Zastavení výroby a provoz ve zvláštním režimu preventivní insolvence, kdy je podnik stále pod kontrolou vlastníka, byly jen prodlužováním agonie. Představenstvo podalo k ostravskému soudu návrh na insolvenční řízení, v němž vyčíslilo splatné závazky na pět miliard korun, což nejspíše nebude všechno, protože Liberty neuznává dluh vůči svému bývalému dodavateli energie, firmě Tameh. Ta však během pár hodin přistoupila na soudu k insolvenčnímu řízení a uplatnila pohledávku přesahující dvě miliardy korun. O tom, že jde o pohledávku zřejmě dost reálnou, asi nelze pochybovat.

Okamžitě se přihlásila i státní Exportní a garanční pojišťovna (EGAP) s pohledávkou 1,1 miliardy, kterou sice huť Liberty nerozporuje, nicméně její splacení bude v nejlepším případě velmi částečné. A to přesto, že se vládě již údajně přihlásil nespecifikovaný domácí renomovaný investor, který by měl o huť zbavenou konkurzem všech dluhů zájem.

Fakticky vytunelovaná huť

Huť postavená v padesátých letech minulého století jako Nová huť Klementa Gottwalda je fakticky vytunelovaná. Indicko-britský magnát Gupta ji koupil v roce 2019 od skupiny Arcelor Mittal a během let z ní vyvedl minimálně osm až deset miliard korun. Skončily kdesi v dalších závodech jeho koncernu po celé Evropě a jejich vymahatelnost je zřejmě velmi obtížná. Vládní podmínkou pro státní pomoc podniku je od samého počátku návrat těchto „půjček do skupiny“, což se po celou dobu přes neurčité přísliby vedení hutě nikdy nestalo.

Část takto vyvedených peněz byla ve formě emisních povolenek, které velké firmy dostávají v rámci platných pravidel od vlády zdarma. Nicméně když je nespotřebují, měly by je vrátit nebo zaplatit.

Guptův plán na zmíněnou připravenou restrukturalizaci do značné míry počítal s tím, že vláda dá Liberty i letošní příděl povolenek, přestože huť nevyrábí, a on je prodá a použije k financování částečného provozu a dalšímu prodlužování živoření firmy. Vláda s ním ale logicky a správně tuto hru odmítla dál hrát. Klasické insolvenční řízení a pokus najít nového a seriózního vlastníka jsou jedinou nadějí alespoň pro část z pěti tisícovek zaměstnanců i pro region, v němž huť hraje nemalou roli.

Miliardy sypané vlastníkům

Nebude to vůbec jednoduché, protože huť sice více než dvě desítky let sypala svým vlastníkům miliardy, ale žádnou zásadní modernizací neprošla. A když ji v roce 2019 za asistence tehdejšího ministra průmyslu Karla Havlíčka přebíral Guptův koncern, odborářům se to vůbec nelíbilo, protože měli své zprávy o fungování skupiny od britských kolegů. A huť v té době pod jménem Arcelor Mittal byla dost silně vyždímaná.

Lakšmí Mittal, nastupující král světového ocelářství, získal v roce 2002 tehdy ještě Novou huť v Ostravě v hlubokém zadlužení především díky velmi tvrdému tlaku věřitelů ze Světové banky, kteří v devadesátých letech financovali v té době moderní projekt tzv. minihutě, jenž měl spasit zastaralý komunistický podnik. Jenže stavba nešla podle plánu a se splátkami obřího dluhu byly problémy.

Stát to řešil prodejem a tehdy dostal 400 milionů, ale spoustu svých pohledávek musel odepsat, takže nula od nuly pošla. Transakci mimochodem podpořil tehdejší ministr financí Zemanovy vlády Jiří Rusnok. Finanční instituce ze Světové banky dostaly zaplaceno všechno a huť pak sypala slušné peníze, které ovšem mizely v Mittalových kapsách. Podle odhadů na dividendách a dalších hotovostních tocích získala v Ostravě skupina Mittal za patnáct let zhruba padesát miliard korun. S investicemi do budoucnosti a konkurenceschopnosti to bylo podstatně horší. Když v roce 2018 Mittal kupoval obří italskou huť Ilva, dostal od Evropské komise jako podmínku, že musí prodat některé své evropské provozy. A Ostrava byla první na ráně, protože její budoucí prosperita nebyla bez velkých investic příliš nadějná. Kupcem byl Mittalův krajan Sandžív Gupta s pověstí podnikatele, který dokáže vyždímat i suchý hadr, což zjevně v Ostravě také předvedl.

Budoucnost ve hvězdách

Co zbude z podniku s pěti tisící zaměstnanci po insolvenčním řízení, je ve hvězdách. Ani pokud se opravdu rychle najde nový investor, není vyhráno. Spekuluje se třeba o Třineckých železárnách, které měly o Novou huť zájem už před těmi 25 lety, kdy se poprvé prodávala. Firma bude každopádně muset projít restrukturalizací a zbude z ní jen to, co je schopno generovat nějaký zisk i v současných, pro ocelářství nelehkých časech. A zaměstnanců určitě ubude. Ale každopádně dobře a rychle vedené standardní insolvenční řízení je tím správným krokem a zábleskem světýlka na konci letitého tunelu.

FLOW: Rozhovor s šéfem Sparty Tomášem Křivdou

Zastavení výroby a provoz ve zvláštním režimu preventivní insolvence, kdy je podnik stále pod kontrolou vlastníka, byly jen prodlužováním agonie. Představenstvo podalo k ostravskému soudu návrh na insolvenční řízení, v němž vyčíslilo splatné závazky na pět miliard korun, což nejspíše nebude všechno, protože Liberty neuznává dluh vůči svému bývalému dodavateli energie, firmě Tameh. Ta však během pár hodin přistoupila na soudu k insolvenčnímu řízení a uplatnila pohledávku přesahující dvě miliardy korun. O tom, že jde o pohledávku zřejmě dost reálnou, asi nelze pochybovat.

Okamžitě se přihlásila i státní Exportní a garanční pojišťovna (EGAP) s pohledávkou 1,1 miliardy, kterou sice huť Liberty nerozporuje, nicméně její splacení bude v nejlepším případě velmi částečné. A to přesto, že se vládě již údajně přihlásil nespecifikovaný domácí renomovaný investor, který by měl o huť zbavenou konkurzem všech dluhů zájem.

Fakticky vytunelovaná huť

Huť postavená v padesátých letech minulého století jako Nová huť Klementa Gottwalda je fakticky vytunelovaná. Indicko-britský magnát Gupta ji koupil v roce 2019 od skupiny Arcelor Mittal a během let z ní vyvedl minimálně osm až deset miliard korun. Skončily kdesi v dalších závodech jeho koncernu po celé Evropě a jejich vymahatelnost je zřejmě velmi obtížná. Vládní podmínkou pro státní pomoc podniku je od samého počátku návrat těchto „půjček do skupiny“, což se po celou dobu přes neurčité přísliby vedení hutě nikdy nestalo.

Část takto vyvedených peněz byla ve formě emisních povolenek, které velké firmy dostávají v rámci platných pravidel od vlády zdarma. Nicméně když je nespotřebují, měly by je vrátit nebo zaplatit.

Guptův plán na zmíněnou připravenou restrukturalizaci do značné míry počítal s tím, že vláda dá Liberty i letošní příděl povolenek, přestože huť nevyrábí, a on je prodá a použije k financování částečného provozu a dalšímu prodlužování živoření firmy. Vláda s ním ale logicky a správně tuto hru odmítla dál hrát. Klasické insolvenční řízení a pokus najít nového a seriózního vlastníka jsou jedinou nadějí alespoň pro část z pěti tisícovek zaměstnanců i pro region, v němž huť hraje nemalou roli.

Miliardy sypané vlastníkům

Nebude to vůbec jednoduché, protože huť sice více než dvě desítky let sypala svým vlastníkům miliardy, ale žádnou zásadní modernizací neprošla. A když ji v roce 2019 za asistence tehdejšího ministra průmyslu Karla Havlíčka přebíral Guptův koncern, odborářům se to vůbec nelíbilo, protože měli své zprávy o fungování skupiny od britských kolegů. A huť v té době pod jménem Arcelor Mittal byla dost silně vyždímaná.

Lakšmí Mittal, nastupující král světového ocelářství, získal v roce 2002 tehdy ještě Novou huť v Ostravě v hlubokém zadlužení především díky velmi tvrdému tlaku věřitelů ze Světové banky, kteří v devadesátých letech financovali v té době moderní projekt tzv. minihutě, jenž měl spasit zastaralý komunistický podnik. Jenže stavba nešla podle plánu a se splátkami obřího dluhu byly problémy.

Stát to řešil prodejem a tehdy dostal 400 milionů, ale spoustu svých pohledávek musel odepsat, takže nula od nuly pošla. Transakci mimochodem podpořil tehdejší ministr financí Zemanovy vlády Jiří Rusnok. Finanční instituce ze Světové banky dostaly zaplaceno všechno a huť pak sypala slušné peníze, které ovšem mizely v Mittalových kapsách. Podle odhadů na dividendách a dalších hotovostních tocích získala v Ostravě skupina Mittal za patnáct let zhruba padesát miliard korun. S investicemi do budoucnosti a konkurenceschopnosti to bylo podstatně horší. Když v roce 2018 Mittal kupoval obří italskou huť Ilva, dostal od Evropské komise jako podmínku, že musí prodat některé své evropské provozy. A Ostrava byla první na ráně, protože její budoucí prosperita nebyla bez velkých investic příliš nadějná. Kupcem byl Mittalův krajan Sandžív Gupta s pověstí podnikatele, který dokáže vyždímat i suchý hadr, což zjevně v Ostravě také předvedl.

Budoucnost ve hvězdách

Co zbude z podniku s pěti tisící zaměstnanci po insolvenčním řízení, je ve hvězdách. Ani pokud se opravdu rychle najde nový investor, není vyhráno. Spekuluje se třeba o Třineckých železárnách, které měly o Novou huť zájem už před těmi 25 lety, kdy se poprvé prodávala. Firma bude každopádně muset projít restrukturalizací a zbude z ní jen to, co je schopno generovat nějaký zisk i v současných, pro ocelářství nelehkých časech. A zaměstnanců určitě ubude. Ale každopádně dobře a rychle vedené standardní insolvenční řízení je tím správným krokem a zábleskem světýlka na konci letitého tunelu.

FLOW: Rozhovor s šéfem Sparty Tomášem Křivdou