Bára Hlaváčková se na konci léta a začátkem podzimu věnuje tématu psychického zdraví dětí, které se v posledních letech rapidně zhoršuje. Mezi mladými přibývá depresivních stavů i sebevražd. Čím to může být a jak rozpoznat varovné signály, vysvětlila psycholožka Markéta Školoudová.

„Tím signálem může být to, pokud se dítě déle než dva týdny straní společnosti a přestane mít zájem o koníčky, které do té doby rádo dělalo. Někdy je normální, že se dítěti nechce na trénink, ale pokud tam nechce jít podruhé, potřetí, počtvrté anebo má poruchy spánku, nechce jíst nebo zničehonic začne nosit mikiny s dlouhými rukávy, izoluje se, straní se, je skleslé, smutné, to všechno jsou varovné signály,„ ozřejmila ředitelka neziskové organizace Dům tří přání, jejímž posláním je všestranná pomoc dětem a jejich rodinám v náročné životní situaci.

Co se českým dětem a mladým lidem děje, že ta čísla tak stoupají? Že čím dál víc z nich trpí duševním onemocněním a čím dál víc z nich se přiklání k sebevraždě?
Bohužel je to pozůstatek po pandemii covidu, protože mnoho dětí zůstalo izolovaných
a po pandemii se nevrátilo ke svým původním zálibám. Ta opatření v době covidu, která jsme měli, velmi změnila život mnoha mladých lidí, ale i rodin. Navíc když jsme se po čase začali vracet zpátky, přišla energetická krize
spojená s válkou na Ukrajině, což byla další vlna diskomfortu ve společnosti. To všechno s sebou přineslo to, že se
duševní zdraví dětí, které je v době dospívání velmi křehké, začalo zhoršovat.
A proto nám bohužel narůstají ta čísla.

A přitom často slyšíme, že vina se na první dobrou hází na sociální sítě, na internet. Je to opravdu tak černobílé?
Já bych to tak černobíle neviděla, že by byl na vině pouze internet a sociální sítě. Samozřejmě rozvoj a boom moderních
technologií je opravdu velmi rychlý a dětem nebo dospívajícím může psychický stav zhoršovat to, že se identifikují s nějakým idolem, který má
hodně vylepšený profil, a děti potom mohou trpět tím, že nejsou tak dobré, úspěšné nebo hezké. Takže ten tlak na to být úspěšný může v
mnohých dětech vyvolat pocit méněcennosti, uzavírání se
do sebe. Sociální sítě mohou mít negativní dopad i v
tom, že děti někdy neumí rozeznat videa, která na ně mohou mít špatný vliv,
mohou je navádět k praktikám, aby něco nepříznivého vyzkoušely, a to se také může na jejich psychice odrazit.

Často také od starších generací slýcháme: „To za nás nebylo.“ Je to mýtus, bylo to tady, ale jenom to třeba nebylo tak vidět, nebo to opravdu nebylo? Protože starší generace třeba neměla tolik možností a měla život daleko víc nalinkovaný než dnešní mladí, kteří mají spoustu možností a možná se v tom někdy ztrácejí?
Jestli ten dotaz směřuje k duševním onemocněním, tak je pravdou, že pokud před 20, 30 lety trpěla nějaká slečna anorexií, byla to spíše výjimka. Stejně jako dítě, které se sebepoškozovalo. Škála duševních onemocnění se opravdu velmi proměnila. Duševní onemocnění bohužel byla, jsou a budou, ale
takový nárůst dětí, které se sebepoškozují, které mají opravdu těžké depresivní
choroby, je enormní a je v posledních letech výrazný. Za nás nebyl takový tlak na výkon. Já si
pamatuju, jak moji rodiče přicházeli ze zaměstnání ve dvě, ve tři hodiny a měli na nás daleko víc času. Dneska jsou rodiče pod tlakem, aby byli schopni
zabezpečit rodinu, takže se nedá říct, že na vině jsou jenom sociální sítě,
je to sociologická proměna rodiny.

Co se týká sebevražd, má podle statistik Česká republika v Evropě smutné prvenství. Je to skutečně tak, že se tady u nás mladým žije špatně? Nebo proč zrovna Česko má tohle smutné prvenství?
Já se domnívám, že na to nelze úplně odpovědět,
protože je otázkou, jak se dětem žije, jak to hodnotí samy děti. Kdyby někdo z nás na to znal odpověď, a především recept, jak tomu zabránit, tak by to bylo na Nobelovu cenu. Myslím si, že dětem se u nás v porovnání s jinými zeměmi tak špatně nežije. Samozřejmě, že jsou
vyloučené lokality, ale obecně by se dalo říci, že mladí lidé u nás mají stejný
život jako v jiných státech Evropy.

Vy jste zmiňovala ty hlavní důvody – covidová pandemie a krize v souvislosti s válkou na Ukrajině, u které se dá říct, že je to minimálně celoevropská záležitost. Co české školství? Jak na tom je a jakou vinu na tom může nést české školství, které je hodně jiné než třeba v západní Evropě a od dob Marie Terezie se až tak moc neposunulo?
Já bych se možná na tomto místě pedagogů zastala, protože si myslím, že mají velmi náročný úkol. Mají děti vzdělávat, současně je na ně kladený tlak v tom, aby to byli právě oni, kdo bude vnímat první signály, že
se s dětmi něco děje. My se snažíme o to, abychom mohli proniknout do škol, vzdělávat pedagogy, aby byli nápomocni v řešení dětské psychické nepohody, aby dokázali za tím, když dítě zlobí,
nechodí do školy nebo v hodině spí, rozlišit to, že to
dítě může mít nějaký počínající velký problém.

My se tím dostáváme asi k tomu největšímu problému, kterým mohou být samy rodiny, protože ty jsou dětem nejblíž. Jaké problémy, které se dějí uvnitř rodin, nejčastěji vedou k psychickým onemocněním u dětí?
Na to se hrozně těžce odpovídá, protože každá rodina je specifická, každý rodinný
systém je jiný. V posledních letech se nám tu objevuje kult dítěte. Když
se podíváme na dětská hřiště, maminky jsou často starší. Do těhotenství nám vstupují ženy v čím dál pozdějším věku, velmi často to bývají
vymodlené děti, a maminky pak vůči nim mají přehnané ochranitelské tendence. Takže děti nejsou trénované na psychickou odolnost, mají často i volnější režim. A to není dobře. Laskavá výchova je na jedné straně žádoucí, ale na druhé je potřeba i výchova, kde má dítě nějaké hranice. To mu pomáhá, aby se
naučilo komunikovat v kolektivu, překonávat překážky. Právě učitelé jak z
mateřských, tak základních škol velmi často hovoří o tom, že děti se neumí chovat v kolektivu a nejsou připravené na to, když mají nějaký problém, si to zvládnout samy.

A ono to tak většinou je, že když dítě zažívá neúspěch, maminka se to snaží omluvit místo toho, aby to dítě bralo neúspěch jako běžnou součást života a bylo motivované k tomu, aby to příště zvládlo. Takže když je dítě
hodně dlouho chráněné před neúspěchy, potom přijde období, kdy si chce problémy řešit samo, ale bohužel se to nenaučilo. My tomu říkáme zvyšování psychické odolnosti,
protože tak, jak trénujeme fyzičku, je potřeba trénovat i duševní
zdraví a být odolný.

Tady to trošku vypadá, že děti mají od rodičů nebo maminek pozornosti až moc, ale další statistiky říkají, že snad jenom 10 %, nebo necelých 10 % rodičů si všimne, že se s dítětem něco děje, že nevnímají signály. Tak jaké signály můžou rodiče vnímat, že je něco špatně?
Já se domnívám, že je to právě rodič, kdo by měl dítě
znát nejlépe, a souhlasím s vámi, že ty signály jsou někdy velmi jemné a
přicházejí velmi pomalu, protože se zaměňují s tím, že jde o normální pubertální chování. To znamená, že se dítě třeba nechce bavit, je schované v pokojíčku, má někdy přes hlavu kapuci. A tím signálem může být to, pokud se třeba déle než dva týdny straní společnosti a přestane mít zájem o koníčky, které do té doby rádo dělalo. Někdy je
normální, že se dítěti nechce na trénink, ale pokud tam nechce jít podruhé, potřetí, počtvrté anebo má poruchy spánku, že třeba víme, že nespí, nebo
nechce jíst nebo zničehonic začne nosit mikiny s dlouhými rukávy,
izoluje se, straní se, je skleslé, smutné, to všechno jsou varovné
signály. Trvat to ale musí déle než 14 dní, protože i to dítě může mít
jenom špatnou náladu, může se pohádat v kolektivu nebo ve sportu a pak třeba jednou, dvakrát na trénink nechce jít.

Jak potom s dítětem otevřít debatu a jak to udělat dobře? Protože mnohdy se v dobré víře může stát, že to ten rodič dobře neudělá a dítě se ještě víc uzavře. Třeba prožívá nešťastnou lásku, je mu 14, 15 let, a ten rodič ho odbude slovy: „Ježiš, těch ještě bude!“ Rodič si to vůbec neuvědomí, ale možná dítě zraní, a dítě se pak ještě víc uzavře, protože má pocit nepochopení. Tak jak k tomu přistupovat?
Právě jste to řekla. Je to právě bagatelizace problému, který se třeba nám, dospělým, může zdát malicherný, protože my už máme nějaký věk, takže za sebou máme také nějaké nešťastné lásky. Ale k dítěti je třeba přistupovat s důvěrou, nebagatelizovat. Nechat mu prostor. Někdy mu chvilinku trvá, než se otevře. A aby vědělo, že jste tady pro něj, že za vámi může kdykoliv přijít.

Jak to udělat? Zajímat se o jeho svět? Snažit se do něj vstoupit?
Ano. Ono je to někdy hodně těžké, když to dítko vidíme se něčím trápit. Že je zavřené, že s námi nechce mluvit, ono je to opravdu někdy hodně těžké. I pro nás, pro rodiče, zůstat na venek pevní, nebýt úzkostní. Ale já věřím tomu, že pokud rodiče mají pěkný vztah s dítětem a dají mu najevo, že o něj mají zájem, že ho milují, že chtějí všechno pro jeho bezpečí, tak si k sobě cestu najdou. Prostě říct: „Vidím, že se trápíš, jsem tady pro tebe. Chceš si o tom teďka promluvit? Mohu pro tebe něco udělat?“ To jsou otázky, že se to dítě za podmínek, že s ním mají rodiče pěkný vztah, nakonec svěří.

Pakliže dítě trpí psychickými problémy, třeba i depresemi, dá se vypozorovat, že přemýšlí o tom nejhorším, o sebevraždě? Nebo to člověk, který je v depresi, před okolím zakryje, když to opravdu chce udělat?
Tak deprese, to už je opravdu duševní onemocnění. A když se na to ptáte, pokud nám někdo do té
deprese propadne, tak ta změna v chování je patrná. Co je zásadní, tak
je záchrana života, bezpečí dítěte, to je na prvním místě a
na to by měli rodiče pamatovat. Někdy je tenká
hranice mezi tím, kdy to dítě jenom říká, že se zabije, a tím, jestli má opravdu sebevražedné sklony, sebevražedné myšlení. Tady se domnívám, že je vždycky lepší obrátit se na krizovou
linku nebo i odborníky, protože existují Linky bezpečí, kam
může rodič zavolat, popsat ten problém a bude mu nabídnuta pomoc.

Co dalšího prozradila Markéta Školoudová v rozhovoru s Bárou Hlaváčkovou?

• O co konkrétně se snaží její organizace a jak
• Jak dlouho se čeká na pomoc, když má dítě sebevražedné myšlenky
• Jak bude vypadat síť duševního zdraví
• Kde berou odborníky na duševní zdraví
• Jaké projekty chystají pro těhotné ženy a čerstvé maminky
• O psychických problémech v mateřství

Máte psychické potíže? Kontaktujte zdarma nonstop Linku první psychické pomoci na čísle 116 123, nebo pokud jste dítě či student, pak i bezplatnou nonstop Linku bezpečí (116 111).

Pro náctileté je tady také nadační fond Twisten Foundation (twistenfoundation.cz), který zprostředkovává bezplatný chat s odborníkem.

Zdroj statistik v článku:
Národní ústav duševního zdraví
Denik.cz

Bára Hlaváčková se na konci léta a začátkem podzimu věnuje tématu psychického zdraví dětí, které se v posledních letech rapidně zhoršuje. Mezi mladými přibývá depresivních stavů i sebevražd. Čím to může být a jak rozpoznat varovné signály, vysvětlila psycholožka Markéta Školoudová.

„Tím signálem může být to, pokud se dítě déle než dva týdny straní společnosti a přestane mít zájem o koníčky, které do té doby rádo dělalo. Někdy je normální, že se dítěti nechce na trénink, ale pokud tam nechce jít podruhé, potřetí, počtvrté anebo má poruchy spánku, nechce jíst nebo zničehonic začne nosit mikiny s dlouhými rukávy, izoluje se, straní se, je skleslé, smutné, to všechno jsou varovné signály,„ ozřejmila ředitelka neziskové organizace Dům tří přání, jejímž posláním je všestranná pomoc dětem a jejich rodinám v náročné životní situaci.

Co se českým dětem a mladým lidem děje, že ta čísla tak stoupají? Že čím dál víc z nich trpí duševním onemocněním a čím dál víc z nich se přiklání k sebevraždě?
Bohužel je to pozůstatek po pandemii covidu, protože mnoho dětí zůstalo izolovaných
a po pandemii se nevrátilo ke svým původním zálibám. Ta opatření v době covidu, která jsme měli, velmi změnila život mnoha mladých lidí, ale i rodin. Navíc když jsme se po čase začali vracet zpátky, přišla energetická krize
spojená s válkou na Ukrajině, což byla další vlna diskomfortu ve společnosti. To všechno s sebou přineslo to, že se
duševní zdraví dětí, které je v době dospívání velmi křehké, začalo zhoršovat.
A proto nám bohužel narůstají ta čísla.

A přitom často slyšíme, že vina se na první dobrou hází na sociální sítě, na internet. Je to opravdu tak černobílé?
Já bych to tak černobíle neviděla, že by byl na vině pouze internet a sociální sítě. Samozřejmě rozvoj a boom moderních
technologií je opravdu velmi rychlý a dětem nebo dospívajícím může psychický stav zhoršovat to, že se identifikují s nějakým idolem, který má
hodně vylepšený profil, a děti potom mohou trpět tím, že nejsou tak dobré, úspěšné nebo hezké. Takže ten tlak na to být úspěšný může v
mnohých dětech vyvolat pocit méněcennosti, uzavírání se
do sebe. Sociální sítě mohou mít negativní dopad i v
tom, že děti někdy neumí rozeznat videa, která na ně mohou mít špatný vliv,
mohou je navádět k praktikám, aby něco nepříznivého vyzkoušely, a to se také může na jejich psychice odrazit.

Často také od starších generací slýcháme: „To za nás nebylo.“ Je to mýtus, bylo to tady, ale jenom to třeba nebylo tak vidět, nebo to opravdu nebylo? Protože starší generace třeba neměla tolik možností a měla život daleko víc nalinkovaný než dnešní mladí, kteří mají spoustu možností a možná se v tom někdy ztrácejí?
Jestli ten dotaz směřuje k duševním onemocněním, tak je pravdou, že pokud před 20, 30 lety trpěla nějaká slečna anorexií, byla to spíše výjimka. Stejně jako dítě, které se sebepoškozovalo. Škála duševních onemocnění se opravdu velmi proměnila. Duševní onemocnění bohužel byla, jsou a budou, ale
takový nárůst dětí, které se sebepoškozují, které mají opravdu těžké depresivní
choroby, je enormní a je v posledních letech výrazný. Za nás nebyl takový tlak na výkon. Já si
pamatuju, jak moji rodiče přicházeli ze zaměstnání ve dvě, ve tři hodiny a měli na nás daleko víc času. Dneska jsou rodiče pod tlakem, aby byli schopni
zabezpečit rodinu, takže se nedá říct, že na vině jsou jenom sociální sítě,
je to sociologická proměna rodiny.

Co se týká sebevražd, má podle statistik Česká republika v Evropě smutné prvenství. Je to skutečně tak, že se tady u nás mladým žije špatně? Nebo proč zrovna Česko má tohle smutné prvenství?
Já se domnívám, že na to nelze úplně odpovědět,
protože je otázkou, jak se dětem žije, jak to hodnotí samy děti. Kdyby někdo z nás na to znal odpověď, a především recept, jak tomu zabránit, tak by to bylo na Nobelovu cenu. Myslím si, že dětem se u nás v porovnání s jinými zeměmi tak špatně nežije. Samozřejmě, že jsou
vyloučené lokality, ale obecně by se dalo říci, že mladí lidé u nás mají stejný
život jako v jiných státech Evropy.

Vy jste zmiňovala ty hlavní důvody – covidová pandemie a krize v souvislosti s válkou na Ukrajině, u které se dá říct, že je to minimálně celoevropská záležitost. Co české školství? Jak na tom je a jakou vinu na tom může nést české školství, které je hodně jiné než třeba v západní Evropě a od dob Marie Terezie se až tak moc neposunulo?
Já bych se možná na tomto místě pedagogů zastala, protože si myslím, že mají velmi náročný úkol. Mají děti vzdělávat, současně je na ně kladený tlak v tom, aby to byli právě oni, kdo bude vnímat první signály, že
se s dětmi něco děje. My se snažíme o to, abychom mohli proniknout do škol, vzdělávat pedagogy, aby byli nápomocni v řešení dětské psychické nepohody, aby dokázali za tím, když dítě zlobí,
nechodí do školy nebo v hodině spí, rozlišit to, že to
dítě může mít nějaký počínající velký problém.

My se tím dostáváme asi k tomu největšímu problému, kterým mohou být samy rodiny, protože ty jsou dětem nejblíž. Jaké problémy, které se dějí uvnitř rodin, nejčastěji vedou k psychickým onemocněním u dětí?
Na to se hrozně těžce odpovídá, protože každá rodina je specifická, každý rodinný
systém je jiný. V posledních letech se nám tu objevuje kult dítěte. Když
se podíváme na dětská hřiště, maminky jsou často starší. Do těhotenství nám vstupují ženy v čím dál pozdějším věku, velmi často to bývají
vymodlené děti, a maminky pak vůči nim mají přehnané ochranitelské tendence. Takže děti nejsou trénované na psychickou odolnost, mají často i volnější režim. A to není dobře. Laskavá výchova je na jedné straně žádoucí, ale na druhé je potřeba i výchova, kde má dítě nějaké hranice. To mu pomáhá, aby se
naučilo komunikovat v kolektivu, překonávat překážky. Právě učitelé jak z
mateřských, tak základních škol velmi často hovoří o tom, že děti se neumí chovat v kolektivu a nejsou připravené na to, když mají nějaký problém, si to zvládnout samy.

A ono to tak většinou je, že když dítě zažívá neúspěch, maminka se to snaží omluvit místo toho, aby to dítě bralo neúspěch jako běžnou součást života a bylo motivované k tomu, aby to příště zvládlo. Takže když je dítě
hodně dlouho chráněné před neúspěchy, potom přijde období, kdy si chce problémy řešit samo, ale bohužel se to nenaučilo. My tomu říkáme zvyšování psychické odolnosti,
protože tak, jak trénujeme fyzičku, je potřeba trénovat i duševní
zdraví a být odolný.

Tady to trošku vypadá, že děti mají od rodičů nebo maminek pozornosti až moc, ale další statistiky říkají, že snad jenom 10 %, nebo necelých 10 % rodičů si všimne, že se s dítětem něco děje, že nevnímají signály. Tak jaké signály můžou rodiče vnímat, že je něco špatně?
Já se domnívám, že je to právě rodič, kdo by měl dítě
znát nejlépe, a souhlasím s vámi, že ty signály jsou někdy velmi jemné a
přicházejí velmi pomalu, protože se zaměňují s tím, že jde o normální pubertální chování. To znamená, že se dítě třeba nechce bavit, je schované v pokojíčku, má někdy přes hlavu kapuci. A tím signálem může být to, pokud se třeba déle než dva týdny straní společnosti a přestane mít zájem o koníčky, které do té doby rádo dělalo. Někdy je
normální, že se dítěti nechce na trénink, ale pokud tam nechce jít podruhé, potřetí, počtvrté anebo má poruchy spánku, že třeba víme, že nespí, nebo
nechce jíst nebo zničehonic začne nosit mikiny s dlouhými rukávy,
izoluje se, straní se, je skleslé, smutné, to všechno jsou varovné
signály. Trvat to ale musí déle než 14 dní, protože i to dítě může mít
jenom špatnou náladu, může se pohádat v kolektivu nebo ve sportu a pak třeba jednou, dvakrát na trénink nechce jít.

Jak potom s dítětem otevřít debatu a jak to udělat dobře? Protože mnohdy se v dobré víře může stát, že to ten rodič dobře neudělá a dítě se ještě víc uzavře. Třeba prožívá nešťastnou lásku, je mu 14, 15 let, a ten rodič ho odbude slovy: „Ježiš, těch ještě bude!“ Rodič si to vůbec neuvědomí, ale možná dítě zraní, a dítě se pak ještě víc uzavře, protože má pocit nepochopení. Tak jak k tomu přistupovat?
Právě jste to řekla. Je to právě bagatelizace problému, který se třeba nám, dospělým, může zdát malicherný, protože my už máme nějaký věk, takže za sebou máme také nějaké nešťastné lásky. Ale k dítěti je třeba přistupovat s důvěrou, nebagatelizovat. Nechat mu prostor. Někdy mu chvilinku trvá, než se otevře. A aby vědělo, že jste tady pro něj, že za vámi může kdykoliv přijít.

Jak to udělat? Zajímat se o jeho svět? Snažit se do něj vstoupit?
Ano. Ono je to někdy hodně těžké, když to dítko vidíme se něčím trápit. Že je zavřené, že s námi nechce mluvit, ono je to opravdu někdy hodně těžké. I pro nás, pro rodiče, zůstat na venek pevní, nebýt úzkostní. Ale já věřím tomu, že pokud rodiče mají pěkný vztah s dítětem a dají mu najevo, že o něj mají zájem, že ho milují, že chtějí všechno pro jeho bezpečí, tak si k sobě cestu najdou. Prostě říct: „Vidím, že se trápíš, jsem tady pro tebe. Chceš si o tom teďka promluvit? Mohu pro tebe něco udělat?“ To jsou otázky, že se to dítě za podmínek, že s ním mají rodiče pěkný vztah, nakonec svěří.

Pakliže dítě trpí psychickými problémy, třeba i depresemi, dá se vypozorovat, že přemýšlí o tom nejhorším, o sebevraždě? Nebo to člověk, který je v depresi, před okolím zakryje, když to opravdu chce udělat?
Tak deprese, to už je opravdu duševní onemocnění. A když se na to ptáte, pokud nám někdo do té
deprese propadne, tak ta změna v chování je patrná. Co je zásadní, tak
je záchrana života, bezpečí dítěte, to je na prvním místě a
na to by měli rodiče pamatovat. Někdy je tenká
hranice mezi tím, kdy to dítě jenom říká, že se zabije, a tím, jestli má opravdu sebevražedné sklony, sebevražedné myšlení. Tady se domnívám, že je vždycky lepší obrátit se na krizovou
linku nebo i odborníky, protože existují Linky bezpečí, kam
může rodič zavolat, popsat ten problém a bude mu nabídnuta pomoc.

Co dalšího prozradila Markéta Školoudová v rozhovoru s Bárou Hlaváčkovou?

• O co konkrétně se snaží její organizace a jak
• Jak dlouho se čeká na pomoc, když má dítě sebevražedné myšlenky
• Jak bude vypadat síť duševního zdraví
• Kde berou odborníky na duševní zdraví
• Jaké projekty chystají pro těhotné ženy a čerstvé maminky
• O psychických problémech v mateřství

Máte psychické potíže? Kontaktujte zdarma nonstop Linku první psychické pomoci na čísle 116 123, nebo pokud jste dítě či student, pak i bezplatnou nonstop Linku bezpečí (116 111).

Pro náctileté je tady také nadační fond Twisten Foundation (twistenfoundation.cz), který zprostředkovává bezplatný chat s odborníkem.

Zdroj statistik v článku:
Národní ústav duševního zdraví
Denik.cz