Slovensko má nového prezidenta a problém. Peter Pellegrini o víkendu složil slib a vystřídal Zuzanu Čaputovou. V inauguračním projevu mluvil o rozdělené společnosti a vytyčil tři základní cíle: silný stát, národ a rodinu. Problém je nejen v tomto poněkud konzervativním vymezení, ale také v tom, co Pellegrini neřekl. A neřekl toho spoustu.
Termín národ mají Slováci ve své ústavě vysoko, dokonce je to hned její druhé slovo: „My, národ slovenský…“ Pro srovnání: Česká ústava se slovem národ nepracuje vůbec, zdejší obyvatelstvo v preambuli definuje coby občany České republiky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. I Slováci nakonec mluví o občanech, ale až na konci preambule, níž než národ. Občanská společnost je tam ústavně níž než národní stát. Svou violu Pellegrini naladil co možná nejhlouběji a tichý národovecký doprovod k ní pozdě za večera pěje.
Ono mu nakonec nic moc jiného nezbývá. Chce spojovat společnost, být prezidentem nejen těch, kdo ho volili. To už jsme slyšeli tolikrát; jako když missky chtějí všeobecné blaho pro celý svět, tak i prezidenti přicházejí být svorníky, spojovateli, nadstranickými osobnostmi, aby se jim to nakonec ve velké většině nedařilo.
Když máte v zádech Fica, Kaliňáka a Dankovy národovce, těžko budete svým nevoličům, liberálům, slibovat, že se postavíte proti zákonům zastavujícím vyšetřování závažné hospodářské kriminality z dob dřívějšího vládnutí Fica, Kaliňáka… a sebe samého. V projevu zmíníte, že je Slovensko rozdělené vysokou mentální zdí, za níž na sebe pokřikují dvě oddělené skupiny společnosti a která je dnes již pokropena krví, zmíníte útok na předsedu vlády, ale opomenete zmínit vraždu novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenky. Rozumíme tomu tak, že se Pellegrini hodlá příjemně usalašit v Prezidentském paláci, s praktickým výkonem slovenské politiky si ale nehodlá činit potíže.
Na všechno ostatní je tu stát, národ, rodina a člověk, v tomto pořadí: „Jsme jeden národ, jedna komunita, jedno Slovensko.“ Zkuste si to pro procvičení představivosti říct třeba německy. Silný stát je tu podle Pellegriniho od toho, aby se o člověka postaral od kolébky až do hrobu. Je tu člověk, který si zaslouží pomoc státu od narození až do důstojného stáří. Je tu rodina, kde slova matka, otec, bratr nebo sestra získávají svůj pravý význam. A přirozeně národ, v projevu zmíněný sedmadvacetkrát: „Plně respektuji každého občana Slovenské republiky, bez ohledu na to, k jakému národu patří. Ale jsem přesvědčen, že slovenský národ má právo na historickou skutečnost, že demokratická Slovenská republika vznikla jako nástroj jeho sebeurčení!“
Je to všechno moc hezké, problém samozřejmě může nastat ve chvíli, kdy se zeptáme, co s těmi, kteří se na pomoc státu spoléhat nechtějí. Nebo co víc: nepřejí si, aby do jejich životů vůbec strkal své pracky a nosy. Co s těmi, pro které tradiční rodina ve formátu otec, matka, bratr a sestra nejsou základní stavební buňkou společnosti. Nebo s těmi, kdo slovenský stát, ať už patří k jakémukoli národu, nechápou jako nástroj sebeurčení slovenského lidu, ale třeba jen jako nutného partnera obřanské společnosti k zabezpečení těch opravdu jen nejzákladnějších služeb.
Slovensko se sune po šikmé ploše a Peter Pellegrini s tím nic nenadělá. Mohl se o to pokusit, ale nenašel k tomu odvahu. Skuteční vládci země teď za jeho přihlížení rozpoutají peklo.
Autor je spolupracovník redakce
