Měl to být výnosný byznys ponorů k vraku Titaniku, místo toho pětičlenná posádka plavidla společnosti OceanGate přesně před rokem tragicky zahynula. Jak se v uplynulých měsících ukázalo, nehodě předcházela šokující série porušení bezpečnostních pravidel v až nepředstavitelné míře, obelhávání veřejnosti, investorů, odměňování inženýrů mzdou blížící se té minimální a opakovaná ignorace nesčetných varování. Touha zakladatele společnosti Stocktona Rushe stát se Elonem Muskem oceánů však zvítězila nad zdravým rozumem – bohužel s fatálními důsledky.

Rush měl s firmou založenou v roce 2009 megalomanské plány. Nebudoval jen byznys výprav k troskám Titaniku 3800 metrů pod hladinou, ale mnohem větší sen. Počítal s flotilou samořízených ponorek, které by dokázaly dosahovat hloubky až šesti tisíc metrů, sloužily jako úložiště dat i jako „schovka“ či „plán B“ pro nejbohatší tohoto světa.

Jak se však v uplynulém roce ukázalo, tomuto snu nemohl být více vzdálen. K nehodě ponorky Titan v mezinárodních vodách severního Atlantského oceánu u pobřeží kanadského ostrova Newfoundland přitom vůbec nemuselo dojít. OceanGate byla mnohokrát varována, že Titan ani zdaleka neodpovídá předpisům.

Potíže provázaly Rushovu firmu od samého začátku. Když například jeho inženýři zkoušeli testovací model Cyclops 2, došli ke stejnému výsledku jako Titan v reálných hlubinách – tedy k implozi ponorky. K té navíc došlo velmi brzy, stroj nedosáhl ani povinného základu. Zaměstnance selhání zděsilo, šéfa ale nezastavilo. Zatímco jinde by se vrátili k výkresům ponorky nebo objednali více testovacích modelů, Rushova společnost začala už za pár měsíců stavět plnohodnotnou ponorku Cyclops 2 na bázi neúspěšného modelu. Později stroj přejmenovala na Titan.

Rush nemířil vůbec nízko. Věřil, že dokáže postavit ponorku, která se bude moci potápět 20krát hlouběji než americké jaderné ponorky. Do tisíce metrů hloubky ho měla dovést uhlíková a karbonová vlákna. Ta jsou sice běžně užívaná v autech či raketách, do té doby je však nikdy nikdo nepoužil ke stavbě ponorky, která by měla opakovaně zvládat tisíce metrů hloubky. Rush však chtěl být první, jak zjistil magazín Wired.

Nevyzkoušený materiál

Na projektu ponorky se podílely společnosti jako NASA nebo Boeing Research & Technology, chlubila se OceanGate. Už ale nesdělila, jak vážná varování z těchto prestižních adres ignorovala. Wired poukazuje například na obsáhlou analýzu ponorky, kterou vypracovalo duo inženýrů Boeingu Mark Negley a William Koch. Varovali, že i když použité kompozitní materiály mohou být silnější než jakýkoliv kov, tak mají i významné slabiny. Uhlíková vlákna totiž mohou v hloubce výrazně oslabit, někdy zcela nečekaně. Čím vrstevnatější struktura je, tím více stoupá riziko defektu. Struktura Titanu se přitom měla skládat z asi 660 vrstev.

Rush byl varován, že jsou vlákna vhodnější k použití v letadlech, tedy v prostředí, kde jde o udržení tlaku uvnitř stroje a ne o odolání vnějšímu tlaku. Vlákna sice mohou dobře sloužit i pod vodou, jejich použití by se ale vyžádalo dlouhodobé testování a miliony dolarů. Rush tento výdaj odmítal zaplatit a trup otestoval pouze jednou a neúspěšně. „Domníváme se, že jste vystaveni vysokému riziku významného selhání v hloubce čtyř tisíc metrů i níže. Nemyslíme si, že máte jakoukoliv bezpečnostní rezervu. Buďte opatrní,“ varoval Negley v dopise.

OceanGate

Dalším příkladem nemístného hazardování s životy je malé okénko na předku Titanu. Kompletně ho designoval Tony Nissen, šéf inženýringu OceanGate. Firma si ho nechala vyrobit u Hydrospace Group. Její šéf Will Kohnen pro Wired uvedl, že předpokládal, že OceanGate otestuje okénko dle patřičných standardů. Tedy že vystaví alespoň pět okének tisícům přechodů z nízkého do vysokého tlaku a že alespoň jedno vystaví pětinásobku požadovaného tlaku po dobu tří set hodin.

Procedury měly odhalit, jak rychle a jak moc se okénka zdeformují. OceanGate však testování zcela pominula. Kohnen z Hydrospace ohodnotil okénko jako použitelné nanejvýš do hloubky 650 metrů, šestiny hloubky, v níž spočívá Titanic. OceanGate přesto okénko během pár dnů instalovala do ponorky a inzerovala první expedice.

Šetřilo se nejen na materiálech, testech, ale i na personálu: stážisté, kteří tvořili třetinu inženýrského týmu, dostávali mzdu ve výši třinácti dolarů na hodinu. Tedy jen asi o tři dolary více, než činila tehdejší minimální mzda, píše Wired.

Projekt provázela i „smůla“. Když byl Titan přepraven do města Marsh Harbour na Bahamách, zasáhl ho blesk a poškodil elektroniku. Některou firma nahradila novou, jinou nikoliv. Rush přesto trval na mělkém ponoru, a to i v době rozbouřeného moře. Mise byla neúspěšná, ponorka vyvázla s ještě vážnějšími šrámy. Následovaly další ponory, některé dokonce do hloubky čtyř tisíc metrů. Inženýři během nich odhalili, že se trup pod tlakem pokřivuje asi o 37 procent více, než očekávali.

Rush – znovu – trval na dalších ponorech, jichž se osobně účastnil. „Nemáš-li žaludek na takový typ inženýringu, OceanGate není pro tebe,“ napsal zděšenému inženýrovi. Nicméně i samotného Rushe znepokojily hlasité zvuky, které vydával trup v hlubinách. A znepokojení bylo oprávněné – jeden z pracovníků firmy při kontrole zpozoroval trhlinu v trupu. Vazby mezi vrstvami uhlíkových vláken se oddělily. Trup, který měl zvládnout deset tisíc ponorů k Titaniku, se po necelých padesáti ponorech poničil, přičemž jen tři z ponorů dosáhly čtyřtisícové hloubky.

OceanGate si tak nechala vyrobit nový trup, tentokrát od firem Electroimpact a Janicki Industries. Znovu nechal otestovat duo modelů a znovu neúspěšně – oba implodovaly už při nízkém zatížení. Nový trup firma dokončila v lednu 2021. Ten už v testech obstál, nekonaly se ale jako ty předchozí na univerzitě ve Washingtonu, nýbrž v Marylandu.

Smrtící ponor

OceanGate za sebou měla roky nákladných odkladů a zástupy zklamaných investorů. Zoufale potřebovala realizovat příjmy z prodeje turistických ponorů k Titaniku. Čas docházel, sezona ponorů se blížila. Rush tak jen po několika málo testech vyslal stroj do hlubin a 13. července 2021 s ním v roli kapitána úspěšně zvládl první misi k Titaniku.

V červnu 2023 se však projevily nedostatky Titanu naplno. Vedle Rushe byl členem posádky průzkumník Paul-Henri Nargeolet a tři platící pasažéři: byznysman Hamish Harding a otec se synem Shahzada a Suleman Dawoodovi. Cena vstupenky na sedadlo smrti v Titanu se šplhala až ke čtvrt milionu dolarů. Pasažéři usedli do plavidla o délce 6,7 metru a váze 10,4 tuny. Údajně mělo disponovat zásobou kyslíku pro pět členů posádky na dobu 96 hodin.

Hodinu a tři čtvrtě po ponoru ztratil Titan kontakt s mateřskou lodí. O pět dní později Pobřežní stráž Spojených států amerických oznámila, že Titan implodoval v důsledku katastrofické ztráty tlaku v kabině. V mezinárodním vyšetřování aktuálně pokračuje americká pobřežní stráž.

Měl to být výnosný byznys ponorů k vraku Titaniku, místo toho pětičlenná posádka plavidla společnosti OceanGate přesně před rokem tragicky zahynula. Jak se v uplynulých měsících ukázalo, nehodě předcházela šokující série porušení bezpečnostních pravidel v až nepředstavitelné míře, obelhávání veřejnosti, investorů, odměňování inženýrů mzdou blížící se té minimální a opakovaná ignorace nesčetných varování. Touha zakladatele společnosti Stocktona Rushe stát se Elonem Muskem oceánů však zvítězila nad zdravým rozumem – bohužel s fatálními důsledky.

Rush měl s firmou založenou v roce 2009 megalomanské plány. Nebudoval jen byznys výprav k troskám Titaniku 3800 metrů pod hladinou, ale mnohem větší sen. Počítal s flotilou samořízených ponorek, které by dokázaly dosahovat hloubky až šesti tisíc metrů, sloužily jako úložiště dat i jako „schovka“ či „plán B“ pro nejbohatší tohoto světa.

Jak se však v uplynulém roce ukázalo, tomuto snu nemohl být více vzdálen. K nehodě ponorky Titan v mezinárodních vodách severního Atlantského oceánu u pobřeží kanadského ostrova Newfoundland přitom vůbec nemuselo dojít. OceanGate byla mnohokrát varována, že Titan ani zdaleka neodpovídá předpisům.

Potíže provázaly Rushovu firmu od samého začátku. Když například jeho inženýři zkoušeli testovací model Cyclops 2, došli ke stejnému výsledku jako Titan v reálných hlubinách – tedy k implozi ponorky. K té navíc došlo velmi brzy, stroj nedosáhl ani povinného základu. Zaměstnance selhání zděsilo, šéfa ale nezastavilo. Zatímco jinde by se vrátili k výkresům ponorky nebo objednali více testovacích modelů, Rushova společnost začala už za pár měsíců stavět plnohodnotnou ponorku Cyclops 2 na bázi neúspěšného modelu. Později stroj přejmenovala na Titan.

Rush nemířil vůbec nízko. Věřil, že dokáže postavit ponorku, která se bude moci potápět 20krát hlouběji než americké jaderné ponorky. Do tisíce metrů hloubky ho měla dovést uhlíková a karbonová vlákna. Ta jsou sice běžně užívaná v autech či raketách, do té doby je však nikdy nikdo nepoužil ke stavbě ponorky, která by měla opakovaně zvládat tisíce metrů hloubky. Rush však chtěl být první, jak zjistil magazín Wired.

Nevyzkoušený materiál

Na projektu ponorky se podílely společnosti jako NASA nebo Boeing Research & Technology, chlubila se OceanGate. Už ale nesdělila, jak vážná varování z těchto prestižních adres ignorovala. Wired poukazuje například na obsáhlou analýzu ponorky, kterou vypracovalo duo inženýrů Boeingu Mark Negley a William Koch. Varovali, že i když použité kompozitní materiály mohou být silnější než jakýkoliv kov, tak mají i významné slabiny. Uhlíková vlákna totiž mohou v hloubce výrazně oslabit, někdy zcela nečekaně. Čím vrstevnatější struktura je, tím více stoupá riziko defektu. Struktura Titanu se přitom měla skládat z asi 660 vrstev.

Rush byl varován, že jsou vlákna vhodnější k použití v letadlech, tedy v prostředí, kde jde o udržení tlaku uvnitř stroje a ne o odolání vnějšímu tlaku. Vlákna sice mohou dobře sloužit i pod vodou, jejich použití by se ale vyžádalo dlouhodobé testování a miliony dolarů. Rush tento výdaj odmítal zaplatit a trup otestoval pouze jednou a neúspěšně. „Domníváme se, že jste vystaveni vysokému riziku významného selhání v hloubce čtyř tisíc metrů i níže. Nemyslíme si, že máte jakoukoliv bezpečnostní rezervu. Buďte opatrní,“ varoval Negley v dopise.

OceanGate

Dalším příkladem nemístného hazardování s životy je malé okénko na předku Titanu. Kompletně ho designoval Tony Nissen, šéf inženýringu OceanGate. Firma si ho nechala vyrobit u Hydrospace Group. Její šéf Will Kohnen pro Wired uvedl, že předpokládal, že OceanGate otestuje okénko dle patřičných standardů. Tedy že vystaví alespoň pět okének tisícům přechodů z nízkého do vysokého tlaku a že alespoň jedno vystaví pětinásobku požadovaného tlaku po dobu tří set hodin.

Procedury měly odhalit, jak rychle a jak moc se okénka zdeformují. OceanGate však testování zcela pominula. Kohnen z Hydrospace ohodnotil okénko jako použitelné nanejvýš do hloubky 650 metrů, šestiny hloubky, v níž spočívá Titanic. OceanGate přesto okénko během pár dnů instalovala do ponorky a inzerovala první expedice.

Šetřilo se nejen na materiálech, testech, ale i na personálu: stážisté, kteří tvořili třetinu inženýrského týmu, dostávali mzdu ve výši třinácti dolarů na hodinu. Tedy jen asi o tři dolary více, než činila tehdejší minimální mzda, píše Wired.

Projekt provázela i „smůla“. Když byl Titan přepraven do města Marsh Harbour na Bahamách, zasáhl ho blesk a poškodil elektroniku. Některou firma nahradila novou, jinou nikoliv. Rush přesto trval na mělkém ponoru, a to i v době rozbouřeného moře. Mise byla neúspěšná, ponorka vyvázla s ještě vážnějšími šrámy. Následovaly další ponory, některé dokonce do hloubky čtyř tisíc metrů. Inženýři během nich odhalili, že se trup pod tlakem pokřivuje asi o 37 procent více, než očekávali.

Rush – znovu – trval na dalších ponorech, jichž se osobně účastnil. „Nemáš-li žaludek na takový typ inženýringu, OceanGate není pro tebe,“ napsal zděšenému inženýrovi. Nicméně i samotného Rushe znepokojily hlasité zvuky, které vydával trup v hlubinách. A znepokojení bylo oprávněné – jeden z pracovníků firmy při kontrole zpozoroval trhlinu v trupu. Vazby mezi vrstvami uhlíkových vláken se oddělily. Trup, který měl zvládnout deset tisíc ponorů k Titaniku, se po necelých padesáti ponorech poničil, přičemž jen tři z ponorů dosáhly čtyřtisícové hloubky.

OceanGate si tak nechala vyrobit nový trup, tentokrát od firem Electroimpact a Janicki Industries. Znovu nechal otestovat duo modelů a znovu neúspěšně – oba implodovaly už při nízkém zatížení. Nový trup firma dokončila v lednu 2021. Ten už v testech obstál, nekonaly se ale jako ty předchozí na univerzitě ve Washingtonu, nýbrž v Marylandu.

Smrtící ponor

OceanGate za sebou měla roky nákladných odkladů a zástupy zklamaných investorů. Zoufale potřebovala realizovat příjmy z prodeje turistických ponorů k Titaniku. Čas docházel, sezona ponorů se blížila. Rush tak jen po několika málo testech vyslal stroj do hlubin a 13. července 2021 s ním v roli kapitána úspěšně zvládl první misi k Titaniku.

V červnu 2023 se však projevily nedostatky Titanu naplno. Vedle Rushe byl členem posádky průzkumník Paul-Henri Nargeolet a tři platící pasažéři: byznysman Hamish Harding a otec se synem Shahzada a Suleman Dawoodovi. Cena vstupenky na sedadlo smrti v Titanu se šplhala až ke čtvrt milionu dolarů. Pasažéři usedli do plavidla o délce 6,7 metru a váze 10,4 tuny. Údajně mělo disponovat zásobou kyslíku pro pět členů posádky na dobu 96 hodin.

Hodinu a tři čtvrtě po ponoru ztratil Titan kontakt s mateřskou lodí. O pět dní později Pobřežní stráž Spojených států amerických oznámila, že Titan implodoval v důsledku katastrofické ztráty tlaku v kabině. V mezinárodním vyšetřování aktuálně pokračuje americká pobřežní stráž.