S dětským mečem si někdy hrála většina malých chlapců. Jenže své sny o pořádném meči si chtějí plnit i dospělí. Své o tom ví Jan Motyčka z Hradce nad Moravicí, z jehož dílny putují do celého světa repliky historických mečů pod značkou Elgur.
Výrobce mečů Jan Motyčka ve své dílně v Hradci nad Moravicí.
|
Foto: Deník/Radim Šlezingr
Má ještě v dnešní době někdo zájem o pořádný kovový meč? Určitě ano. Důkazem toho je šestačtyřicetiletý Jan Motyčka z Hradce nad Moravicí, který se výrobou mečů profesionálně živí a patří u nás ve svém oboru ke špičce. „Vyrábím repliky historických mečů. Určeny jsou převážně pro šermířské skupiny, které se učí šermovat, nebo pro různé sběratele, filmové nadšence, muzea a podobně,“ vysvětluje hradecký výrobce mečů ve své dílně.
Jeho cesta k výrobě mečů začala před více než dvaceti lety. V té době pracoval několik let jako počítačový grafik, ale sedavé zaměstnání mu nevyhovovalo, proto se rozhodl pro velkou životní změnu.
Původně se vyučil za mechanika strojů a zařízení, takže měl ke kovářskému řemeslu blízko. „Byl jsem se tehdy podívat v jedné dílně v Opavě a rozhodl jsem se, že to u nich zkusím. Přišel jsem tam a nabídl jim, že budu pracovat čtrnáct dnů zdarma, ať uvidí, jestli ve mně něco je. Po třech dnech mi řekli, že na co sáhnu, to mi jde, takže mě berou. Zůstal jsem tam tři roky. Pak jsem přemýšlel, co dál. A protože mě řemeslo hodně bavilo, rozhodl jsem se, že to zkusím sám,“ popisuje začátky podnikání.
Damaškový nůž z Děčína pomůže na Matterhornu i v džungli:
Meče se mu vždycky líbily, a když si sám jeden takový objednal a koupil, nebyl s ním spokojený. Proto si vyrobil vlastní a časem přibývaly další. Pomohlo mu, že se jako počítačový grafik zajímal o focení a měl zkušenosti s výrobou webových stránek. Takže si vytvořil svoje a na nich své meče vystavil. Připravil si také stránky v angličtině, díky nimž neměl do půl roku o zákazníky ze zahraničí nouzi. „Měl jsem tehdy štěstí. Chytil jsem dobrou dobu, protože tehdy šel do kin Pán prstenů a byl obrovský zájem o dění kolem toho filmu. Lidi to hodně zasáhlo a přitáhlo je to k šermířskému koníčku,“ vzpomíná na své mečířské začátky.
Spojení řemesel a fantazie
Na svou práci nedá dopustit. Obdivuje na ní, že v sobě spojuje několik řemesel – kovářství, sedlářství, zámečnictví či šperkařství. Každý meč, který mu vznikne na přání zákazníka pod rukama, je unikátní. Záleží na tom, jak je složitý na výrobu, kolik má zdobení či jaké jsou použité techniky a materiály. „Pokud mi zákazník dá možnost, můžu popustit míru fantazie. Dělám nejen repliky historických mečů, ale třeba i fantasy meče, které nejsou primárně určeny pro šerm a nemají evokovat nějakou historii. Jsou to ale meče, které si chtějí lidé pořídit z nějakých vlastních důvodů,“ vysvětluje.
Většinu mečů, které vyrobí, odesílá zákazníkům do zahraničí. Zhruba 90 procent jeho produkce tak míří třeba do USA, Německa, Rakouska, Francie či Jižní Koreje. Ceny jeho mečů se pohybuji podle způsobu provedení zhruba od deseti tisíc korun. Za damaškový meč zdobený stříbrem a rytinami může zákazník zaplatit i desetitisíce korun.
V kanceláři úplně vyhořela. Dnes je Petra Valešová úspěšnou brašnářkou a sedlářkou:
Jan Motyčka používá k výrobě mečů nejčastěji pérovou ocel, protože se u ní pěkně snoubí pružnost a pevnost. Je to podle něj ověřený materiál, který vydrží velké namáhání při šermu. Meč vyrobený z něj pak váží nejčastěji od jednoho do 1,8 kilogramu.
Zákazník si může vybrat také buď meč s tupým ostřím (vhodným na šerm), nebo s ostrým ostřím, který se používá například pro sekové zkoušky. K výrobě tupých mečů pro šerm se nejčastěji používá pérová ocel, damaškové meče a některé ostré repliky se dělají z jiných materiálů.
Přestože zakázek má dnes hradecký mečíř plno, zažil také horší časy v době covidu, kdy práce ubylo. „Tehdy jsem byl velmi vděčný Jižní Koreji, Korejci objevili mé meče. Dost si ode mě objednávali, takže mi to pomohlo. V té době to bylo těžší, protože Evropa i Amerika přestaly objednávat,“ dodává Jan Motyčka.
