Izrael byl vždy spíše etnickou demokracií, kde všechna práva (stejně jako povinnosti) měly z historických důvodů především občané židovského původu. Teď ale zemi hrozí, že přestane být demokracií úplně. Nejpravicovější i nejnáboženštější kabinet v dějinách židovského státu pro to dělá maximum.

Co se týče Palestinců, tato vláda už ani nepředstírá, že počítá s jejich samostatností, ať už v jakékoli podobě. Zatímco svět předpokládá, že si v Gaze budou po porážce extremistů z Hamásu vládnout sami obyvatelé pásma, byť třeba s pomocí jiných Arabů, radikální izraelští ministři chtějí území pro sebe. Tedy pro židovské osadníky, které do pobřežního pásu navrhli vyslat. Extremisté z vládních lavic také podpořili prý dobrovolnou emigraci Palestinců z Gazy do zahraničí, od které upustili až po autentických projevech světového zděšení. Pokud tedy egyptští analytici loni varovali, že se židovští radikálové pokusí využít teroristický útok ze 7. října k okupaci pásma a změně demografických poměrů v něm, nebyli zcela mimo realitu, jak se tehdy soudilo.

FLOW: Hamásu se válka hodí, tvrdí expertka Irena Kalhousová

Nejde jen o Gazu. List New York Times zveřejnil zprávu, podle které izraelská vláda či jistě někteří její ministři usilují o převzetí kontroly nad Západním břehem. Tedy druhou částí palestinské autonomie, kam proudí evropská i americká pomoc a sídlí tu mezinárodně respektovaná vláda. Jakkoli má zdejší realita daleko k demokratické idyle, právě Západní břeh je zárodkem nezávislého palestinského státu. Jenže hlasití extremisté z vládních lavic autonomii odmítají, přičemž se navenek zaklínají obavami o bezpečnost země. Méně se na Západě ví, že šovinistická část kabinetu chce Západní břeh k Izraeli připojit, pro což argumentuje náboženskými odkazy. Slovy ministra financí Bezalela Smotriče, kterého citoval zmíněný deník: „Mým hlavním cílem je zabránit vzniku teroristického státu v samém srdci země izraelské.“ Přeloženo: toto území patří dle Boží vůle Židům, a Palestinci tu proto vládnout nesmějí.

Mimochodem, radikální ministři bez rozpaků podporují ty „zdivočelé“ židovské osadníky, kteří v palestinské autonomii terorizují Araby a snaží se je vyhnat z jejich farem. Důvod? Co jiného než uvolnit místo pro budoucí židovské nájemníky. Jejich řádění se snaží bránit sekulární izraelské instituce, tedy armáda a spravedlnost, ty ale čelí konstantnímu, navíc stále silnějšímu tlaku vlády.

Izraelská pravice jako celek totiž trpí demokratickým deficitem. Lídři kdysi mainstreamové strany Likud v čele s premiérem Benjaminem „Bibi“ Netanjahuem totiž – až na čestné výjimky – mesiášské blouznění radikálů tolerují. A nezřídka podporují. Jistě, mají k tomu i pragmatické pohnutky: bez extremistů by vláda neměla dostatečnou podporu v parlamentu. Když ale ministr Smotrič kumpánům nadšeně vypráví o plánu, kterak od izraelské armády převezme kontrolu nad Západním břehem, jasně říká: „Bibi jde s námi.“ Možná lhal, ale média rovněž zaznamenala Netanjahuovu náhlou starost o řádění židovských osadníků na arabských územích. Když se ho novináři ptali, co tak najednou, odvětil cosi v tom smyslu, že ho s tím otravují Američané a něco jim přece říct musí.

Je otázkou, jak mistr politického přežití Bibi opravdu přemýšlí, zda radikály ve vládě pouze využívá k udržení moci. Není také jasné, do jaké míry poslanci Likudu sdílejí machiavelistické postoje svého šéfa, kterému opět ve straně roste opozice. Nemluvě o nejasných náladách veřejnosti: podle posledního průzkumu stanice Channel 14, která je vládě nakloněna, vypadají šance koalice a opozice zhruba vyrovnaně (57 ku 59). Jen o den dříve zveřejněná studie vypracovaná pro centristický list Maariv ovšem zřetelně favorizuje opozici (67 ku 48).

Jakkoli je podpora opozice velká a nyní snad i převládající, s notnou dávkou cynismu lze říci, že s kopanci do Palestinců nemívají běžní židovští občané Státu Izrael zásadní problém. Všichni ti Arabové přece žijí z větší části mimo jejich stát, kdesi za zdí. S výjimkou obránců lidských práv je příliš neděsí ani fakt, že po 7. říjnu přibylo represí vůči těm arabským občanům židovského státu, kteří byť jen velmi umírněně kritizovali rozhodnutí izraelských politiků. Stoupenci opozice – hlavně ti levicoví – sice na častých i masových demonstracích vyjadřují obavy o demokracii, proti nim ale se stále větší brutalitou zasahují příslušníci bezpečnostních složek. Ti jsou řízeni či ovlivňováni jiným kabinetním extremistou, totiž ministrem národní bezpečnosti Itamarem Ben Gvirem.

Rovnost před zákonem tak postrádají už i ti občané, jejichž národním státem Izrael od počátku je. Zatímco sekulární Izraelci obou pohlaví povinně odcházejí na vojnu, ultraortodoxní věřící – jde o několik desítek tisíc mladíků ročně – do armády nemusejí. Strany, které je zastupují a jsou nikoli náhodou v této vládě, dokonce zvažovaly zákon, který by jejich komunitu zbavoval povinnosti sloužit v  uniformě jednou provždy. Ortodoxní skupiny, jejichž muži nejen že nebojují, ale ani nevydělávají a žijí ze státních příspěvků, chtěly též protlačit normu, jejímž prostřednictvím by získaly možnost dosazovat rabíny do místních komunit. Ty si zatím vybíraly duchovní samy a ze svého okolí, teď by jim je posílalo z centra specializované ministerstvo řízené ultraortodoxními politiky. Platili by je daňoví poplatníci, samozřejmě.

Jen na okraj: náboženské principy a jejich protagonisté mají v Izraeli výjimečné postavení, proto jsou jejich názory důležité. Ovlivňují totiž i životy izraelských bezvěrců. V židovském státě kupříkladu nelze uzavřít občanský sňatek. Pokud tedy snoubenci nevyhovují požadavkům rabinátu, musejí odcestovat k obřadu třeba do zahraničí.

Izrael byl vždy spíše etnickou demokracií. Nicméně donedávna se poctivě snažil skloubit politické svobody se židovským charakterem nového státu. Populistický autokrat Benjamin Netanjahu proměnil Izrael v orientální bazar, kde se smlouvá, intrikuje a jde výhradně o peníze i moc, nikoli o právo a spravedlnost. Neúcta k menšinám i k politické opozici, právo silnějšího, stejně jako etnická sebestřednost, tyto principy nyní v Izraeli nabývají vrchu. Židovský stát se tak mentálně přibližuje svému okolí, vůči kterému se vždy právem vymezoval.

Izrael byl vždy spíše etnickou demokracií, kde všechna práva (stejně jako povinnosti) měly z historických důvodů především občané židovského původu. Teď ale zemi hrozí, že přestane být demokracií úplně. Nejpravicovější i nejnáboženštější kabinet v dějinách židovského státu pro to dělá maximum.

Co se týče Palestinců, tato vláda už ani nepředstírá, že počítá s jejich samostatností, ať už v jakékoli podobě. Zatímco svět předpokládá, že si v Gaze budou po porážce extremistů z Hamásu vládnout sami obyvatelé pásma, byť třeba s pomocí jiných Arabů, radikální izraelští ministři chtějí území pro sebe. Tedy pro židovské osadníky, které do pobřežního pásu navrhli vyslat. Extremisté z vládních lavic také podpořili prý dobrovolnou emigraci Palestinců z Gazy do zahraničí, od které upustili až po autentických projevech světového zděšení. Pokud tedy egyptští analytici loni varovali, že se židovští radikálové pokusí využít teroristický útok ze 7. října k okupaci pásma a změně demografických poměrů v něm, nebyli zcela mimo realitu, jak se tehdy soudilo.

FLOW: Hamásu se válka hodí, tvrdí expertka Irena Kalhousová

Nejde jen o Gazu. List New York Times zveřejnil zprávu, podle které izraelská vláda či jistě někteří její ministři usilují o převzetí kontroly nad Západním břehem. Tedy druhou částí palestinské autonomie, kam proudí evropská i americká pomoc a sídlí tu mezinárodně respektovaná vláda. Jakkoli má zdejší realita daleko k demokratické idyle, právě Západní břeh je zárodkem nezávislého palestinského státu. Jenže hlasití extremisté z vládních lavic autonomii odmítají, přičemž se navenek zaklínají obavami o bezpečnost země. Méně se na Západě ví, že šovinistická část kabinetu chce Západní břeh k Izraeli připojit, pro což argumentuje náboženskými odkazy. Slovy ministra financí Bezalela Smotriče, kterého citoval zmíněný deník: „Mým hlavním cílem je zabránit vzniku teroristického státu v samém srdci země izraelské.“ Přeloženo: toto území patří dle Boží vůle Židům, a Palestinci tu proto vládnout nesmějí.

Mimochodem, radikální ministři bez rozpaků podporují ty „zdivočelé“ židovské osadníky, kteří v palestinské autonomii terorizují Araby a snaží se je vyhnat z jejich farem. Důvod? Co jiného než uvolnit místo pro budoucí židovské nájemníky. Jejich řádění se snaží bránit sekulární izraelské instituce, tedy armáda a spravedlnost, ty ale čelí konstantnímu, navíc stále silnějšímu tlaku vlády.

Izraelská pravice jako celek totiž trpí demokratickým deficitem. Lídři kdysi mainstreamové strany Likud v čele s premiérem Benjaminem „Bibi“ Netanjahuem totiž – až na čestné výjimky – mesiášské blouznění radikálů tolerují. A nezřídka podporují. Jistě, mají k tomu i pragmatické pohnutky: bez extremistů by vláda neměla dostatečnou podporu v parlamentu. Když ale ministr Smotrič kumpánům nadšeně vypráví o plánu, kterak od izraelské armády převezme kontrolu nad Západním břehem, jasně říká: „Bibi jde s námi.“ Možná lhal, ale média rovněž zaznamenala Netanjahuovu náhlou starost o řádění židovských osadníků na arabských územích. Když se ho novináři ptali, co tak najednou, odvětil cosi v tom smyslu, že ho s tím otravují Američané a něco jim přece říct musí.

Je otázkou, jak mistr politického přežití Bibi opravdu přemýšlí, zda radikály ve vládě pouze využívá k udržení moci. Není také jasné, do jaké míry poslanci Likudu sdílejí machiavelistické postoje svého šéfa, kterému opět ve straně roste opozice. Nemluvě o nejasných náladách veřejnosti: podle posledního průzkumu stanice Channel 14, která je vládě nakloněna, vypadají šance koalice a opozice zhruba vyrovnaně (57 ku 59). Jen o den dříve zveřejněná studie vypracovaná pro centristický list Maariv ovšem zřetelně favorizuje opozici (67 ku 48).

Jakkoli je podpora opozice velká a nyní snad i převládající, s notnou dávkou cynismu lze říci, že s kopanci do Palestinců nemívají běžní židovští občané Státu Izrael zásadní problém. Všichni ti Arabové přece žijí z větší části mimo jejich stát, kdesi za zdí. S výjimkou obránců lidských práv je příliš neděsí ani fakt, že po 7. říjnu přibylo represí vůči těm arabským občanům židovského státu, kteří byť jen velmi umírněně kritizovali rozhodnutí izraelských politiků. Stoupenci opozice – hlavně ti levicoví – sice na častých i masových demonstracích vyjadřují obavy o demokracii, proti nim ale se stále větší brutalitou zasahují příslušníci bezpečnostních složek. Ti jsou řízeni či ovlivňováni jiným kabinetním extremistou, totiž ministrem národní bezpečnosti Itamarem Ben Gvirem.

Rovnost před zákonem tak postrádají už i ti občané, jejichž národním státem Izrael od počátku je. Zatímco sekulární Izraelci obou pohlaví povinně odcházejí na vojnu, ultraortodoxní věřící – jde o několik desítek tisíc mladíků ročně – do armády nemusejí. Strany, které je zastupují a jsou nikoli náhodou v této vládě, dokonce zvažovaly zákon, který by jejich komunitu zbavoval povinnosti sloužit v  uniformě jednou provždy. Ortodoxní skupiny, jejichž muži nejen že nebojují, ale ani nevydělávají a žijí ze státních příspěvků, chtěly též protlačit normu, jejímž prostřednictvím by získaly možnost dosazovat rabíny do místních komunit. Ty si zatím vybíraly duchovní samy a ze svého okolí, teď by jim je posílalo z centra specializované ministerstvo řízené ultraortodoxními politiky. Platili by je daňoví poplatníci, samozřejmě.

Jen na okraj: náboženské principy a jejich protagonisté mají v Izraeli výjimečné postavení, proto jsou jejich názory důležité. Ovlivňují totiž i životy izraelských bezvěrců. V židovském státě kupříkladu nelze uzavřít občanský sňatek. Pokud tedy snoubenci nevyhovují požadavkům rabinátu, musejí odcestovat k obřadu třeba do zahraničí.

Izrael byl vždy spíše etnickou demokracií. Nicméně donedávna se poctivě snažil skloubit politické svobody se židovským charakterem nového státu. Populistický autokrat Benjamin Netanjahu proměnil Izrael v orientální bazar, kde se smlouvá, intrikuje a jde výhradně o peníze i moc, nikoli o právo a spravedlnost. Neúcta k menšinám i k politické opozici, právo silnějšího, stejně jako etnická sebestřednost, tyto principy nyní v Izraeli nabývají vrchu. Židovský stát se tak mentálně přibližuje svému okolí, vůči kterému se vždy právem vymezoval.