou jsi, když jsem tak hrozná? Proč nezůstaneš nadobro u maminky?” On na to většinou odpověděl: “Mám tě přeci taky rád. A věřím, že vše dokážeš mnohem líp!”
Doporučené video: Co to znamená, když se vám ve snu zjeví tchyně?
Kamarádky by prý takového ňoumu nechtěly
Nakonec jsem se ale uklidnila. Zjistila jsem totiž, že stresem a hádkami si ubližuju jen sama. Vždyť se neděje zas nic tak strašného. Smířila jsem se s tím, že maminka je pro něj holt ta nej. Je stále hodná, nenáročná a nehysterčí. Má vždy čas a pochopení. A tak jsem se jí snažím alespoň trochu podobat. A to jeho přehnané „maminkování“ prostě beru jako jeho jedinou negativní vlastnost. Pořád lepší, než kdyby chodil do hospody nebo mě třeba podváděl. Pro mě je důležité, že je to inteligentní a hodný chlap, se kterým si rozumím a mám společné zájmy. Pro některé mé kamarádky je to nepochopitelné. Nechápou, že s takovým „ňoumou“ vydržím, ale já si takový život vybrala a už bych neměnila.
Když jsem přišla do jiného stavu, měla jsem trochu obavy, co tomu Tomáš řekne. Opravdu moc nadšený nebyl. Prý se na to ještě necítí – a to mu už bylo 35! Ale já si samozřejmě miminko nechat chtěla. Tomáš měl z malého Toma juniora nakonec radost. Kór, když to byla jeho věrná kopie. Ze začátku jsem se na něj sice moc spolehnout nemohla – odmítl k malému stávat a přebalovat, ale od Tomíkových dvou let je už ve svém živlu. Je šťastný, když si s ním může hrát. A kolikrát ho přistihnu, že zatímco malej už dávno usnul, on se nemůže od vláčků odtrhnout. A já se snažím vychovávat malého Tomíka tak, aby se z něho také jednou nestal takový mazánek. Ale upřímně, zatím mi to moc nejde.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
