Možná jsem byl slepý, možná jsem nechtěl vidět. Ale teď, v pokročilém věku, začínám chápat. Moje žena je jako ledová královna. Chladná, odtažitá, bez emocí.
Naše manželství nebylo nikdy plné lásky, ale bylo to stabilní. Věřil jsem, že citová rezerva mé ženy je jen jiný způsob, jak projevovat lásku. Vždycky jsem se s tím snažil smířit. Nebyl čas, nebo možná jsem nechtěl vidět, že něco není v pořádku. Postupem času se však situace začala zhoršovat. Můj pohled na ni se změnil. Stala se chladnější nejen ke mně, ale i k našim dětem. Nedávno jsem zaslechl, jak křičí na našeho syna kvůli tomu, že si vzal bez povolení čokoládu. Ano, čokoládu! Když se jí syn pokusil vysvětlit, že mu ji babička koupila, neodpověděla nic a odcházela s odtažitým výrazem na tváři. Někdy je tak zlá, že se jí děti bojí. „Co se děje, miláčku?“ pokusil jsem se s ní mluvit. „Proč se tak chováš? Proč jsi tak chladná k nám?“ Její odpověď byla krátká a ledová: „Nic se neděje. Jsem stejná jako vždycky. Zbytečně to dramatizuješ.“ Zkoušel jsem s ní mluvit, ale odmítala otevřít svou duši. Tolik let jsme spolu, ale teď jsem si začínal klást otázku, jestli vlastně vůbec vím, koho jsem si to vzal. Naše domácnost byla plná ticha, ne těšícího, ale pohlcujícího. V posteli nám to přestalo fungovat po narození dětí.
Žena plná života
A pak, při jednom ze svých procházek, jsem potkal ji. Známou z místní kavárny, ženu plnou života, smíchu a citů. Připomněla mi, jaké to bývalo mít někoho u sebe, kdo skutečně projevuje emoce a lásku. Nešlo jen o citový přesah, ale o opravdovou vášeň pro život. S touhle ženou jsem začal trávit více času, a postupně jsem zjišťoval, jak krásné to s ženou může být. Zpětně jsem si uvědomoval, co mi v našem manželství chybělo. Nedokázal jsem si vzpomenout na poslední polibek, na poslední upřímné slovo lásky. A co bylo ještě horší, nemohl jsem vzpomenout na poslední dobu, kdy jsem viděl, jak má moje žena upřímný úsměv.
Takhle dál nemohu
V noci jsem ležel v posteli, přemítal a snažil se najít odpovědi. Co se stalo s tou ženou, kterou jsem si vzal? Proč je tak chladná, tak odtažitá? Proč je schopná křičet na vlastní děti? Pokusil jsem se s ní znovu mluvit, vysvětlit ji, jak se cítím. Ale její odpovědi byly stejné. „Nemějme tyhle hloupé rozhovory,“ odvětila bez emocí. A tak, se smutkem v srdci, jsem se rozhodl. Objednal jsem se k advokátovi. Je čas podat žádost o rozvod. Nemohu dál žít v chladném stínu toho, co bylo kdysi naším manželstvím. Možná najdu teplo a lásku někde jinde. Možná bude pro oba lépe, když se rozdělíme. A nejen pro nás, ale také pro naše děti…
Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která jej předala redakci. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
