Zdroj: Freepik

Gábina přišla o dlouholetou přítelkyni. Ještě než zemřela, mluvily spolu o tom, že jí Nikola dá znamení z „onoho světa“. A stalo se nejen to, kamarádka ji zachránila před nehodou.

Nikola byla stejně stará jako já, ale předčasně nás opustila. Nevěřila jsem, že nemoc neporazí, a tak jsem se s ní klidně bavila o posmrtném životě. Když jsme se pak každá ocitla na jiném břehu, přišlo slíbené znamení.

Nikolu jsem poznala v práci, bylo nám kolem třiceti a hned jsme si sedly. Postupem času se z nás staly nejlepší přítelkyně, nedaly jsme bez sebe ani ránu. Společně jsme prošly mateřstvím, rozvody i přechodem. Uměly jsme se zasmát samy sobě a to mě na ní bavilo nejvíc. Dokonce ani během své zákeřné nemoci neztrácela smysl pro humor.

„Až zemřu, budu tě strašit,“ dělala si legraci. Já ty řeči neměla ráda. Přestože se léčba její nemoci nevyvíjela nejlépe, neztrácela jsme naději. Jednou jsme se bavily vážně o tom, co nás čeká po smrti, a ona se mi svěřila, že začíná věřit na posmrtný život.

„Dřív jsem byla skálopevně přesvědčená, že pak už nic není. Teď mám jiný dojem, zdají se mi sny a mívám taková prozření,“ povídala a hleděla kamsi do dálky. Domluvily jsme se, že kdyby došlo na nejhorší, ozve se mi. V tu chvíli jsme se procházely kolem řeky a najednou se vzneslo hejno labutí a přeletělo nám nad hlavami. „Pro takovou krásu stojí za to žít,“ řekla.

Nikolin zdravotní stav se různě měnil a já už neměla o kamarádku takový strach. Někdy mi připadala zdravější, než kdy dřív. Věřila jsem, že si život vybojuje. Když se ocitla v nemocnici s nějakou komplikací, přinesla jsem jí květiny a snažila se ji pobavit veselými historkami.

Netušila jsem, že ji vidím naposledy. Zvládla už mnohem horší stavy, a tak jsem čekala, že se brzy vrátí domů. O to víc mě šokovalo, když mi zavolala její dcera, že je Nikola po smrti. Od té doby jsem střídavě plakala nebo hledala od Nikoly nějaké znamení. Zkusila jsem dokonce duchařskou seanci.

Myslím, že pokud to viděla, musela se v tu chvíli smát. Žádné spojení jsem nenavázala, a tak jsme uklidila duchařské nádobíčko a šla na vzduch. Blížil se večer a do mě se dala zima, přesto jsme pokračovala podél řeky, když nad protějším břehem vzlétlo hejno labutí. Ihned jsem pochopila, že je to znamení od Nikoly.

Vracela jsem se domů hluboce zamyšlená nad životem, přátelstvím a smrtí. Najednou jsem zaslechla zvonit tramvaj. Někdo mě prudce stáhl za bundu zpět na chodník. Málem jsem skočila na červenou přímo do kolejí.

Otočila jsem se, abych poděkovala neznámému zachránci. Stála jsem tam ale úplně sama. Od té doby vím, že mě Nikola vidí z „druhého břehu“ a nejen to. Drží nade mnou ochrannou ruku.

Další příběhy ze života →

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.

Zdroj: Freepik

Gábina přišla o dlouholetou přítelkyni. Ještě než zemřela, mluvily spolu o tom, že jí Nikola dá znamení z „onoho světa“. A stalo se nejen to, kamarádka ji zachránila před nehodou.

Nikola byla stejně stará jako já, ale předčasně nás opustila. Nevěřila jsem, že nemoc neporazí, a tak jsem se s ní klidně bavila o posmrtném životě. Když jsme se pak každá ocitla na jiném břehu, přišlo slíbené znamení.

Nikolu jsem poznala v práci, bylo nám kolem třiceti a hned jsme si sedly. Postupem času se z nás staly nejlepší přítelkyně, nedaly jsme bez sebe ani ránu. Společně jsme prošly mateřstvím, rozvody i přechodem. Uměly jsme se zasmát samy sobě a to mě na ní bavilo nejvíc. Dokonce ani během své zákeřné nemoci neztrácela smysl pro humor.

„Až zemřu, budu tě strašit,“ dělala si legraci. Já ty řeči neměla ráda. Přestože se léčba její nemoci nevyvíjela nejlépe, neztrácela jsme naději. Jednou jsme se bavily vážně o tom, co nás čeká po smrti, a ona se mi svěřila, že začíná věřit na posmrtný život.

„Dřív jsem byla skálopevně přesvědčená, že pak už nic není. Teď mám jiný dojem, zdají se mi sny a mívám taková prozření,“ povídala a hleděla kamsi do dálky. Domluvily jsme se, že kdyby došlo na nejhorší, ozve se mi. V tu chvíli jsme se procházely kolem řeky a najednou se vzneslo hejno labutí a přeletělo nám nad hlavami. „Pro takovou krásu stojí za to žít,“ řekla.

Nikolin zdravotní stav se různě měnil a já už neměla o kamarádku takový strach. Někdy mi připadala zdravější, než kdy dřív. Věřila jsem, že si život vybojuje. Když se ocitla v nemocnici s nějakou komplikací, přinesla jsem jí květiny a snažila se ji pobavit veselými historkami.

Netušila jsem, že ji vidím naposledy. Zvládla už mnohem horší stavy, a tak jsem čekala, že se brzy vrátí domů. O to víc mě šokovalo, když mi zavolala její dcera, že je Nikola po smrti. Od té doby jsem střídavě plakala nebo hledala od Nikoly nějaké znamení. Zkusila jsem dokonce duchařskou seanci.

Myslím, že pokud to viděla, musela se v tu chvíli smát. Žádné spojení jsem nenavázala, a tak jsme uklidila duchařské nádobíčko a šla na vzduch. Blížil se večer a do mě se dala zima, přesto jsme pokračovala podél řeky, když nad protějším břehem vzlétlo hejno labutí. Ihned jsem pochopila, že je to znamení od Nikoly.

Vracela jsem se domů hluboce zamyšlená nad životem, přátelstvím a smrtí. Najednou jsem zaslechla zvonit tramvaj. Někdo mě prudce stáhl za bundu zpět na chodník. Málem jsem skočila na červenou přímo do kolejí.

Otočila jsem se, abych poděkovala neznámému zachránci. Stála jsem tam ale úplně sama. Od té doby vím, že mě Nikola vidí z „druhého břehu“ a nejen to. Drží nade mnou ochrannou ruku.

Další příběhy ze života →

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.