Říká se, že svatba je nejkrásnějším dnem v životě ženy. A stejně tak by většina dam o svém velkém dni nejraději všude hovořila. Vždyť svatby mohou být malé, velké, povedené i nepovedené. A některé dokonce mohou nést přívlastek kuriózní. Například ta Irmina.
Je to dlouho, přesto vždy, když slyším o svatbách, nemohu si
nevzpomenout. Tehdy se psala 70. léta a já se spolu s mým tehdejším klukem
Ivanem do toho rozhodla praštit. Ač současná generace vdavky odkládá, v naší době nebylo ničím neobvyklým, když se brali lidé náctiletí.
Vždyť já sama neměla tehdy ani dvacet a Ivan byl jen o
kousek starší. Ano, měli jsme čas. Přesto nás sžíral pocit, že pokud bychom si ano neřekli hned, ujel by nám vlak dospělosti. Oba jsme navíc
pocházeli ze stejné vesnice, takže se naše rodiny celkem brzy domluvily. A pak
následovala slavnostně vystrojená svatba.
Nešlo sice o obřad rozměrů, jaké
vídáme ve filmech, ale i tak bylo co řešit. K zařízení vyvstalo
tolik věcí, že odložení obřadu by se rovnalo nejen příbuzenskému trapasu,
ale i ztrátě většího obnosu peněz. Jenže přesně to málem nastalo…
Jak už jsem řekla, psala se 70. léta a řada věcí byla „v plenkách“. I někteří řidiči, konkrétně Ivanův mimopražský bratranec Honza, který měl
čerstvě průkaz i auto a úzkostlivě se bál jeho ztráty. Zbytečně, protože
jedinou pokutu, kterou měl kdy dostat, byla ta za nenormální lpění na
předpisech. Alespoň tak se předvedl v den svatby, kdy s Ivanem
dostali za úkol zajet pro dort a po cestě vyzvednout nastrojenou
nevěstu.
Místo, odkud jsme pocházeli a kde měl proběhnout obřad, se nacházelo kousek od Prahy, takže mi přišlo logické nechat si připravit účes a šaty ve
městě. Vždyť služby některých kadeřnic bývaly legendární a já se těšila, že
alespoň jeden den budou mé.
Stalo se. Jenže když jsem učesaná a v šatech
čekala u silnice na smluveném místě, Honzovo auto okolo jen problesklo. „Třeba to nebyli oni,“ myslela jsem,
ačkoliv aut bylo tenkrát na silnici minimum. Čekala jsem dál, ale nic,
když v tu chvíli odbíjely na nedaleké věži hodiny poledne.
Do obřadu
zbývala půlhodina a já stále trčela v centru, kde mi nemohla pomoci ani
budka, protože nikdo z nás neměl pevnou linku, ale ani autobus, který jel jednou za 30 minut. Rychle jsem tedy přemýšlela, co a jak, až mě napadla spásná
myšlenka. Jako na zavolání zaparkoval o ulici dál městský taxikář. Ihned jsem
ho oslovila a měla štěstí. Ačkoliv jízda mimo Prahu se mu nezamlouvala, souhlasil.
Vyděšenou nevěstu na obřad prý ještě nikdy nevezl a jen díky němu jsem
nakonec dojela včas.
U oltáře jsme si s Ivanem řekli ano, ovšem důvod, proč
nezastavili, mě baví dodnes. Čekala jsem prý v zóně, kde byl zákaz
zastavení a Honza se tak bál pokuty, že raději odjel, přičemž hned poté se na
pražských silnicích ve snaze o návrat ztratil!
Oba pak spoléhali, že
dorazím dopravou. Dnes jsme spolu více než 50 let a nevím, jak u jiných, ale
v mém případě se potvrdily dvě věci. První, že příliš mladí manželé jsou
zkrátka ještě nezralí, a druhá, že není potřeba dokonalé svatby na to, aby
manželství fungovalo.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
