Ivan má rád na dovolené pohodlí a pohodu. Takže celá léta jezdili s manželkou na dovolenou autem do Chorvatska. Letos ho manželka přemluvila a vydali se letadlem do Dubaje. Poprvé a naposledy. Šest hodin v letadle plném brečících dětí bylo na Ivana příliš.
Asi jsem už odvykl dětskému křiku. Vnoučata zatím s manželkou nemáme, a tak si už dlouhé roky užíváme pohodu klidné domácnosti.
S manželkou se na způsobu trávení dovolené shodneme. Máme rádi buď aktivní dovolenou nebo odpočinek u moře. Dlouhé roky vlastně navštěvujeme jen dvě země. Buď Rakousko nebo Chorvatsko. Dříve jsme i lyžovali, ale teď už máme rádi Alpy jenom v létě. Vždy se necháme vyvézt lanovkou někam na kopec a tam chodíme.
Každé léto jezdíme i autem do Chorvatska. Auto pro mě znamená svobodu. Po cestě si zastavíme podle libosti, protáhneme nohy, odpočineme a jedeme dál. Jsme potichu, povídáme si nebo posloucháme hudbu. Vždy si rezervujeme přes internet nějaký apartmán vždy na jiném místě a užíváme si. Nevaříme. Chodíme na obědy i večeře. A potraviny ke snídani si koupíme na místě.
„Ivane, nezkusíme jet někam jinam než na oblázkovou pláž? Ráda bych se koupala na písčité pláži. A večer zašla do města. Namlsáme se na léto.“, nadhodila hned po Vánocích manželka. Docela se mi myšlenka písčité pláže líbila. Chorvatsko je nádherná země s neskutečně krásnou přírodou. Moře je čisté, jedinou výtku mám k pohodlí na pláži. Čím jsme s manželkou starší, tím víc jsme z pláže rozlámaní. A večer sedíme na balkoně v našem apartmánu, jelikož se nikam moc chodit nedá.
Začali jsme vybírat dovolenou a zalíbila se nám Dubaj. Když už něco jiného, tak ať to má nádech exotiky. Nechtěli jsme letět letadlem skoro celý den na druhou stranu zeměkoule. Dubaj nám přišla přijatelně daleko a let byl bez přestupů. Podle obrázků byly v Dubaji pláže s bílým pískem a podle recenzí krásně teplé moře. Už na letišti jsme viděli, že naším letadlem letělo mnoho rodin s dětmi. A byly mrzuté už na letišti.
Ještě než letadlo vzlétlo, začala plakat miminka. Nechápu, jak někdo může jet na dovolenou s miminky, které jsou stará pár měsíců. To snad není pro ně ani zdravé. Jen co se letadlo odlepilo od země, začaly pobrekávat starší děti. Asi je bolely uši. Po celou dobu letu brečelo několik dětí. Jedno se utišilo a začalo jiné. Věřím, že to je psychicky náročné i pro rodiče dětí.
Dělali vše možné, aby své ratolesti utišili. Ale pro nás ostatní pasažéry to byl očistec. Jednalo se o noční let. Byli jsme unavení a díky neustálému brekotu v jsme nikdo oči nezamhouřil. A manželka měla smůlu v tom, že na sedadle za ní sedělo děcko, které jí často kopalo do sedadla. A rodiče to neřešili. Dubaj nás okouzlila, stejně jako vysoká úroveň hotelu a pláže. Jak se blížil konec pobytu, báli jsme se cesty zpět. Oprávněně. Byla ve stejném duchu jako cesta tam.
Za mě už nemám chuť cestovat někam letadlem. Myslím si, že každý má právo cestovat v nějakém komfortu. A bylo by rozumné, kdyby rodiče zvážili, zda jejich dítě cestu zvládne v mezích únosného chování pro ostatní cestující. Rodiče by měli vzít v potaz i právo ostatních pasažérů v letadle na klidný let.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
