Pondělí, 22 července, 2024
Google search engine
DomůMagazínPro ženyEva (60): Můj dospělý syn se neumí osamostatnit. Bojím se, že ho...

Eva (60): Můj dospělý syn se neumí osamostatnit. Bojím se, že ho manžel vyhodí z domu –

Kamil (30), můj milovaný syn, vždy potřeboval podporu a péči. Dodnes bydlí u nás a pracuje jen na částečný úvazek. Někteří lidé by to mohli považovat za podivné, ale já v tom viděla jeho starost o rodiče.

Můj manžel se začínal zlobit

Každodenní život probíhal ve známém rytmu. Ráno jsem vstávala jako první, připravovala snídani a pak budila Kamila, který často protahoval vstávání co nejdéle. Můj manžel Ondřej (61) už obvykle byl na nohou a připravoval se do práce. Já se starala o dům – prala, vařila, uklízela. Často jsem přemýšlela, jak by náš život vypadal, kdyby se Kamil rozhodl být samostatnější.

Evo, musíš pochopit, že není normální, aby dospělý muž žil takhle,“ řekl mi manžel jednoho večera, když jsme spolu seděli v obýváku.

Tehdy jsem začala jsem vidět věci, které jsem předtím zřejmě vidět nechtěla. Kamil byl naše jediné dítě a vždy jsem cítila, že ho musím chránit. Ale Ondřej měl asi pravdu. Možná jsme ho drželi ve zlaté kleci, která mu bránila roztáhnout křídla.

Kamile, pojď sem, musíme si promluvit,“ slyšela jsem druhý den ráno manželův hlas z kuchyně. Seděla jsem v obýváku, takže mi neuniklo ani jedno slovo.

O co jde, tati?“ odpověděl Kamil očividně podrážděně a vešel do kuchyně.

Jde o tvůj život, synu. Je ti třicet let a stále pracuješ na částečný úvazek a bydlíš s námi. Takhle bys žít neměl…

Mně to vyhovuje. Chci tu být, abych vám pomáhal!“ vykřikl Kamil a v jeho hlase jsem cítila rostoucí frustraci. „Kdo se o vás postará, když tu nebudu?

Měl by konečně dospět

Ondřej si těžce povzdechl. „My si poradíme. Musíš začít myslet na svou budoucnost. Najít stálou práci, být nezávislý…

V tu chvíli jsem je už nemohla jen poslouchat. Vešla jsem do kuchyně a snažila se zachovat klid.

Možná má tvůj otec pravdu, Kamile. Je nejvyšší čas se osamostatnit,“ řekla jsem jemně, i když jsem bojovala se svými pocity.

Kamil se podíval na mě, pak na otce.

Já… musím o tom přemýšlet,“ zamumlal a vstal od stolu.

Když se dveře jeho pokoje zavřely, obrátila jsem se k manželovi.

Máš pravdu,“ řekla jsem tiše.

Evo, musíme mu dovolit dospět,“ odpověděl vážně.

Hrál na mé city

Mami, můžu s tebou mluvit?“ zeptal se opatrně Kamil a vstoupil do obýváku, kde jsem seděla s knihou.

Samozřejmě, miláčku. Sedni si,“ řekla jsem a odložila knihu.

Kamil si sedl vedle mě, očividně byl znepokojený.

Táta má pravdu, že? Možná bych měl začít žít sám. Ale bojím se, že to beze mě nezvládnete.

Podívala jsem se na něj, cítila směs dojetí a obav. „Kamile, jsi úžasný syn, ale táta a já to opravdu zvládneme. Bojíme se o tebe.

Sklopil oči.

Vím, mami. Ale jak vás můžu nechat samotné? Co když se něco stane?“ jeho hlas byl plný strachu.

Jsme silnější, než si myslíš. A máme jeden druhého. Ty si musíš najít svou vlastní cestu. Je přirozené mít strach, ale nedovol, aby tě zastavil,“ řekla jsem povzbudivě a vzala ho za ruku.

Kamil se zhluboka nadechl, pak se mi podíval do očí.

Mami, děkuji za všechno. Jen… nevím, jak to dopadne.

Stiskla jsem jeho ruku pevněji.

Každý má strach, Kamile. Ale někdy je potřeba riskovat, aby se něco změnilo.

Poslouchala jsem Kamila, ale měla jsem pocit, že mi neříká celou pravdu. Opravdu se o nás tolik bál, nebo mu vyhovuje domácí pohodlí? Přiznal by, že možná potřebuje jistotu, že se o něj někdo vždy postará?

Jeho slova mě ranila

O pár dní později jsem při úklidu náhodou zaslechla Kamila volat s nějakým kamarádem. Dveře na pokoji měl lehce pootevřené, takže to nešlo neslyšet.

Člověče, víš, že si nedokážu představit život na vlastní pěst. Mám tu všechno na stříbrném podnose,“ řekl Kamil. „Máma mi opere, uvaří, nemusím se o nic starat…

Píchlo mě u srdce. Slyšet tato slova od vlastního syna bylo opravdu těžké. Několik minut jsem stála nehybně, snažila se srovnat si myšlenky. Nakonec jsem se zhluboka nadechla a vešla do jeho pokoje.

Kamile, jsi opravdu tak pohodlný?“ zeptala jsem se roztřeseným hlasem.

Podíval se na mě překvapeně.

O co jde, mami?

Slyšela jsem, co jsi říkal do telefonu… Opravdu to tak vidíš?

Kamil sklopil zrak, tváře mu zrudly studem.

Mami, to není tak…

Kamile, musíš pochopit, že tohle není zdravé ani pro tebe, ani pro nás. Mám ti sbalit kufry a postavit je za dveře?

Jednou se už odstěhoval

Pamatuji si den, kdy se Kamil vrátil domů po svém jediném pokusu žít na vlastní pěst. Opustil nás s nadějí, že najde svou cestu, ale vrátil se dříve, než jsme čekali – už po měsíci.

Večer se ozval zvonek. Otevřela jsem dveře a viděla Kamila s kufrem, vypadal unavený a ztracený.

Mami, můžu se vrátit?“ zeptal se tiše a vyhýbal se mému pohledu.

Hm… Pojď dál,“ odpověděla jsem.

Sedli jsme si do kuchyně a Kamil začal vyprávět, jak těžké bylo pro něj žít samostatně v podnájmu. „Byl jsem tam sám, mami. Cítil jsem se osaměle a vyděšeně. Nedokázal jsem si poradit s každodenními věcmi.

Je normální, že začátky jsou těžké. Každý si tím musí projít,“ snažila jsem se znít povzbudivě. Ve skutečnosti jsem však toho měla dost. Každodenní praní jeho prádla, vaření a úklid po něm… po dospělém chlapovi! Cítila jsem se jako jeho služka.

Můj manžel byl neústupný

Teď je mu třicet a stále bydlí s námi. Otázka jeho odchodu se už dlouho vznášela ve vzduchu. Můj manžel se každý den díval na Kamila naštvaně.

Co si myslíš, Kamile? Že budeš celý život žít na náš účet? Jsi dospělý chlap, musíš si najít normální práci!“ řekl jednoho večera.

Kamil sklopil zrak, tváře mu zrudly studem.

Tati, já… já jsem to zkusil, ale bylo to pro mě opravdu těžké.

Manžel bouchl do stolu, až jsem nadskočila.

Dost! Musíš dospět a začít žít na vlastní pěst. Nemůžeme tě živit věčně!

Kamil ztichl, zíral do země. Cítila jsem jeho strach, ale také věděla, že má Ondřej pravdu.

Kamile, máme tě rádi a vždy tě budeme podporovat. Ale musíš začít jednat. Najdi si práci, zkus se osamostatnit.“ dodala jsem, jako ostatně už mnohokrát.

Podívala jsem se na Kamila s nadějí, že tentokrát opravdu přijme výzvu. Věděla jsem, že před námi je ještě dlouhá cesta, ale museli jsme být neústupní. Kamil musí pochopit, že už nemůžeme být jeho opatřovateli. Bojím se, že když neodejde sám, manžel ho jednoho dne prostě vyhodí z domu…

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.

Bohuš Matuš a jeho o 30 let mladší manželka Lucie: Když jsem Bohuše ukázala poprvé mamince, tak se složila

Bohuš Matuš a jeho o 30 let mladší manželka Lucie: Když jsem Bohuše ukázala poprvé mamince, tak se složila

RELATED ARTICLES
- Advertisment -
Google search engine

Populární články

BLOG

Eva (60): Můj dospělý syn se neumí osamostatnit. Bojím se, že ho manžel vyhodí z domu –

Kamil (30), můj milovaný syn, vždy potřeboval podporu a péči. Dodnes bydlí u nás a pracuje jen na částečný úvazek. Někteří lidé by to mohli považovat za podivné, ale já v tom viděla jeho starost o rodiče.

Můj manžel se začínal zlobit

Každodenní život probíhal ve známém rytmu. Ráno jsem vstávala jako první, připravovala snídani a pak budila Kamila, který často protahoval vstávání co nejdéle. Můj manžel Ondřej (61) už obvykle byl na nohou a připravoval se do práce. Já se starala o dům – prala, vařila, uklízela. Často jsem přemýšlela, jak by náš život vypadal, kdyby se Kamil rozhodl být samostatnější.

Evo, musíš pochopit, že není normální, aby dospělý muž žil takhle,“ řekl mi manžel jednoho večera, když jsme spolu seděli v obýváku.

Tehdy jsem začala jsem vidět věci, které jsem předtím zřejmě vidět nechtěla. Kamil byl naše jediné dítě a vždy jsem cítila, že ho musím chránit. Ale Ondřej měl asi pravdu. Možná jsme ho drželi ve zlaté kleci, která mu bránila roztáhnout křídla.

Kamile, pojď sem, musíme si promluvit,“ slyšela jsem druhý den ráno manželův hlas z kuchyně. Seděla jsem v obýváku, takže mi neuniklo ani jedno slovo.

O co jde, tati?“ odpověděl Kamil očividně podrážděně a vešel do kuchyně.

Jde o tvůj život, synu. Je ti třicet let a stále pracuješ na částečný úvazek a bydlíš s námi. Takhle bys žít neměl…

Mně to vyhovuje. Chci tu být, abych vám pomáhal!“ vykřikl Kamil a v jeho hlase jsem cítila rostoucí frustraci. „Kdo se o vás postará, když tu nebudu?

Měl by konečně dospět

Ondřej si těžce povzdechl. „My si poradíme. Musíš začít myslet na svou budoucnost. Najít stálou práci, být nezávislý…

V tu chvíli jsem je už nemohla jen poslouchat. Vešla jsem do kuchyně a snažila se zachovat klid.

Možná má tvůj otec pravdu, Kamile. Je nejvyšší čas se osamostatnit,“ řekla jsem jemně, i když jsem bojovala se svými pocity.

Kamil se podíval na mě, pak na otce.

Já… musím o tom přemýšlet,“ zamumlal a vstal od stolu.

Když se dveře jeho pokoje zavřely, obrátila jsem se k manželovi.

Máš pravdu,“ řekla jsem tiše.

Evo, musíme mu dovolit dospět,“ odpověděl vážně.

Hrál na mé city

Mami, můžu s tebou mluvit?“ zeptal se opatrně Kamil a vstoupil do obýváku, kde jsem seděla s knihou.

Samozřejmě, miláčku. Sedni si,“ řekla jsem a odložila knihu.

Kamil si sedl vedle mě, očividně byl znepokojený.

Táta má pravdu, že? Možná bych měl začít žít sám. Ale bojím se, že to beze mě nezvládnete.

Podívala jsem se na něj, cítila směs dojetí a obav. „Kamile, jsi úžasný syn, ale táta a já to opravdu zvládneme. Bojíme se o tebe.

Sklopil oči.

Vím, mami. Ale jak vás můžu nechat samotné? Co když se něco stane?“ jeho hlas byl plný strachu.

Jsme silnější, než si myslíš. A máme jeden druhého. Ty si musíš najít svou vlastní cestu. Je přirozené mít strach, ale nedovol, aby tě zastavil,“ řekla jsem povzbudivě a vzala ho za ruku.

Kamil se zhluboka nadechl, pak se mi podíval do očí.

Mami, děkuji za všechno. Jen… nevím, jak to dopadne.

Stiskla jsem jeho ruku pevněji.

Každý má strach, Kamile. Ale někdy je potřeba riskovat, aby se něco změnilo.

Poslouchala jsem Kamila, ale měla jsem pocit, že mi neříká celou pravdu. Opravdu se o nás tolik bál, nebo mu vyhovuje domácí pohodlí? Přiznal by, že možná potřebuje jistotu, že se o něj někdo vždy postará?

Jeho slova mě ranila

O pár dní později jsem při úklidu náhodou zaslechla Kamila volat s nějakým kamarádem. Dveře na pokoji měl lehce pootevřené, takže to nešlo neslyšet.

Člověče, víš, že si nedokážu představit život na vlastní pěst. Mám tu všechno na stříbrném podnose,“ řekl Kamil. „Máma mi opere, uvaří, nemusím se o nic starat…

Píchlo mě u srdce. Slyšet tato slova od vlastního syna bylo opravdu těžké. Několik minut jsem stála nehybně, snažila se srovnat si myšlenky. Nakonec jsem se zhluboka nadechla a vešla do jeho pokoje.

Kamile, jsi opravdu tak pohodlný?“ zeptala jsem se roztřeseným hlasem.

Podíval se na mě překvapeně.

O co jde, mami?

Slyšela jsem, co jsi říkal do telefonu… Opravdu to tak vidíš?

Kamil sklopil zrak, tváře mu zrudly studem.

Mami, to není tak…

Kamile, musíš pochopit, že tohle není zdravé ani pro tebe, ani pro nás. Mám ti sbalit kufry a postavit je za dveře?

Jednou se už odstěhoval

Pamatuji si den, kdy se Kamil vrátil domů po svém jediném pokusu žít na vlastní pěst. Opustil nás s nadějí, že najde svou cestu, ale vrátil se dříve, než jsme čekali – už po měsíci.

Večer se ozval zvonek. Otevřela jsem dveře a viděla Kamila s kufrem, vypadal unavený a ztracený.

Mami, můžu se vrátit?“ zeptal se tiše a vyhýbal se mému pohledu.

Hm… Pojď dál,“ odpověděla jsem.

Sedli jsme si do kuchyně a Kamil začal vyprávět, jak těžké bylo pro něj žít samostatně v podnájmu. „Byl jsem tam sám, mami. Cítil jsem se osaměle a vyděšeně. Nedokázal jsem si poradit s každodenními věcmi.

Je normální, že začátky jsou těžké. Každý si tím musí projít,“ snažila jsem se znít povzbudivě. Ve skutečnosti jsem však toho měla dost. Každodenní praní jeho prádla, vaření a úklid po něm… po dospělém chlapovi! Cítila jsem se jako jeho služka.

Můj manžel byl neústupný

Teď je mu třicet a stále bydlí s námi. Otázka jeho odchodu se už dlouho vznášela ve vzduchu. Můj manžel se každý den díval na Kamila naštvaně.

Co si myslíš, Kamile? Že budeš celý život žít na náš účet? Jsi dospělý chlap, musíš si najít normální práci!“ řekl jednoho večera.

Kamil sklopil zrak, tváře mu zrudly studem.

Tati, já… já jsem to zkusil, ale bylo to pro mě opravdu těžké.

Manžel bouchl do stolu, až jsem nadskočila.

Dost! Musíš dospět a začít žít na vlastní pěst. Nemůžeme tě živit věčně!

Kamil ztichl, zíral do země. Cítila jsem jeho strach, ale také věděla, že má Ondřej pravdu.

Kamile, máme tě rádi a vždy tě budeme podporovat. Ale musíš začít jednat. Najdi si práci, zkus se osamostatnit.“ dodala jsem, jako ostatně už mnohokrát.

Podívala jsem se na Kamila s nadějí, že tentokrát opravdu přijme výzvu. Věděla jsem, že před námi je ještě dlouhá cesta, ale museli jsme být neústupní. Kamil musí pochopit, že už nemůžeme být jeho opatřovateli. Bojím se, že když neodejde sám, manžel ho jednoho dne prostě vyhodí z domu…

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.

Bohuš Matuš a jeho o 30 let mladší manželka Lucie: Když jsem Bohuše ukázala poprvé mamince, tak se složila

Bohuš Matuš a jeho o 30 let mladší manželka Lucie: Když jsem Bohuše ukázala poprvé mamince, tak se složila

RELATED ARTICLES