Ministr pro místní rozvoj a vicepremiér pro digitalizaci Ivan Bartoš (Piráti) byl odvolán. Pro účely tohoto komentáře není důležité, kdo koho zradil, kdo za co může či kdo se nezachoval hezky. Důležitá je vyslaná zpráva – Bartoš byl premiérem stažen kvůli nezvládnuté digitalizaci, konkrétně digitálnímu stavebnímu řízení. To v kombinaci s dalšími aspekty může vést k tomu, že se teď hodně dlouho nenajde politik, který bude mít odvahu se do tohoto toxického tématu pustit.

Digitalizace státní správy je dlouhá léta velmi problematický příběh. Jde o věc, která může výrazně zlevnit a zefektivnit chod státu a zlepšit fungování ekonomiky. Jenže se dlouhodobě nikomu nedaří s tím skutečně pohnout. Národní kontrolní úřad například nedávno informoval, že systémy ministerstva práce a sociálních věcí nejsou ani po 10 letech kompletní, a i když občané mohou s úřadem práce či s ČSSZ komunikovat elektronicky, úředníci nadále data přepisují a tisknou. Systémy jsou také nepropojené.

Jedním z hlavních důvodů je fakt, že stát málo platí odborníky a nemá jich dostatek. Medián hrubého měsíčního platu IT zaměstnanců ve státní správě byl loni podle ministerstva práce 50 tisíc korun a Úřad vlády například hledá ajťáka za zhruba 30 tisíc. V soukromé sféře jsou platy až v násobcích.

To vede třeba k neschopnosti napsat výběrové řízení jinak než na nejnižší cenu nebo na míru konkrétním dodavatelům. Díky nejnižší nabídnuté ceně se do státních IT systémů například dostala čínská firma Huawei, kterou posléze NÚKIB označil za bezpečnostní riziko a snaží se ji ze systémů dostat pryč. Mimochodem ředitel NÚKIB Lukáš Kintr e15 řekl, že úřad loni nabral 100 lidí, ale 80 jich zároveň odešlo – mimo jiné kvůli penězům.

Na problém nízkých odměn v poslední výroční zprávě upozornila i BIS. Nedostatek lidí často vede k outsourcingu důležitých rolí na dodavatele. „Zástupci některých státních institucí přijímali finanční prostředky pro dorovnání svých nízkých platů ve státním sektoru od třetích subjektủ. Takové subjekty se přitom ucházely o veřejné zakázky instituce daného zaměstnance nebo na ně měly dopadat legislativní návrhy úřadu zaměstnávajícího takového pracovníka,“ varovala zpravodajská služba.

Digitalizace je navíc vysoce komplexní a není pouze o tom převést papírový dokument do interaktivního PDF a to pak posílat přes datové schránky monopolně provozované rigidní Českou poštou. Skutečná digitalizace vyžaduje hluboké systémové a procesní změny a úpravy zákonů, až na to lze přilepit hezké aplikace pro úředníky a občany.

Když se najde někdo, kdo s tím chce něco udělat, narazí na hydru čítající zakořeněné dodavatele, lobbisty, influencery šířící jejich pravdu, rezortismus, soupeření mezi úředníky a politiky, nedostatek financí, odborníků, na nekompetentnost a tak dále. Projít tímto systémem není pozvánka, která by mnoho lidí lákala.

Digitalizace se navíc politicky špatně prodává a rozhodně nevyhrává volby. Do toho lze čekat mediální hon. Vidět to bylo třeba u systému přihlášek na střední školy (DiPSy), kdy se šéf Cermatu snažil udělat systém podobně, jako by ho dělal každý agilní startup, v médiích a od všemožných mluvících hlav ale dostal proplesknuto několikrát ze všech stran.

Bartoš zřejmě nasazení digitálního stavebního řízení nezvládl a neúspěch je jeho odpovědností. Od kolegů ve vládě, kteří se k digitalizaci přihlásili jako k jedné z priorit, se ale v těžkých časech nedočkal technické, personální ani PR podpory, aby se systém nějak dodělal, a naopak byl nějakou dobu ostřelován a nakonec zcela sestřelen. I to je další ukázka toho, proč se jako politik digitalizaci vyhýbat na míle daleko. Nikdo vám za ni svou hlavu na špalek nedá.

Uvidíme, zda základy, které Bartoš položil, jako je třeba Digitální informační agentura a řada dalších neviditelných změn, poslouží jako odrazový můstek do budoucna. Lze si ale tipnout, že se mnoho skutečných politických reformátorů v této oblasti jen tak nenajde. A vlivné zákulisní ryby si status quo budou snažit pohlídat. Česko si jako celek popisovaným přístupem velice škodí a cesta ven není na obzoru.

Ministr pro místní rozvoj a vicepremiér pro digitalizaci Ivan Bartoš (Piráti) byl odvolán. Pro účely tohoto komentáře není důležité, kdo koho zradil, kdo za co může či kdo se nezachoval hezky. Důležitá je vyslaná zpráva – Bartoš byl premiérem stažen kvůli nezvládnuté digitalizaci, konkrétně digitálnímu stavebnímu řízení. To v kombinaci s dalšími aspekty může vést k tomu, že se teď hodně dlouho nenajde politik, který bude mít odvahu se do tohoto toxického tématu pustit.

Digitalizace státní správy je dlouhá léta velmi problematický příběh. Jde o věc, která může výrazně zlevnit a zefektivnit chod státu a zlepšit fungování ekonomiky. Jenže se dlouhodobě nikomu nedaří s tím skutečně pohnout. Národní kontrolní úřad například nedávno informoval, že systémy ministerstva práce a sociálních věcí nejsou ani po 10 letech kompletní, a i když občané mohou s úřadem práce či s ČSSZ komunikovat elektronicky, úředníci nadále data přepisují a tisknou. Systémy jsou také nepropojené.

Jedním z hlavních důvodů je fakt, že stát málo platí odborníky a nemá jich dostatek. Medián hrubého měsíčního platu IT zaměstnanců ve státní správě byl loni podle ministerstva práce 50 tisíc korun a Úřad vlády například hledá ajťáka za zhruba 30 tisíc. V soukromé sféře jsou platy až v násobcích.

To vede třeba k neschopnosti napsat výběrové řízení jinak než na nejnižší cenu nebo na míru konkrétním dodavatelům. Díky nejnižší nabídnuté ceně se do státních IT systémů například dostala čínská firma Huawei, kterou posléze NÚKIB označil za bezpečnostní riziko a snaží se ji ze systémů dostat pryč. Mimochodem ředitel NÚKIB Lukáš Kintr e15 řekl, že úřad loni nabral 100 lidí, ale 80 jich zároveň odešlo – mimo jiné kvůli penězům.

Na problém nízkých odměn v poslední výroční zprávě upozornila i BIS. Nedostatek lidí často vede k outsourcingu důležitých rolí na dodavatele. „Zástupci některých státních institucí přijímali finanční prostředky pro dorovnání svých nízkých platů ve státním sektoru od třetích subjektủ. Takové subjekty se přitom ucházely o veřejné zakázky instituce daného zaměstnance nebo na ně měly dopadat legislativní návrhy úřadu zaměstnávajícího takového pracovníka,“ varovala zpravodajská služba.

Digitalizace je navíc vysoce komplexní a není pouze o tom převést papírový dokument do interaktivního PDF a to pak posílat přes datové schránky monopolně provozované rigidní Českou poštou. Skutečná digitalizace vyžaduje hluboké systémové a procesní změny a úpravy zákonů, až na to lze přilepit hezké aplikace pro úředníky a občany.

Když se najde někdo, kdo s tím chce něco udělat, narazí na hydru čítající zakořeněné dodavatele, lobbisty, influencery šířící jejich pravdu, rezortismus, soupeření mezi úředníky a politiky, nedostatek financí, odborníků, na nekompetentnost a tak dále. Projít tímto systémem není pozvánka, která by mnoho lidí lákala.

Digitalizace se navíc politicky špatně prodává a rozhodně nevyhrává volby. Do toho lze čekat mediální hon. Vidět to bylo třeba u systému přihlášek na střední školy (DiPSy), kdy se šéf Cermatu snažil udělat systém podobně, jako by ho dělal každý agilní startup, v médiích a od všemožných mluvících hlav ale dostal proplesknuto několikrát ze všech stran.

Bartoš zřejmě nasazení digitálního stavebního řízení nezvládl a neúspěch je jeho odpovědností. Od kolegů ve vládě, kteří se k digitalizaci přihlásili jako k jedné z priorit, se ale v těžkých časech nedočkal technické, personální ani PR podpory, aby se systém nějak dodělal, a naopak byl nějakou dobu ostřelován a nakonec zcela sestřelen. I to je další ukázka toho, proč se jako politik digitalizaci vyhýbat na míle daleko. Nikdo vám za ni svou hlavu na špalek nedá.

Uvidíme, zda základy, které Bartoš položil, jako je třeba Digitální informační agentura a řada dalších neviditelných změn, poslouží jako odrazový můstek do budoucna. Lze si ale tipnout, že se mnoho skutečných politických reformátorů v této oblasti jen tak nenajde. A vlivné zákulisní ryby si status quo budou snažit pohlídat. Česko si jako celek popisovaným přístupem velice škodí a cesta ven není na obzoru.