„Finanční skupiny ze střední Evropy čím dál aktivněji investují na trzích, kde dříve dominovaly jejich západní konkurenti, ale pouští se i na rozvinuté západní trhy,“ říká Božidar Djelić, výkonný ředitel investiční banky Lazard, ve které dohlíží také na region střední a východní Evropy. O chuti rozšiřovat působení těchto kapitálově silných skupin a také o jejich postavení v M&A hovořil v dalším podcastu ze série PFI Talks, kterou přináší e15 ve spolupráci s Prague Finance Institute a akademickým výzkumným pracovištěm CERGE-EI. 

„Vítám zájem českých firem například o jihovýchodní Evropu. Doufejme, že v příštích letech bude investovat více skupin. Pro Česko je plus, když má silné skupiny spojené s mateřskou zemí, které mají také evropskou strategii. Mladým českým finančníkům to přináší příležitost pracovat pro domácí investiční společnost a získat přitom i mezinárodní zkušenosti,“ míní Djelić, který po emigraci z rodného Srbska v 80. letech a po studiích v USA sám prošel kariérou v mezinárodních poradenských firmách a investičních bankách. 

Po vypuknutí války na Ukrajině a zintenzivnění protiruských sankcí skončily investice kapitálově silných ruských skupin na Západě. „A uvolněná místa nyní zaujímají investoři mimo jiné z Česka, Polska i pobaltských republik,“ podotýká Djelić. A zatímco po roce 1989 mířil kapitál v rámci Evropy primárně ze Západu na Východ, nyní jde o dvousměrnou dálnici s rostoucím významem toků směrem na západ či jih Evropy, dodává. 

V rámci banky Lazard nyní běžně v rámci investičních projektů oslovují regionální skupiny a „family offices“, které jsou podle Djeliće často odvážnější než investoři ze Západu. „Po 20 nebo 30 letech jsou to vítězové přechodu. Tvoří zajímavý mix lidí a skupin, které nelze snadno definovat, protože mají tendenci současně se chovat jako private equity, jako fondy či rodinné investiční kanceláře – a obratně se mezi těmito podobami pohybují. Jejich kapitál může být vlastně multifunkční, na Západě je to více normované,“ vysvětluje Djelić a jako příklad uvádí třeba EPH Daniela Křetínského. 

Tento energetický holding si uvědomil, že změna směrem k obnovitelným zdrojům potrvá déle a bude třeba stabilizační síly tradičních výrobců energie. Na Západě byl přitom velký tlak na prodej těchto aktiv. Banky se odvrátily od financování akvizic v segmentu uhlí, ale i plynu, čehokoli, co nebylo zcela obnovitelné. A skupiny ze střední Evropy investovaly, sázely takříkajíc „proti proudu“, což se jim vyplatilo. 

„Kdo by také řekl, že jediný skutečný globální vyzyvatel Uberu bude estonský Bolt? Z definice začínali lidé z regionu jako vyzyvatelé, takže museli být přizpůsobiví a mají tah na branku, hlad po úspěchu. Pro lidi z Česka, Polska, Pobaltí a stále více i z jihovýchodní Evropy přijdou další příležitosti na globálních trzích“, domnívá se Božidar Djelić.

Šéf banky, ale také ministrem a vicepremiérem

Po studiích na Harvardu se Djelić ocitl v Polsku, Rusku i v Rumunsku, kde radil vládám ohledně ekonomických reforem. Připravilo ho tak na roli ministra financí Srbska a místopředsedy vlády v kabinetu Zorana Đinđiće. Na přelomu tisíciletí pracoval jako partner v McKinsey, když tehdejší demokratická opozice vyhrála volby proti Slobodanu Miloševičovi a bylo mu nabídnuto vládní angažmá. 

„Neměli náhradu v nikom, kdo by nebyl nějak spjatý s předchozím režimem a měl přitom zkušenosti z byznysu i z ciziny. Čelil jsem spoustě problémů i nebezpečí. Premiér Đinđić byl dva roky poté zavražděn právě lidmi, proti nimž jsme chtěli bojovat, mafií a tajnou policií, které se spojily,“ popisuje Djelić s tím, že ho angažmá v politice stálo i první manželství. 

Djelić byl u toho, když se v první vlně nakupovaly banky v Polsku, v Srbsku a na Ukrajině, kde řídil také ukrajinskou pobočku Crédit Agricole, současně s funkcí šéfa východoevropského regionu pro tuto francouzskou banku. K Francii měl a stále má blízko, protože právě tam zamířila jeho rodina do emigrace.   

„To, co se stalo po zániku komunismu, bylo svým způsobem dividendou pro všechny. Západ utrácel méně na obranu, došlo k otevření nových trhů. A se vstupem Číny do WTO jsme měli dvacet neuvěřitelných let, z čehož těžil i Západ,“ říká Djelić s odkazem na Světovou obchodní organizaci dohlížející na rovné podmínky v mezinárodním obchodu.

WTO je podle něj ve složité situaci také vzhledem k rozmachu Číny, která vidí limity stávajícího modelu a reaguje na kritiku Západu, že je všude až moc čínského zboží. Důsledkem je podle Djeliće to, že Amerika i Evropská unie uvalují vysoká cla na čínská elektrická vozidla a v Evropě se volá po clech dokonce i na solární panely.

Přitom podle Djeliće není možné vinit někoho za to, že se snaží normálně prosadit svůj byznysový zájem. K rostoucím investičním aktivitám Číny například v jihovýchodní Evropě ale podotýká, že Evropská unie v některých ohledech zaostává. „Kde je evropský projekt výstavby vysokorychlostního železničního spojení v regionu, který by tvořil protiváhu tomu čínskému? Kde je financování?“ táže se Djelić s narážkou na výstavbu vysokorychlostní železnice a logistických kapacit, která by spojila Bělehrad s Budapeští a řeckým přístavem Piraeus, jež vlastní čínský kapitál. 

Budoucnost svého rodného Srbska mimo Evropskou unii ale nevidí. „Když jsem byl místopředsedou vlády, říkal jsem, že jsme obklíčeni Evropou a díky bohu se vzdáme. Musíme vstoupit do Evropské unie, šedesát až osmdesát procent obchodu a investic pochází právě odtud,“ uzavírá Božidar Djelić.

O autorovi: 

Leoš Rousek je ředitelem komunikace skupiny PPF, která je největším českým investorem v zemích jihovýchodní Evropy. Působil v Home Credit International a spolupracoval s oddělením vztahů s investory Moneta Money Bank. Více než dvě desetiletí se věnoval byznysové žurnalistice v Česku, Rusku, Slovinsku a na Slovensku pro americký deník Wall Street Journal a tiskovou agenturu Dow Jones Newswires. V letech 2017 a 2019 byl hlavním ekonomickým analytikem deníku Hospodářské noviny.

„Finanční skupiny ze střední Evropy čím dál aktivněji investují na trzích, kde dříve dominovaly jejich západní konkurenti, ale pouští se i na rozvinuté západní trhy,“ říká Božidar Djelić, výkonný ředitel investiční banky Lazard, ve které dohlíží také na region střední a východní Evropy. O chuti rozšiřovat působení těchto kapitálově silných skupin a také o jejich postavení v M&A hovořil v dalším podcastu ze série PFI Talks, kterou přináší e15 ve spolupráci s Prague Finance Institute a akademickým výzkumným pracovištěm CERGE-EI. 

„Vítám zájem českých firem například o jihovýchodní Evropu. Doufejme, že v příštích letech bude investovat více skupin. Pro Česko je plus, když má silné skupiny spojené s mateřskou zemí, které mají také evropskou strategii. Mladým českým finančníkům to přináší příležitost pracovat pro domácí investiční společnost a získat přitom i mezinárodní zkušenosti,“ míní Djelić, který po emigraci z rodného Srbska v 80. letech a po studiích v USA sám prošel kariérou v mezinárodních poradenských firmách a investičních bankách. 

Po vypuknutí války na Ukrajině a zintenzivnění protiruských sankcí skončily investice kapitálově silných ruských skupin na Západě. „A uvolněná místa nyní zaujímají investoři mimo jiné z Česka, Polska i pobaltských republik,“ podotýká Djelić. A zatímco po roce 1989 mířil kapitál v rámci Evropy primárně ze Západu na Východ, nyní jde o dvousměrnou dálnici s rostoucím významem toků směrem na západ či jih Evropy, dodává. 

V rámci banky Lazard nyní běžně v rámci investičních projektů oslovují regionální skupiny a „family offices“, které jsou podle Djeliće často odvážnější než investoři ze Západu. „Po 20 nebo 30 letech jsou to vítězové přechodu. Tvoří zajímavý mix lidí a skupin, které nelze snadno definovat, protože mají tendenci současně se chovat jako private equity, jako fondy či rodinné investiční kanceláře – a obratně se mezi těmito podobami pohybují. Jejich kapitál může být vlastně multifunkční, na Západě je to více normované,“ vysvětluje Djelić a jako příklad uvádí třeba EPH Daniela Křetínského. 

Tento energetický holding si uvědomil, že změna směrem k obnovitelným zdrojům potrvá déle a bude třeba stabilizační síly tradičních výrobců energie. Na Západě byl přitom velký tlak na prodej těchto aktiv. Banky se odvrátily od financování akvizic v segmentu uhlí, ale i plynu, čehokoli, co nebylo zcela obnovitelné. A skupiny ze střední Evropy investovaly, sázely takříkajíc „proti proudu“, což se jim vyplatilo. 

„Kdo by také řekl, že jediný skutečný globální vyzyvatel Uberu bude estonský Bolt? Z definice začínali lidé z regionu jako vyzyvatelé, takže museli být přizpůsobiví a mají tah na branku, hlad po úspěchu. Pro lidi z Česka, Polska, Pobaltí a stále více i z jihovýchodní Evropy přijdou další příležitosti na globálních trzích“, domnívá se Božidar Djelić.

Šéf banky, ale také ministrem a vicepremiérem

Po studiích na Harvardu se Djelić ocitl v Polsku, Rusku i v Rumunsku, kde radil vládám ohledně ekonomických reforem. Připravilo ho tak na roli ministra financí Srbska a místopředsedy vlády v kabinetu Zorana Đinđiće. Na přelomu tisíciletí pracoval jako partner v McKinsey, když tehdejší demokratická opozice vyhrála volby proti Slobodanu Miloševičovi a bylo mu nabídnuto vládní angažmá. 

„Neměli náhradu v nikom, kdo by nebyl nějak spjatý s předchozím režimem a měl přitom zkušenosti z byznysu i z ciziny. Čelil jsem spoustě problémů i nebezpečí. Premiér Đinđić byl dva roky poté zavražděn právě lidmi, proti nimž jsme chtěli bojovat, mafií a tajnou policií, které se spojily,“ popisuje Djelić s tím, že ho angažmá v politice stálo i první manželství. 

Djelić byl u toho, když se v první vlně nakupovaly banky v Polsku, v Srbsku a na Ukrajině, kde řídil také ukrajinskou pobočku Crédit Agricole, současně s funkcí šéfa východoevropského regionu pro tuto francouzskou banku. K Francii měl a stále má blízko, protože právě tam zamířila jeho rodina do emigrace.   

„To, co se stalo po zániku komunismu, bylo svým způsobem dividendou pro všechny. Západ utrácel méně na obranu, došlo k otevření nových trhů. A se vstupem Číny do WTO jsme měli dvacet neuvěřitelných let, z čehož těžil i Západ,“ říká Djelić s odkazem na Světovou obchodní organizaci dohlížející na rovné podmínky v mezinárodním obchodu.

WTO je podle něj ve složité situaci také vzhledem k rozmachu Číny, která vidí limity stávajícího modelu a reaguje na kritiku Západu, že je všude až moc čínského zboží. Důsledkem je podle Djeliće to, že Amerika i Evropská unie uvalují vysoká cla na čínská elektrická vozidla a v Evropě se volá po clech dokonce i na solární panely.

Přitom podle Djeliće není možné vinit někoho za to, že se snaží normálně prosadit svůj byznysový zájem. K rostoucím investičním aktivitám Číny například v jihovýchodní Evropě ale podotýká, že Evropská unie v některých ohledech zaostává. „Kde je evropský projekt výstavby vysokorychlostního železničního spojení v regionu, který by tvořil protiváhu tomu čínskému? Kde je financování?“ táže se Djelić s narážkou na výstavbu vysokorychlostní železnice a logistických kapacit, která by spojila Bělehrad s Budapeští a řeckým přístavem Piraeus, jež vlastní čínský kapitál. 

Budoucnost svého rodného Srbska mimo Evropskou unii ale nevidí. „Když jsem byl místopředsedou vlády, říkal jsem, že jsme obklíčeni Evropou a díky bohu se vzdáme. Musíme vstoupit do Evropské unie, šedesát až osmdesát procent obchodu a investic pochází právě odtud,“ uzavírá Božidar Djelić.

O autorovi: 

Leoš Rousek je ředitelem komunikace skupiny PPF, která je největším českým investorem v zemích jihovýchodní Evropy. Působil v Home Credit International a spolupracoval s oddělením vztahů s investory Moneta Money Bank. Více než dvě desetiletí se věnoval byznysové žurnalistice v Česku, Rusku, Slovinsku a na Slovensku pro americký deník Wall Street Journal a tiskovou agenturu Dow Jones Newswires. V letech 2017 a 2019 byl hlavním ekonomickým analytikem deníku Hospodářské noviny.