Dosluhující nizozemský premiér Mark Rutte už se otevřeně těší z toho, že se stane příštím generálním tajemníkem Severoatlantické aliance. Proces získávání podpory 32 členských zemí prověřil jeho diplomatický um. Sedmapadesátiletý politik musel o svých kvalitách přesvědčit známé potížisty – tureckého prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana a maďarského premiéra Viktora Orbána. Řada složitostí ho však ještě čeká. Východní členové NATO nevzdají svou snahu mít v paktu větší váhu. Některé země se nechtějí zapojovat do pomoci Ukrajině a celou alianci může ohrozit případný návrat Donalda Trumpa do Bílého domu.
Má se za to, že Ruttemu na cestě do čela aliance pomohla americká podpora a tlak Washingtonu na další členy. Minulý týden ji završilo oznámení rumunského prezidenta Klause Iohannise, že dál nebude usilovat o to, aby se generálním tajemníkem stal on. Dlouholetý předseda nizozemské vlády by se tak s největší pravděpodobností měl funkce ujmout v říjnu.
„Nejzajímavějším aspektem výběru Rutteho je fakt, že půjde již o čtvrtého nizozemského generálního tajemníka. Podstatnější však je, že ani v současné geopolitické situaci se tajemníkem nestal nikdo ze států, které do NATO přistoupily po roce 1998,“ pozastavil se nad výsledkem Jan Kofroň, expert na obranu z Institutu politologických studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy.
Východní země budou chtít jiné posty
Jednota aliance je však křehká. Iohannis se o pozici tajemníka ucházel právě s cílem zajistit východoevropským zemím ve vrcholných funkcích paktu větší zastoupení. Už dříve se hovořilo o tom, že by post mohla získat estonská premiérka Kaja Kallasová. Té se však nepodařilo získat podporu ze zemí jako Spojené státy, Německo a Francie. Na překážku jí byly příliš ostré výroky na adresu Ruska a jestřábí postoje k válce na Ukrajině.
