Dlouho jsem snila o dni, kdy budeme oba v důchodu. Když ten den nastal a já už nemusela ráno vstávat do práce, cítila jsem zklamání. „Měli jsme cestovat, chodit na procházky, dělat všechno, o čem jsme vždycky snili, ale nikdy na to neměli čas… Místo toho se nudíme k smrti,“ stěžovala jsem si manželovi Ríšovi (65).
Manžel v důchodu nic nedělá
On však ignoroval všechny mé pokusy přesvědčit ho k aktivnějšímu životnímu stylu. Jeho každodenní rutinou bylo sledování televize a občasná partička šachů se sousedem. Dokázal promarnit celý den nicneděláním, zatímco já po šedesátce cítila obnovenou chuť do života.
Nemohla jsem se smířit s tím, že člověk, který mi byl nejbližší, se mění v mrzutého starce. „Ríšo, i náš fíkus má víc energie než ty!“ vytkla jsem mu jednoho dne.
Jen se na mě nevěřícně podíval, protože jsem obvykle klidná osoba a za více než čtyřicet let společného života jsem vybuchla jen párkrát, vždy kvůli vážnému důvodu. Důvod, kvůli kterému jsem křičela teď, byl pro mě ten nejvážnější v našem dosavadním společném životě. Teď, když máme čas pro sebe, můj manžel se chová jako největší lenoch na světě.
„Každý den jsem odpočítávala, kolik mi ještě zbývá do důchodu, a teď tu sedíš a listuješ televizním programem, jako by se nic nedělo. Tohle je to, na co jsem se tolik těšila?“ ptala jsem se se slzami v očích.
Ríša odpověděl, že má rád naše poklidné dny. Tím mě dokonale vytočil. A tak jsem si vypila heřmánkový čaj a šla brzy do postele. Ležela jsem, zírala na strop a přemýšlela nad tím, co s námi bude dál. Pak jsem dostala nápad…
Pustila jsem se do realizace svého plánu
Druhý den jsem vstala v dobré náladě a po snídani, zatímco Ríša poslouchal zprávy, jsem se tiše vyplížila z domu a šla do našeho kulturního centra. Často jsem tam viděla plakáty povzbuzující důchodce k účasti na různých akcích. Rozhodla jsem se zjistit více o aktivitách klubu seniorů. Ukázalo se, že jednou týdně se konají setkání u kávy a dortu, ale to nebylo všechno – senioři v našem městě také měli taneční večery, chodili společně do kina a divadla a dokonce jezdili na výlety!
„Plánuje se výlet po Chorvatsku a cena je přijatelná, protože senioři dostali dotaci,“ řekla mi recepční v kulturním centru. Málem jsem vyskočila radostí. Vždycky jsem chtěla vidět Split a Dubrovník, vypít kávu v přístavu v Trogiru a jet trajektem na Istrii.
Nikdy na to nebyl čas ani peníze. Potřeby našich dětí byly vždy na prvním místě, ať už byly příliš malé, nebo potřebovaly peníze na knihy a koleje, když šly studovat. Naše potřeby byly vždy odsouvány na neurčito.
„Ríšo! Ríšo!“ volala jsem nadšeně už mezi dveřmi. „Našla jsem skvělý výlet do Chorvatska. A představ si, je za docela nízkou cenu!“
Byla jsem si jistá, že můj manžel, i když poslední dobou nebyl moc aktivní, na tento návrh zareaguje alespoň úsměvem a začne se ptát na podrobnosti. Místo toho řekl: „Aleno… na stará kolena se ti chce jet tak daleko?“
„Seď si tady před televizí až do smrti! Ale nemysli si, že tu budu s tebou zahnívat!“ pronesla jsem naštvaně.
Do Chorvatska jsem šla sama
Vyřídila jsem všechny formality a zaplatila zálohu za výlet. Ríša mě pak doprovodil k autobusu, něžně mě políbil a popřál mi krásnou dovolenou.
„Jsem si jistá, že jsi rád, že tě celý týden nikdo neodtrhne od tvé milované televize…“ zamumlala jsem si pro sebe, když jsem ho viděla pomalu odcházet.
Těch pár dní u moře mi dobilo baterky. Vrátila jsem se domů šťastná a plná optimismu.
„Konečně!“ přivítal mě spokojený Ríša, kterému samota už asi lezla na nervy.
Když jsem stála před ním, podíval se na mě, jako by mě viděl poprvé.
„Vypadáš jinak, tak odpočatě. A myslím, že jsi zhubla. Ten výlet ti hodně prospěl!“ pochválil mě.
„Chtěla bych to říct i o tobě, Ríšo, ale nemůžu. Z toho sezení a koukání na nesmysly jsi jenom bledší a tlustší,“ řekla jsem upřímně.
Doufala jsem, že moje ostrá poznámka bude jako kýbl studené vody a konečně probere mého manžela k větší aktivitě. Ríša neodpověděl, ani se neurazil, jen si sedl do svého křesla u televize.
Manžel konečně ožil
Nicméně už druhý den se můj mrzutý manžel začal vyptávat na klub seniorů. „A nejsou tam samí staří bručouni?“ zeptal se skepticky.
„Ty jsi ale hlupák, Ríšo! Vypadám snad jako stará bručounka?“ zeptala jsem se a upřela na něj pohled přes okraj šálku kávy.
„A kdybych šel na jedno z těch setkání s tebou…“
„Cítil by ses mladší, ne starší…“ přerušila jsem ho. „Prosím tě, Ríšo, konečně se rozhýbej, udělá ti to jenom dobře,“ usmála jsem se.
Ríša už nepotřeboval další přesvědčování. Když viděl fotky z mého výletu – krásné chorvatské pobřeží, skvělé jídlo v restauraci – rozhodl se.
„Na další dovolenou jdu s tebou!“
„No, odplašíš mi tam všechny nápadníky, ale nějak to přežiju,“ řekla se úsměvem.
Ani on nezůstal pozadu.
„Počkej, až předvedu své taneční kroky. Budeš na mě žárlit jako za starých časů…“
Oba jsme se rozesmáli. Já, protože jsem dobře věděla, že Ríša není žádný tanečník, a on, protože viděl jiskru radosti v mých očích. Konečně jsem dosáhla svého. Vytáhla jsem ho z toho starého křesla a zajistila, aby v něm nezůstal navždy…
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
