Ve svých padesáti letech jsem nečekala, že mě ještě někdy něco překvapí. Ale pak se objevil Lukáš, o pětadvacet let mladší, energický, plný života.
Jeho zájem o mě byl nečekaný, vzrušující, a zároveň mě naplňoval nejistotou. Začalo to nevinně. Potkali jsme se v knihovně, kde jsem pracovala. Lukáš byl studentem a často chodil pro knihy. Já jsem rozvedená, s dvěma dospělými dětmi. Náhodné rozhovory se postupně změnily v dlouhé diskuse o literatuře, životě, snech. Jeho inteligence, humor a upřímnost mě přitahovaly. Cítila jsem se u něj mladá, živá, znovu objevující svět. Pak přišlo pozvání na kávu. „Bylo by fajn vás poznat víc, nejen jako knihovnici,“ řekl s úsměvem. Souhlasila jsem, přes veškeré pochybnosti. „Je to jen káva,“ říkala jsem si.
Emoce nahoru a dolu
Setkání přerostla v pravidelná rande. S Lukášem jsem se cítila svobodná, bez starostí, které mě obklopovaly jako matku a rozvedenou ženu. Ale každé šťastné chvíle se mísily s obavami. Co když nás někdo uvidí? Co si pomyslí moje děti? Jednou večer, když jsem se vrátila z večeře s Lukášem, přistihla jsem se, jak se plížím do domu, aby mě děti neslyšely. „Mami, kde jsi byla?“ zeptala se mě dcera, když jsem vstoupila do obýváku. „Jen s kamarádkou,“ odpověděla jsem rychle, cítě se jako teenager chycený při lhaní. Každý den s Lukášem byl jako jízda na horské dráze emocí. Bála jsem se, co by řekli ostatní, hlavně moje děti. Ale zároveň jsem cítila obrovskou radost a štěstí.
Těžké rozhodnutí
„Přemýšlel jsem o nás,“ řekl mi jednoho večera Lukáš. „Nemyslíš, že bychom se už neměli před ostatními skrývat?“ Jeho slova mě zaskočila. Byla jsem na rozcestí. Na jednu stranu touha po štěstí, na druhou stranu strach z odsouzení a ztráty. „Musím to promyslet,“ odpověděla jsem zdráhavě. Další dny jsem strávila v úvahách. Lukáš mi přinášel radost, kterou jsem už dlouho necítila. Byl to skvělý muž, který se postaral o to, abych se cítila milovaná a oceňovaná. Ale můj strach z reakce dětí byl silnější. Rozhodla jsem se, že s ním už nemohu pokračovat dál. Boj s vnitřními démony a obavy ze společenského odsouzení byly příliš silné. Když jsem mu to řekla, jeho zklamání bylo zřejmé, ale pochopil to. Nakonec jsme zůstali přáteli a já když se na to dívám s odstupem několika let, jen se usmívám a vím, že to bylo správné rozhodnutí.
Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která jej předala redakci. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
