Jak hodnotíte proměnu fondu za poslední čtvrtstoletí?

Myslím, že některé ty povinné prvky jsou stále důležité a exhibici si v současné době každopádně moc dovolit nemůžeme. Já jsem se vlastně k česko-německým tématům dostal v době té povinné jízdy, profesně jsem začínal právě odškodněním českých obětí nacismu. Původně jsem se po studiích problematikou nacionálního socialismu zabývat nechtěl, ale vyřešení této zátěže byl nakonec pro mne i obecně pro česko-německé vztahy úplný základ. Bez toho, aniž by se našla cesta, jak utrpení a křivdy spáchané na českých obětích nacismu pojmenovat a uznat, těžko by se dalo stavět cokoliv dalšího.

Další cestu pojmenovala dobře Česko-německá deklarace: poskytnout odškodnění českým obětem nacismu, uznat utrpení způsobené sudetským Němcům, historii dále zkoumat, ale otázkami minulosti se již nezabývat po právní a politické stránce věci a především se dívat do budoucna a rozvíjet občanský dialog.

Jakou roli má dnes reflexe česko-německé historie ve strategii fondu? Skutečně už se můžeme dívat jen do budoucna?

Fond byl už od počátku koncipován jako instituce, která bude podporovat i projekty zaměřené na současnost a budoucnost. Historie tak na naše vztahy už v podstatě nemá negativní vliv. Zároveň se ale nedá s odkazem na Francise Fukuyamu (americký politolog, který na začátku 90. let přišel s konceptem konce dějin – pozn. red.) říci, že nastal jakýsi konec česko-německých dějin. V tomto ohledu to ještě úplně volná jízda není. Migrační krize, pandemie covidu, válka na Ukrajině a tak dál, to všechno dopadá i na česko-německé vztahy a fond ukazuje své opodstatnění právě i v těchto dobách, kdy pomáhá udržovat česko-německý dialog a budovat sítě vzájemné důvěry. To právě posiluje naše vztahy v těchto krizích.

Dříve jsme si jen těžko dokázali představit, že může dojít k zavření hranic v důsledku pandemie covidu a s tím souvisejícím opětovném vzrůstání předsudků na obou stranách, kdo za co může, pokud jde o pandemii nebo o zavírání hranic. Takže v tu chvíli bylo důležité, aby fond rychle reagoval a hledal cesty, jak nadále udržovat ty vztahy živé, zůstat v kontaktu a přispívat k tomu, aby škody byly nakonec co nejmenší. Potřeba tohoto přístupu se ukázala ještě před covidem během migrační krize či později po ruské invazi na Ukrajinu. V obou případech mi lidé kolem mě, kteří se nezabývají Německem, najednou říkali: Ti Němci se zbláznili?

To byl v Česku celkem rozšířený názor. I vy sám v nejnovější výroční zprávě fondu píšete, že obě země měly na začátku války na Ukrajině trochu jiný přístup a existovala obava, abychom se vůbec dokázali domluvit.

Ze začátku bylo to odlišné vnímání citelné. Zřetelně se ukázalo, jak výrazný dopad má naše rozdílná historická zkušenost. Zkušenost osmašedesátého roku v české společnosti v podstatě determinovala ty vzedmuté emoce, které pro nás byly pochopitelné, pro německou společnost to však již tak srozumitelné nebylo. A na druhé straně hrála roli zase historická zkušenost Německa jako společnosti, která byla Ruskem tradičně fascinována a zároveň k němu po druhé světové válce cítila silný pocit viny. Když se k tomu ještě přidaly ekonomické zájmy a rostoucí pocit odpovědnosti jakožto evropské mocnosti, tak tenhle celý mix najednou německou společnost stavěl do situace, kdy neměla v některých věcech tak rychle jasno jako Češi.

Myslíte, že postupně došlo ke sblížení těch perspektiv?

Došlo, ale česká společnost ten posun v Německu nevnímá bohužel tak intenzivně jako to počáteční váhání. Německo se svým způsobem stalo tahounem podpory Ukrajiny. To v české společnosti nerezonovalo tolik jako zpočátku to rozčarování. V tom hrají klíčovou roli média. Vnímáme to dlouhodobě, a i proto jsme se před sedmi lety rozhodli iniciovat Česko-německou novinářskou cenu. Šlo nám právě o to, aby média dávala větší prostor dění v té druhé zemi, v její společnosti, tomu, jak se tam o některých věcech přemýšlí. To je zásadní předpoklad k tomu, abychom nesklouzávali k černobílému vidění světa.

Když se totiž člověk potom podívá na německou společnost v detailu, tak zjistí, že to, co je tady považováno za německý postoj, v Německu je velmi kontroverzně diskutováno. A to ani nezmiňuji, jaké rozdíly často panují na zemské úrovni. Třeba v otázce přístupu k migraci se Bavorsko a Sasko vůči Berlínu tradičně docela vymezují. A celá řada těch věcí je tam diskutovaná vlastně velmi podobně jako v Česku.

Jedním z cílů fondu je podpora lidí přímo v příhraničních regionech, například prostřednictvím projektu nazvaného Rok na hranici, v rámci něhož využíváte takzvané ambasadory, kteří podporují sdružování v pohraničí. Česko-německá hranice ale minimálně v psychologické rovině stále existuje, často je to spojené jednoduše s jazykovou bariérou, což může být překvapivé. Jak lze toto změnit?

My to vnímáme podobně, také nás překvapuje, že na řadě míst hranice opravdu stále rozděluje a ne spojuje. Vy to víte díky své práci stejně dobře, že existují obce a celé regiony, kde to funguje velmi dobře, ale je také mnoho míst, kde jsou bariéry stále velké. Je třeba si ovšem uvědomit, že i Francie řeší s Německem v pohraničí podobné věci jako my. Elysejskou smlouvu (dohoda o těsné spolupráci ve všech oblastech mezi Francií a Německem – pozn. red.) přitom uzavřely před šedesáti lety. Dokonce se před pár lety obě země inspirovaly činností Česko-německého fondu budoucnosti a založily bilaterální Bürgerfonds s cílem zaměřit se více i na občanskou společnost.

Jedna věc je starat se na hranici o to, aby tam byla dobře propojená infrastruktura, dostupné zdravotnictví, prostupný trh práce, spolupracovaly spolu policejní složky, hasiči a tak dál. To je úroveň státní a veřejné správy a ta si to řeší po vlastní ose a rovněž velmi intenzivně. Nedávno proběhlo První česko-německé regionální fórum v Chemnitz přesně s tímto cílem. Ale druhá věc je privátní a občanská sféra, kde lidem blízkost hranice může přinášet obohacení jejich života při jejich volnočasových aktivitách, při vzdělávání, při jejich společenském angažmá či prostě při pěstování sociálních kontaktů.

Co jim brání ten příhraniční potenciál využít?

Z takového menšího výzkumu veřejného mínění nám vyšlo, že jazyková bariéra samozřejmě určitou roli hraje, ale zároveň není rozhodující. Většinou lidé mají chuť svět a lidi za hranicí více poznávat a žít v něm, ale chybí jim někdy inspirace, někdy odvaha a někdy trochu času na to udělat ten první krok. Finanční podpora v tomto ohledu takovou roli nehraje.

Proto jsme přišli se zmíněným programem Rok na hranici, běží už druhým rokem a účastní se jej vždy šest až osm ambasadorů, takových skautů, kteří se ve svém rajónu na obou stranách hranic snaží lidi inspirovat a pomoci s tím, co je nejvíc baví, o co mají největší zájem a rádi by si to vyzkoušeli i přes hranici. Rozhodující je, aby se podařilo najít lidi, kteří už jsou nějak aktivní a motivovaní, jen ještě neudělali ten první krok k sousedům. Cílem programu totiž není kohokoli přemlouvat či přesvědčovat, ale inspirovat a být k ruce.

Dokážete říct nějaký příklad?

Jeden příklad je z Domažlicka, kde je naší skautkou paní Mathauserová. V Semněvicích, zapadlé vesničce v malebné krajině blízko Horšovského Týna, našla dějepisáře Antonína Koláře, který zachraňuje budovu Fara Semněvice a ruiny na přilehlém pozemku. Jako starosta se snaží obec oživovat, z fary a pozemku by rád udělal komunitní prostor pro setkávání.

Při rekonstrukci fary přišel i na to, že se v této vesnici narodil jeden sudetoněmecký skladatel, takže Ludmila Mathauserová oslovila Sudetoněmecký hudební institut, české i německé hudební školy na obou stranách hranice a přes tenhle vlastní zájem se najednou daří přirozeně přitahovat i pozornost právě té německé strany. Rozjíždí se tam mnohovrstevnatá spolupráce, což má tendenci přitahovat v rámci toho regionu další lidi. Nevzniká tak jen místní komunitní centrum, ale místo setkávání mezi Čechy a Němci. Právě tímto způsobem lze tu hraniční bariéru smazávat.

S pomocí nadace PPF jste před časem rozjeli takzvané poesiomaty, což už je v bývalých Sudetech poměrně známá věc. Jak jste s tím spokojeni?

Poesiomaty jsou nápadem Ondřeje Kobzy (kavárník a tvůrce městských projektů pro veřejnost – pozn. red.) a my jsme ho společně rozvinuli směrem k česko-německé historii i současnosti. Původně mu šlo o opuštěné kostely a jejich genius loci, což už samo o sobě by v sudetské krajině výborně fungovalo. Pro nás bylo ale navíc důležité, aby šlo zároveň o místa, která pomohou oživovat naši společnou historickou paměť, místa spjatá se silnými česko-německými příběhy jak v minulosti, tak nyní.

Poesiomaty jsou tam, kde se člověk setkává s velkým angažmá lidí, kteří  zachraňují nějakou památku a o to místo se dál starají, mají kontakty s vyhnanými či odsunutými rodáky a to místo díky nim ožívá. A takových míst je opravdu hodně, naštěstí mnohem více než poesiomatů. Ta paměť, ten příběh toho místa pak z poesiomatů zní, nejen v podobě poezie, ale i jako vzpomínka těch, kteří se tam narodili a kteří svou vzpomínku i namluvili, nebo třeba jako písnička. Poesiomat tak umožní vnímat to místo i s jeho historií, včetně třeba zvuků zvonů z kostela, který tam už nestojí.

Chystáte se poesiomaty ještě rozšiřovat?

Přínos celého projektu svým způsobem překonal naše očekávání. Lidé, kteří se o ta místa starají, mají z poesiomatů radost, berou to jako určité uznání jejich práce, propojují se s lidmi a spolky z jiných míst, posiluje to dál jejich motivaci a těší je zviditelnění toho, čeho při záchraně historické památky dosáhli. Přitahuje to pak i pozornost širší veřejnosti. Původně bylo poesiomatů v sudetské krajině sedm, letos jsme v Berlíně na Slavnostech občanské společnosti spolkového prezidenta představili další tři nové.

Jeden už doputoval k hejnickému klášteru v Jizerských horách, další spočine v Königsmühle, což je jedno z ikonických míst Krušných hor, zaniklá vesnice, kde každoročně Petr Mikšíček organizuje landartový festival. A ten třetí, opravdový česko-německý poesiomat vybočuje z řady, ten u příležitosti 25. výročí Česko-německého fondu budoucnosti recituje poezii, která byla díky fondu přebásněná do druhého jazyka, a doufáme, že se nám ho podaří trvale umístit v Německu.

Co plánuje Česko-německý fond budoucnosti na příští rok?

Každý rok vyhlašujeme téma roku a během toho příštího se chceme zaměřit na projekty řešící šance a rizika spojená s rozvojem moderních technologií. Chystáme programy zacílené na posilování, profesionalizaci a síťování aktérů z česko-německé občanské společnosti. Jedna speciální výzva se bude týkat výročí Franze Kafky, jiná zase třeba sportu – sport spojuje a navíc se bude konat olympijský festival v česko-německém pohraničí, mistrovství Evropy ve fotbale v Německu a hokejové mistrovství v Česku, a tak vyhlásíme příští rok Česko-německým rokem sportu. Kromě toho všeho se jako tradičně chystáme uspořádat další ročník Česko-německé novinářské ceny.

Toto všechno, o čem se bavíme, je asi také nutné vysvětlovat vládám obou zemí, které existenci fondu platí. Jak máte vyřešené financování do budoucna?

Mohl by skutečně vzniknout dojem, že financování Česko-německého fondu budoucnosti je vyřešené natrvalo, ale není tomu tak, finance oba státy do fondu vkládají vždy na deset let a současné finanční období bude trvat ještě čtyři roky. Pokud mohu soudit, tak politická vůle na pokračování fondu existuje v obou zemích napříč politickým spektrem. U příležitosti 25. výročí fondu se pro jeho další existenci vyslovili oba prezidenti, ale i spolková ministryně pro Evropu Anna Lührmann a podporu fondu vyslovil již dříve i ministr zahraničí Jan Lipavský.

Ne vždycky si možná každý hned uvědomí, jak širokou škálu spolupráce projekty fondu představují a jak důležité a aktuální jeho poslání je. I proto jsme v Berlíně v rámci Slavností občanské společnosti spolkového prezidenta uspořádali takový česko-německý festival s mottem „Společně jsme silnější.“ Vypravili jsme tam i speciální kulturní vlak z Prahy a setkalo se to s velkým zájmem médií i návštěvníků, přišlo jich 18 tisíc. Doufáme, že to bude takový pomyslný start procesu vedoucí nakonec k další mezivládní dohodě o prodloužení fungování fondu.

Jak hodnotíte proměnu fondu za poslední čtvrtstoletí?

Myslím, že některé ty povinné prvky jsou stále důležité a exhibici si v současné době každopádně moc dovolit nemůžeme. Já jsem se vlastně k česko-německým tématům dostal v době té povinné jízdy, profesně jsem začínal právě odškodněním českých obětí nacismu. Původně jsem se po studiích problematikou nacionálního socialismu zabývat nechtěl, ale vyřešení této zátěže byl nakonec pro mne i obecně pro česko-německé vztahy úplný základ. Bez toho, aniž by se našla cesta, jak utrpení a křivdy spáchané na českých obětích nacismu pojmenovat a uznat, těžko by se dalo stavět cokoliv dalšího.

Další cestu pojmenovala dobře Česko-německá deklarace: poskytnout odškodnění českým obětem nacismu, uznat utrpení způsobené sudetským Němcům, historii dále zkoumat, ale otázkami minulosti se již nezabývat po právní a politické stránce věci a především se dívat do budoucna a rozvíjet občanský dialog.

Jakou roli má dnes reflexe česko-německé historie ve strategii fondu? Skutečně už se můžeme dívat jen do budoucna?

Fond byl už od počátku koncipován jako instituce, která bude podporovat i projekty zaměřené na současnost a budoucnost. Historie tak na naše vztahy už v podstatě nemá negativní vliv. Zároveň se ale nedá s odkazem na Francise Fukuyamu (americký politolog, který na začátku 90. let přišel s konceptem konce dějin – pozn. red.) říci, že nastal jakýsi konec česko-německých dějin. V tomto ohledu to ještě úplně volná jízda není. Migrační krize, pandemie covidu, válka na Ukrajině a tak dál, to všechno dopadá i na česko-německé vztahy a fond ukazuje své opodstatnění právě i v těchto dobách, kdy pomáhá udržovat česko-německý dialog a budovat sítě vzájemné důvěry. To právě posiluje naše vztahy v těchto krizích.

Dříve jsme si jen těžko dokázali představit, že může dojít k zavření hranic v důsledku pandemie covidu a s tím souvisejícím opětovném vzrůstání předsudků na obou stranách, kdo za co může, pokud jde o pandemii nebo o zavírání hranic. Takže v tu chvíli bylo důležité, aby fond rychle reagoval a hledal cesty, jak nadále udržovat ty vztahy živé, zůstat v kontaktu a přispívat k tomu, aby škody byly nakonec co nejmenší. Potřeba tohoto přístupu se ukázala ještě před covidem během migrační krize či později po ruské invazi na Ukrajinu. V obou případech mi lidé kolem mě, kteří se nezabývají Německem, najednou říkali: Ti Němci se zbláznili?

To byl v Česku celkem rozšířený názor. I vy sám v nejnovější výroční zprávě fondu píšete, že obě země měly na začátku války na Ukrajině trochu jiný přístup a existovala obava, abychom se vůbec dokázali domluvit.

Ze začátku bylo to odlišné vnímání citelné. Zřetelně se ukázalo, jak výrazný dopad má naše rozdílná historická zkušenost. Zkušenost osmašedesátého roku v české společnosti v podstatě determinovala ty vzedmuté emoce, které pro nás byly pochopitelné, pro německou společnost to však již tak srozumitelné nebylo. A na druhé straně hrála roli zase historická zkušenost Německa jako společnosti, která byla Ruskem tradičně fascinována a zároveň k němu po druhé světové válce cítila silný pocit viny. Když se k tomu ještě přidaly ekonomické zájmy a rostoucí pocit odpovědnosti jakožto evropské mocnosti, tak tenhle celý mix najednou německou společnost stavěl do situace, kdy neměla v některých věcech tak rychle jasno jako Češi.

Myslíte, že postupně došlo ke sblížení těch perspektiv?

Došlo, ale česká společnost ten posun v Německu nevnímá bohužel tak intenzivně jako to počáteční váhání. Německo se svým způsobem stalo tahounem podpory Ukrajiny. To v české společnosti nerezonovalo tolik jako zpočátku to rozčarování. V tom hrají klíčovou roli média. Vnímáme to dlouhodobě, a i proto jsme se před sedmi lety rozhodli iniciovat Česko-německou novinářskou cenu. Šlo nám právě o to, aby média dávala větší prostor dění v té druhé zemi, v její společnosti, tomu, jak se tam o některých věcech přemýšlí. To je zásadní předpoklad k tomu, abychom nesklouzávali k černobílému vidění světa.

Když se totiž člověk potom podívá na německou společnost v detailu, tak zjistí, že to, co je tady považováno za německý postoj, v Německu je velmi kontroverzně diskutováno. A to ani nezmiňuji, jaké rozdíly často panují na zemské úrovni. Třeba v otázce přístupu k migraci se Bavorsko a Sasko vůči Berlínu tradičně docela vymezují. A celá řada těch věcí je tam diskutovaná vlastně velmi podobně jako v Česku.

Jedním z cílů fondu je podpora lidí přímo v příhraničních regionech, například prostřednictvím projektu nazvaného Rok na hranici, v rámci něhož využíváte takzvané ambasadory, kteří podporují sdružování v pohraničí. Česko-německá hranice ale minimálně v psychologické rovině stále existuje, často je to spojené jednoduše s jazykovou bariérou, což může být překvapivé. Jak lze toto změnit?

My to vnímáme podobně, také nás překvapuje, že na řadě míst hranice opravdu stále rozděluje a ne spojuje. Vy to víte díky své práci stejně dobře, že existují obce a celé regiony, kde to funguje velmi dobře, ale je také mnoho míst, kde jsou bariéry stále velké. Je třeba si ovšem uvědomit, že i Francie řeší s Německem v pohraničí podobné věci jako my. Elysejskou smlouvu (dohoda o těsné spolupráci ve všech oblastech mezi Francií a Německem – pozn. red.) přitom uzavřely před šedesáti lety. Dokonce se před pár lety obě země inspirovaly činností Česko-německého fondu budoucnosti a založily bilaterální Bürgerfonds s cílem zaměřit se více i na občanskou společnost.

Jedna věc je starat se na hranici o to, aby tam byla dobře propojená infrastruktura, dostupné zdravotnictví, prostupný trh práce, spolupracovaly spolu policejní složky, hasiči a tak dál. To je úroveň státní a veřejné správy a ta si to řeší po vlastní ose a rovněž velmi intenzivně. Nedávno proběhlo První česko-německé regionální fórum v Chemnitz přesně s tímto cílem. Ale druhá věc je privátní a občanská sféra, kde lidem blízkost hranice může přinášet obohacení jejich života při jejich volnočasových aktivitách, při vzdělávání, při jejich společenském angažmá či prostě při pěstování sociálních kontaktů.

Co jim brání ten příhraniční potenciál využít?

Z takového menšího výzkumu veřejného mínění nám vyšlo, že jazyková bariéra samozřejmě určitou roli hraje, ale zároveň není rozhodující. Většinou lidé mají chuť svět a lidi za hranicí více poznávat a žít v něm, ale chybí jim někdy inspirace, někdy odvaha a někdy trochu času na to udělat ten první krok. Finanční podpora v tomto ohledu takovou roli nehraje.

Proto jsme přišli se zmíněným programem Rok na hranici, běží už druhým rokem a účastní se jej vždy šest až osm ambasadorů, takových skautů, kteří se ve svém rajónu na obou stranách hranic snaží lidi inspirovat a pomoci s tím, co je nejvíc baví, o co mají největší zájem a rádi by si to vyzkoušeli i přes hranici. Rozhodující je, aby se podařilo najít lidi, kteří už jsou nějak aktivní a motivovaní, jen ještě neudělali ten první krok k sousedům. Cílem programu totiž není kohokoli přemlouvat či přesvědčovat, ale inspirovat a být k ruce.

Dokážete říct nějaký příklad?

Jeden příklad je z Domažlicka, kde je naší skautkou paní Mathauserová. V Semněvicích, zapadlé vesničce v malebné krajině blízko Horšovského Týna, našla dějepisáře Antonína Koláře, který zachraňuje budovu Fara Semněvice a ruiny na přilehlém pozemku. Jako starosta se snaží obec oživovat, z fary a pozemku by rád udělal komunitní prostor pro setkávání.

Při rekonstrukci fary přišel i na to, že se v této vesnici narodil jeden sudetoněmecký skladatel, takže Ludmila Mathauserová oslovila Sudetoněmecký hudební institut, české i německé hudební školy na obou stranách hranice a přes tenhle vlastní zájem se najednou daří přirozeně přitahovat i pozornost právě té německé strany. Rozjíždí se tam mnohovrstevnatá spolupráce, což má tendenci přitahovat v rámci toho regionu další lidi. Nevzniká tak jen místní komunitní centrum, ale místo setkávání mezi Čechy a Němci. Právě tímto způsobem lze tu hraniční bariéru smazávat.

S pomocí nadace PPF jste před časem rozjeli takzvané poesiomaty, což už je v bývalých Sudetech poměrně známá věc. Jak jste s tím spokojeni?

Poesiomaty jsou nápadem Ondřeje Kobzy (kavárník a tvůrce městských projektů pro veřejnost – pozn. red.) a my jsme ho společně rozvinuli směrem k česko-německé historii i současnosti. Původně mu šlo o opuštěné kostely a jejich genius loci, což už samo o sobě by v sudetské krajině výborně fungovalo. Pro nás bylo ale navíc důležité, aby šlo zároveň o místa, která pomohou oživovat naši společnou historickou paměť, místa spjatá se silnými česko-německými příběhy jak v minulosti, tak nyní.

Poesiomaty jsou tam, kde se člověk setkává s velkým angažmá lidí, kteří  zachraňují nějakou památku a o to místo se dál starají, mají kontakty s vyhnanými či odsunutými rodáky a to místo díky nim ožívá. A takových míst je opravdu hodně, naštěstí mnohem více než poesiomatů. Ta paměť, ten příběh toho místa pak z poesiomatů zní, nejen v podobě poezie, ale i jako vzpomínka těch, kteří se tam narodili a kteří svou vzpomínku i namluvili, nebo třeba jako písnička. Poesiomat tak umožní vnímat to místo i s jeho historií, včetně třeba zvuků zvonů z kostela, který tam už nestojí.

Chystáte se poesiomaty ještě rozšiřovat?

Přínos celého projektu svým způsobem překonal naše očekávání. Lidé, kteří se o ta místa starají, mají z poesiomatů radost, berou to jako určité uznání jejich práce, propojují se s lidmi a spolky z jiných míst, posiluje to dál jejich motivaci a těší je zviditelnění toho, čeho při záchraně historické památky dosáhli. Přitahuje to pak i pozornost širší veřejnosti. Původně bylo poesiomatů v sudetské krajině sedm, letos jsme v Berlíně na Slavnostech občanské společnosti spolkového prezidenta představili další tři nové.

Jeden už doputoval k hejnickému klášteru v Jizerských horách, další spočine v Königsmühle, což je jedno z ikonických míst Krušných hor, zaniklá vesnice, kde každoročně Petr Mikšíček organizuje landartový festival. A ten třetí, opravdový česko-německý poesiomat vybočuje z řady, ten u příležitosti 25. výročí Česko-německého fondu budoucnosti recituje poezii, která byla díky fondu přebásněná do druhého jazyka, a doufáme, že se nám ho podaří trvale umístit v Německu.

Co plánuje Česko-německý fond budoucnosti na příští rok?

Každý rok vyhlašujeme téma roku a během toho příštího se chceme zaměřit na projekty řešící šance a rizika spojená s rozvojem moderních technologií. Chystáme programy zacílené na posilování, profesionalizaci a síťování aktérů z česko-německé občanské společnosti. Jedna speciální výzva se bude týkat výročí Franze Kafky, jiná zase třeba sportu – sport spojuje a navíc se bude konat olympijský festival v česko-německém pohraničí, mistrovství Evropy ve fotbale v Německu a hokejové mistrovství v Česku, a tak vyhlásíme příští rok Česko-německým rokem sportu. Kromě toho všeho se jako tradičně chystáme uspořádat další ročník Česko-německé novinářské ceny.

Toto všechno, o čem se bavíme, je asi také nutné vysvětlovat vládám obou zemí, které existenci fondu platí. Jak máte vyřešené financování do budoucna?

Mohl by skutečně vzniknout dojem, že financování Česko-německého fondu budoucnosti je vyřešené natrvalo, ale není tomu tak, finance oba státy do fondu vkládají vždy na deset let a současné finanční období bude trvat ještě čtyři roky. Pokud mohu soudit, tak politická vůle na pokračování fondu existuje v obou zemích napříč politickým spektrem. U příležitosti 25. výročí fondu se pro jeho další existenci vyslovili oba prezidenti, ale i spolková ministryně pro Evropu Anna Lührmann a podporu fondu vyslovil již dříve i ministr zahraničí Jan Lipavský.

Ne vždycky si možná každý hned uvědomí, jak širokou škálu spolupráce projekty fondu představují a jak důležité a aktuální jeho poslání je. I proto jsme v Berlíně v rámci Slavností občanské společnosti spolkového prezidenta uspořádali takový česko-německý festival s mottem „Společně jsme silnější.“ Vypravili jsme tam i speciální kulturní vlak z Prahy a setkalo se to s velkým zájmem médií i návštěvníků, přišlo jich 18 tisíc. Doufáme, že to bude takový pomyslný start procesu vedoucí nakonec k další mezivládní dohodě o prodloužení fungování fondu.