Inflace v květnu klesla na 2,6 procenta, více než odhadovali analytici, a pomalu se blíží dvouprocentnímu cíli České národní banky. Co očekáváte od jejího čtvrtečního měnověpolitického zasedání? 

Měnovou politiku České národní banky se snažím nekomentovat. Nechci kolegům radit, protože mají k dispozici daleko více informací než já. Nicméně myslím, že ta velká inflační vlna z posledních dvou let je už za námi, takže prostor pro další rozvolnění tady je. Zvlášť když k těmto krokům přistupují i jiné centrální banky ve světě, například Evropská centrální banka.  

Většina bank v Česku však zatím snižuje své úrokové sazby spíš opatrně, dokonce se objevují prognózy, že hypotéky budou možná opět zdražovat. Čím si to vysvětlujete?  

Je potřeba si uvědomit, že Česká národní banka svými rozhodnutími ovlivňuje hypoteční sazby jen částečně. Do dlouhodobých úrokových sazeb se propisuje i řada jiných faktorů. Sám jsem ale nezaznamenal, že by hypotéky měly zásadně zdražovat.    

O Česku se v poslední době mluví jako o nemocném muži Evropy. Naše ekonomika se stále nevrátila na úroveň před covidovou krizí. Co podle vás nejvíc brzdí její růst?

Tak zaprvé ono je těch nemocných mužů Evropy víc, třeba takové Německo, pro které se tohle označení mimochodem používalo už koncem devadesátých let. Žádná země Evropské unie není tolik hospodářsky závislá na Německu jako my, takže když německá ekonomika nefunguje, má to pochopitelně negativní dopady i na nás. Jsou tu ale i další důvody.

Obecně máme slabou kvalitu vládnutí. Prostě si neumíme dobře rozhodovat o našich věcech veřejných. Jedním z důvodů je rozdrobenost státu. Na to, jak jsme malá země, máme až příliš mnoho obcí a krajů. Čili když se například vede stavební řízení, musíte oslovit ohromné množství aktérů. Do toho je tady velká míra nedůvěry, jednak mezi lidmi a také lidí v instituce. Z toho všeho pak pramení potřeba všechno řídit a přeregulovat do posledního puntíku. I to je něco, nad čím bychom se měli zamyslet.   

To jsou ale, jak sám říkáte, dlouhodobé problémy. Proč se projevují právě teď? 

Česko ale přece nikdy nebylo žádným tygrem střední Evropy. Možná jsou problémy, které jsem popsal, teď po covidu víc vidět a způsobují, že se nám nedaří rychle se odrazit ode dna.  

Může slabý růst tuzemské ekonomiky souviset i s tím, že máme nízké mzdy? Vy sám jste letos v únoru prohlásil, že nechápete odboráře, proč „neburcují zaměstnance na barikády“. 

Ano, tím jsem chtěl upozornit na velký paradox, že v zemi, která má nejnižší nezaměstnanost v celé Evropské unii, došlo k největšímu propadu reálných mezd. To je naprosto v rozporu s učebnicemi ekonomie. Když je napětí na trhu práce, dá se předpokládat, že si lidé budou říkat o větší odměny. To se ale neděje. Češi mají zřejmě takovou mentalitu. Bojí se riskovat. Místo aby pohrozili zaměstnavateli odchodem, když jim nepřidá, tak budou radši nadávat u piva nebo na sociální síti.     

Další problém je, že naše odbory neustále brojí proti vládě, ale na úrovni podniků, kde se vyjednává o mzdách, nemají skoro žádnou sílu. To je podle mě špatně. Odbory nemají bojovat s vládou, ale vymezovat se vůči zaměstnavatelům. V každém případě tím, že máme nízké mzdy, nemůže růst ani spotřeba, a tím pádem ekonomika stagnuje.

Takže byste doporučil českým zaměstnancům, aby si říkali o vyšší mzdy?

Samozřejmě, ačkoli kdybych byl centrální bankéř, tak bych to nejspíš viděl jinak, protože vyšší spotřeba zase tlačí nahoru inflaci.      

Jste odpůrcem přijetí eura. Nepomohlo by však v současné situaci českému exportu, kdybychom společnou evropskou měnu měli?  

Odpůrce přijetí eura? To zní skoro strašidelně! Já se pouze snažím upozorňovat na rizika, která vidím v eurozóně. Jsme sice exportně orientovaná ekonomika, a z toho důvodu dává smysl, abychom měli s našimi obchodními partnery společnou měnu. Na druhé straně já vždycky říkám exportérům, že kdyby to bylo tak jednoduché, tak by přece stačila jenom jedna měna celému světu.   

Zjednodušeně řečeno je každá měna výrazně spjatá s existencí státu. Aby tedy eurozóna dobře fungovala, musí si buď vytvořit silnější federální struktury, což znamená federální rozpočet a fiskální politiku, k čemuž by musela mít i nějaký silný politický orgán, který o tom bude rozhodovat. Nebo by musela provést zásadní reformy na úrovni členských států tak, aby tu fiskální politiku nepotřebovala. Ani k jednomu to však v současné Evropské unii nesměřuje. Spousta zemí platících eurem včetně těch velkých má dneska dluhy přesahující 100 procent jejich HDP, a nemá tak skoro žádný fiskální nárazník. Jinými slovy eurozóna funguje, protože je zrovna hezké počasí, ale stačí, aby přišla bouře, a bude zle.     

V obecné rovině platí, že přijetí eura, pokud se to provede správně, nepovede ani ke zbohatnutí, ani ke zchudnutí Česka. Je to čistě politické rozhodnutí, které na životní úroveň občanů nebude mít zásadní vliv.   

V Česku se nyní hovoří o zavedení sektorové daně pro banky, která by měla přinést do státního rozpočtu kolem 20 miliard korun ročně. Záměr má podle průzkumů podporu i většiny české veřejnosti, ministr Stanjura ale řekl, že on sám ji navrhovat nebude. Jaký je váš názor?

Nejsem zastáncem žádných sektorových daní, a zejména pokud jde o banky, je potřeba, aby si vláda takový krok pořádně promyslela. Český bankovní trh je totiž specifický v tom, že drtivá většina tuzemských peněžních domů má zahraniční vlastníky, což zvětšuje možnosti pro daňové optimalizace. 

Ptám se na to, protože třeba takzvaná windfall tax, což je vlastně také sektorová daň, loni přinesla do státního rozpočtu pouze jednotky miliard korun. Nebylo to od vás na ministerstvu financí naivní očekávat, že tato daň vynese desítky miliard, když banky mají, jak jste uvedl, různé možnosti, jak optimalizovat své zisky a vyhnout se tím vyšším odvodům? 

Já bych neřekl, že jsme byli naivní. Podobná daň tady nikdy předtím neexistovala a vzhledem k tehdejším okolnostem se musela připravit rychle. Udělaly se předběžné odhady a prostě to dopadlo, jak to dopadlo. Ministr financí už oznámil, že zhruba v polovině července situaci důkladně vyhodnotíme. A podle této analýzy oznámíme, jak budeme postupovat dál. 

Před pár měsíci se o vás v médiích psalo jako o možném kandidátovi na eurokomisaře. Toho sice navrhuje hnutí STAN, nicméně Evropský parlament má právo kandidáty odmítnout. Je tedy vaše jméno ještě pořád ve hře? 

Kandidátem nejsem a ani bych o to neměl zájem. 

Proč?

Evropská unie je velice důležitý projekt pro naši bezpečnost, svobodu i prosperitu. Jenže mám pocit, že čím dál tím více lidí si tohle přestává myslet. Je proto nutné zahájit na evropské úrovni procesy, aby se tyhle názory voličů zase změnily. Když vidím vývoj po volbách do Evropského parlamentu, tak si nejsem jistý, že příští Evropská komise tímhle směrem půjde. Spíš bych řekl, že dostaneme jenom staré víno v nových lahvích, a mám obavu, že evropský projekt bude důvěru lidí nadále ztrácet. 

O jaké portfolio v Evropské komisi by měl český eurokomisař usilovat? 

Debata o portfoliu se podle mě velmi přeceňuje. Určitě bychom měli usilovat o silové portfolio, jako je třeba eurokomisař pro energetiku, ale ne kvůli tomu, že se tím zlepší naše vlastní energetická síť, to je samozřejmě absurdní představa. Jde spíš o to, aby náš eurokomisař měl skrz své portfolio silnější hlas v ovlivňování těch celoevropských témat. Komisař stejně jako ministr by měl být v první řadě členem nejvyššího kolektivního orgánu a mít vliv na rozhodování o všem, a až potom být šéfem ministerstva nebo generálního ředitelství. Myslím, že většina lidí to vidí obráceně.     

Zeptám se tedy na jedno celoevropské téma – mohou evropské firmy zůstat konkurenceschopné, aniž by se musely přenastavovat klimatické cíle Evropské unie? 

Musíme se nad těmi klimatickými cíli znovu zamyslet a odpovědět si na otázku, jestli jsme vážně v této oblasti lídrem, kterého budou ostatní národy následovat, nebo zda se nestáváme spíš takovým užitečným idiotem, který si akorát podlamuje vlastní konkurenceschopnost. Hlavní problém Evropské unie nicméně vidím v přebujelé byrokracii. Když se podíváme například na takový CBAM neboli uhlíkové clo, to je tak složitě napsané nařízení, že si vůbec nedokážu představit, jak se s tím ti dovozci popasují. Stejně tak nechápu, proč se od roku 2035 zakazují nové spalovací motory u aut. Je v pořádku mít za cíl, aby automobil produkoval nulové emise, proč ale máme hned zakázat spalovací motor, a tím z těch snah diskvalifikovat jeden typ technologie, to nechápu. Považuji to za extrémní přístup. 

Není ale šílené, že se odsouhlasí nějaké strategické cíle, podniky se začnou připravovat na jejich splnění a pak každých pět let přijde nová Evropská komise s tím, že je nutné ty cíle revidovat? 

Obecně s vámi souhlasím. Dít by se to nemělo, proto je nutné ty dlouhodobé strategie předem důkladně promýšlet. Pokud se ale bavíme konkrétně o elektromobilitě, tak tam ještě nejsme natolik daleko, aby se nějaké korekce nedaly udělat. Nejsme ve fázi, že by někdo musel začít od nuly znovu vynalézat spalovací motor.   

Ministr financí Zbyněk Stanjura na začátku roku prohlásil, že už na ministerstvu financí nechystáte žádné velké reformy. Platí to pořád?

Pan ministr to řekl především v souvislosti s ozdravným fiskálním balíčkem, který měl obrovský dopad na firmy a občany. Nic takhle rozsáhlého už opravdu nechystáme. To nicméně neznamená, že jsme přestali pracovat, vypadly nám tady tužky z rukou a už nic neděláme. Probíhá například debata o důchodové reformě, není vyloučeno, že budou změny v pracovním právu. Také pracujeme na novém zákonu o Národní rozvojové bance, která by též měla být do budoucna významným hybatelem hospodářského růstu v Česku. Takže pořád máme spousty práce.   

Inflace v květnu klesla na 2,6 procenta, více než odhadovali analytici, a pomalu se blíží dvouprocentnímu cíli České národní banky. Co očekáváte od jejího čtvrtečního měnověpolitického zasedání? 

Měnovou politiku České národní banky se snažím nekomentovat. Nechci kolegům radit, protože mají k dispozici daleko více informací než já. Nicméně myslím, že ta velká inflační vlna z posledních dvou let je už za námi, takže prostor pro další rozvolnění tady je. Zvlášť když k těmto krokům přistupují i jiné centrální banky ve světě, například Evropská centrální banka.  

Většina bank v Česku však zatím snižuje své úrokové sazby spíš opatrně, dokonce se objevují prognózy, že hypotéky budou možná opět zdražovat. Čím si to vysvětlujete?  

Je potřeba si uvědomit, že Česká národní banka svými rozhodnutími ovlivňuje hypoteční sazby jen částečně. Do dlouhodobých úrokových sazeb se propisuje i řada jiných faktorů. Sám jsem ale nezaznamenal, že by hypotéky měly zásadně zdražovat.    

O Česku se v poslední době mluví jako o nemocném muži Evropy. Naše ekonomika se stále nevrátila na úroveň před covidovou krizí. Co podle vás nejvíc brzdí její růst?

Tak zaprvé ono je těch nemocných mužů Evropy víc, třeba takové Německo, pro které se tohle označení mimochodem používalo už koncem devadesátých let. Žádná země Evropské unie není tolik hospodářsky závislá na Německu jako my, takže když německá ekonomika nefunguje, má to pochopitelně negativní dopady i na nás. Jsou tu ale i další důvody.

Obecně máme slabou kvalitu vládnutí. Prostě si neumíme dobře rozhodovat o našich věcech veřejných. Jedním z důvodů je rozdrobenost státu. Na to, jak jsme malá země, máme až příliš mnoho obcí a krajů. Čili když se například vede stavební řízení, musíte oslovit ohromné množství aktérů. Do toho je tady velká míra nedůvěry, jednak mezi lidmi a také lidí v instituce. Z toho všeho pak pramení potřeba všechno řídit a přeregulovat do posledního puntíku. I to je něco, nad čím bychom se měli zamyslet.   

To jsou ale, jak sám říkáte, dlouhodobé problémy. Proč se projevují právě teď? 

Česko ale přece nikdy nebylo žádným tygrem střední Evropy. Možná jsou problémy, které jsem popsal, teď po covidu víc vidět a způsobují, že se nám nedaří rychle se odrazit ode dna.  

Může slabý růst tuzemské ekonomiky souviset i s tím, že máme nízké mzdy? Vy sám jste letos v únoru prohlásil, že nechápete odboráře, proč „neburcují zaměstnance na barikády“. 

Ano, tím jsem chtěl upozornit na velký paradox, že v zemi, která má nejnižší nezaměstnanost v celé Evropské unii, došlo k největšímu propadu reálných mezd. To je naprosto v rozporu s učebnicemi ekonomie. Když je napětí na trhu práce, dá se předpokládat, že si lidé budou říkat o větší odměny. To se ale neděje. Češi mají zřejmě takovou mentalitu. Bojí se riskovat. Místo aby pohrozili zaměstnavateli odchodem, když jim nepřidá, tak budou radši nadávat u piva nebo na sociální síti.     

Další problém je, že naše odbory neustále brojí proti vládě, ale na úrovni podniků, kde se vyjednává o mzdách, nemají skoro žádnou sílu. To je podle mě špatně. Odbory nemají bojovat s vládou, ale vymezovat se vůči zaměstnavatelům. V každém případě tím, že máme nízké mzdy, nemůže růst ani spotřeba, a tím pádem ekonomika stagnuje.

Takže byste doporučil českým zaměstnancům, aby si říkali o vyšší mzdy?

Samozřejmě, ačkoli kdybych byl centrální bankéř, tak bych to nejspíš viděl jinak, protože vyšší spotřeba zase tlačí nahoru inflaci.      

Jste odpůrcem přijetí eura. Nepomohlo by však v současné situaci českému exportu, kdybychom společnou evropskou měnu měli?  

Odpůrce přijetí eura? To zní skoro strašidelně! Já se pouze snažím upozorňovat na rizika, která vidím v eurozóně. Jsme sice exportně orientovaná ekonomika, a z toho důvodu dává smysl, abychom měli s našimi obchodními partnery společnou měnu. Na druhé straně já vždycky říkám exportérům, že kdyby to bylo tak jednoduché, tak by přece stačila jenom jedna měna celému světu.   

Zjednodušeně řečeno je každá měna výrazně spjatá s existencí státu. Aby tedy eurozóna dobře fungovala, musí si buď vytvořit silnější federální struktury, což znamená federální rozpočet a fiskální politiku, k čemuž by musela mít i nějaký silný politický orgán, který o tom bude rozhodovat. Nebo by musela provést zásadní reformy na úrovni členských států tak, aby tu fiskální politiku nepotřebovala. Ani k jednomu to však v současné Evropské unii nesměřuje. Spousta zemí platících eurem včetně těch velkých má dneska dluhy přesahující 100 procent jejich HDP, a nemá tak skoro žádný fiskální nárazník. Jinými slovy eurozóna funguje, protože je zrovna hezké počasí, ale stačí, aby přišla bouře, a bude zle.     

V obecné rovině platí, že přijetí eura, pokud se to provede správně, nepovede ani ke zbohatnutí, ani ke zchudnutí Česka. Je to čistě politické rozhodnutí, které na životní úroveň občanů nebude mít zásadní vliv.   

V Česku se nyní hovoří o zavedení sektorové daně pro banky, která by měla přinést do státního rozpočtu kolem 20 miliard korun ročně. Záměr má podle průzkumů podporu i většiny české veřejnosti, ministr Stanjura ale řekl, že on sám ji navrhovat nebude. Jaký je váš názor?

Nejsem zastáncem žádných sektorových daní, a zejména pokud jde o banky, je potřeba, aby si vláda takový krok pořádně promyslela. Český bankovní trh je totiž specifický v tom, že drtivá většina tuzemských peněžních domů má zahraniční vlastníky, což zvětšuje možnosti pro daňové optimalizace. 

Ptám se na to, protože třeba takzvaná windfall tax, což je vlastně také sektorová daň, loni přinesla do státního rozpočtu pouze jednotky miliard korun. Nebylo to od vás na ministerstvu financí naivní očekávat, že tato daň vynese desítky miliard, když banky mají, jak jste uvedl, různé možnosti, jak optimalizovat své zisky a vyhnout se tím vyšším odvodům? 

Já bych neřekl, že jsme byli naivní. Podobná daň tady nikdy předtím neexistovala a vzhledem k tehdejším okolnostem se musela připravit rychle. Udělaly se předběžné odhady a prostě to dopadlo, jak to dopadlo. Ministr financí už oznámil, že zhruba v polovině července situaci důkladně vyhodnotíme. A podle této analýzy oznámíme, jak budeme postupovat dál. 

Před pár měsíci se o vás v médiích psalo jako o možném kandidátovi na eurokomisaře. Toho sice navrhuje hnutí STAN, nicméně Evropský parlament má právo kandidáty odmítnout. Je tedy vaše jméno ještě pořád ve hře? 

Kandidátem nejsem a ani bych o to neměl zájem. 

Proč?

Evropská unie je velice důležitý projekt pro naši bezpečnost, svobodu i prosperitu. Jenže mám pocit, že čím dál tím více lidí si tohle přestává myslet. Je proto nutné zahájit na evropské úrovni procesy, aby se tyhle názory voličů zase změnily. Když vidím vývoj po volbách do Evropského parlamentu, tak si nejsem jistý, že příští Evropská komise tímhle směrem půjde. Spíš bych řekl, že dostaneme jenom staré víno v nových lahvích, a mám obavu, že evropský projekt bude důvěru lidí nadále ztrácet. 

O jaké portfolio v Evropské komisi by měl český eurokomisař usilovat? 

Debata o portfoliu se podle mě velmi přeceňuje. Určitě bychom měli usilovat o silové portfolio, jako je třeba eurokomisař pro energetiku, ale ne kvůli tomu, že se tím zlepší naše vlastní energetická síť, to je samozřejmě absurdní představa. Jde spíš o to, aby náš eurokomisař měl skrz své portfolio silnější hlas v ovlivňování těch celoevropských témat. Komisař stejně jako ministr by měl být v první řadě členem nejvyššího kolektivního orgánu a mít vliv na rozhodování o všem, a až potom být šéfem ministerstva nebo generálního ředitelství. Myslím, že většina lidí to vidí obráceně.     

Zeptám se tedy na jedno celoevropské téma – mohou evropské firmy zůstat konkurenceschopné, aniž by se musely přenastavovat klimatické cíle Evropské unie? 

Musíme se nad těmi klimatickými cíli znovu zamyslet a odpovědět si na otázku, jestli jsme vážně v této oblasti lídrem, kterého budou ostatní národy následovat, nebo zda se nestáváme spíš takovým užitečným idiotem, který si akorát podlamuje vlastní konkurenceschopnost. Hlavní problém Evropské unie nicméně vidím v přebujelé byrokracii. Když se podíváme například na takový CBAM neboli uhlíkové clo, to je tak složitě napsané nařízení, že si vůbec nedokážu představit, jak se s tím ti dovozci popasují. Stejně tak nechápu, proč se od roku 2035 zakazují nové spalovací motory u aut. Je v pořádku mít za cíl, aby automobil produkoval nulové emise, proč ale máme hned zakázat spalovací motor, a tím z těch snah diskvalifikovat jeden typ technologie, to nechápu. Považuji to za extrémní přístup. 

Není ale šílené, že se odsouhlasí nějaké strategické cíle, podniky se začnou připravovat na jejich splnění a pak každých pět let přijde nová Evropská komise s tím, že je nutné ty cíle revidovat? 

Obecně s vámi souhlasím. Dít by se to nemělo, proto je nutné ty dlouhodobé strategie předem důkladně promýšlet. Pokud se ale bavíme konkrétně o elektromobilitě, tak tam ještě nejsme natolik daleko, aby se nějaké korekce nedaly udělat. Nejsme ve fázi, že by někdo musel začít od nuly znovu vynalézat spalovací motor.   

Ministr financí Zbyněk Stanjura na začátku roku prohlásil, že už na ministerstvu financí nechystáte žádné velké reformy. Platí to pořád?

Pan ministr to řekl především v souvislosti s ozdravným fiskálním balíčkem, který měl obrovský dopad na firmy a občany. Nic takhle rozsáhlého už opravdu nechystáme. To nicméně neznamená, že jsme přestali pracovat, vypadly nám tady tužky z rukou a už nic neděláme. Probíhá například debata o důchodové reformě, není vyloučeno, že budou změny v pracovním právu. Také pracujeme na novém zákonu o Národní rozvojové bance, která by též měla být do budoucna významným hybatelem hospodářského růstu v Česku. Takže pořád máme spousty práce.