Mé manželství s Jakubem bylo vždycky pevné a spolehlivé, ale poslední roky se něco změnilo. Byli jsme spíše spolubydlící než manželé. A pak se stalo něco, co bych nikdy nečekala.
Během služební cesty jsem strávila noc s kolegou. Bylo to jako blesk z čistého nebe a zcela mimo můj charakter. A nyní čekám dítě.
„Musíš mu to říct, Jano,“ radila mi kamarádka Petra, když jsem jí svěřila svůj tajemný příběh. „Nemůžeš žít v lži, musíš být upřímná.“
Ale byla jsem rozpolcená. Strach z toho, jak Jakub zareaguje, mě paralyzoval. Co když mě opustí? Co když mi nebude chtít dítě odpustit?
V této nejistotě jsem se rozhodla vyhledat pomoc psychologa. „Potřebuji poradit,“ řekla jsem mu při prvním setkání. Vysvětlila jsem mu celou situaci a moje obavy z Jakubovy reakce. Psycholog na mě zadíval se soucitným pohledem. „Jano, soustřeďte se na dítě a na jeho zdraví. Je to teď to nejdůležitější. Pokud se na dítě těšíte, bude Jakub jeho otcem a budete šťastní. Nemusíte mu zatím říkat pravdu. Vaše duševní pohoda je pro vás i pro dítě klíčová.“ Jeho slova ve mně vyvolala smíšené pocity. Na jednu stranu jsem cítila úlevu, že nemusím hned všechno vybalit. Na druhou stranu jsem se cítila tak proradně.
Hroutí se mi svět
Další týdny byly plné přemýšlení a neklidu. Snažila jsem se soustředit na přípravy na příchod dítěte, ale myšlenky na to, jak Jakub zareaguje, když se dozví pravdu, mi nedávaly spát. Když se blížil termín porodu, měla jsem pocit, že se mi hroutí svět. Jakub mě pomáhal, podporoval, těšil se na dítě. Jeho láska a péče mě ještě více trápily.
Beze slova odešel
Pak přišel den D. Porod byl náročný, ale když jsem viděla Jakuba s naším novorozeným synem v náručí, věděla jsem, že nemohu žít ve lži. Musela jsem mu říct pravdu. O pár dní později, když jsme byli doma a Jakub houpal malého ve svých náručích, jsem se rozhodla mu vše říci. „Jakube, musím ti něco říct,“ začala jsem, srdce mi bilo jako zběsilé. „Dítě, které držíš, není tvé.“ Jakub na mě pohlédl s nevěřícností. Vyslechla jsem mu celý příběh, plná strachu z jeho reakce. Jakub se beze slova zvedl, oblékl se a odešel. Nereagoval na zprávy, na mé telefony. Nic. Zůstala jsem s dítětem doma sama. Tohle trvalo dva týdny.
Získala jsem jeho lásku
Pak se jednoho dne otevřely dveře a stál v nich Jakub. Objal mě a řekl: „Tohle je můj syn a já ho budu milovat.“ Dodnes netuším, co ty dva týdny dělal, s kým mluvil. Už jsme o tom nikdy nemluvili. Tehdy jsem pochopila, že pravda a láska jsou to nejcennější, co máme. Moje rozhodnutí říct Jakubovi pravdu, bylo to nejlepší, co jsem mohla udělat. I když jsem se bála, že přijdu o vše, nakonec jsem získala mnohem více – Jakubovu nekonečnou lásku a respekt. I když si svou chybu nepřestanu nikdy vyčítat, minulost už nevrátím zpět. Je důležité se dívat do budoucnosti.
Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která jej předala redakci. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
