Česká republika se opět stala ostrůvkem uprostřed Evropy. Zase na rozdíl od řady mnohem úspěšnějších zemí víme něco lépe a prohlédli jsme past, která zůstala ostatním skryta. Neschválení ratifikace Istanbulské úmluvy v Senátu není vítězstvím Ruska, jak je problém zjednodušován. Vypovídá to spíše o něčem, co je v nás hluboce zakořeněno a sabotuje to mimo jiné i naši prosperitu a úspěšnou budoucnost.
Kdyby ratifikace Istanbulské úmluvy prošla, nevzbudili bychom se do zásadně jiné České republiky, jak se někteří politici a političky snaží roky strašit. Ani by nás neovládla genderová ideologie. Vlastně jsme řadu „domácích úkolů“ v boji proti násilí na ženách splnili i bez ní, i když tu panují stále obrovské problémy. Například na českých ulicích ženy v nemalé míře zažívají obtěžování, kterému se úmluva věnuje. Také zavazuje důrazněji řešit pomoc obětem domácího násilí a prevenci, která u nás není dokonalá.
V první řadě by ratifikace byla důležitým signálem dovnitř veřejnosti, která byla nedávno šokována řadou násilných trestných činů, ať už se jednalo o případ psychiatra Jana Cimického či nepochopitelné podmínky pro muže z Brna, který roky znásilňoval a trýznil svou dceru.
Zákonodárci měli hlasováním o ratifikaci nabito přímo na smeč, aby mohli říct, že násilí na ženách a domácí násilí berou naprosto vážně, což je další z mnoha kroků k tomu, aby společnost měla šanci těmto negativním fenoménům čelit. Ratifikací by se také zavázali ke kontinuitě, že budou problematiku řešit, ať bude vládnout kdokoliv. Úmluva nás zavazuje sbírat data, kterých se často v této problematice tolik nedostává, což umožní racionálnější debatu, A v neposlední řadě vznikne lepší infrastruktura pro sdílení zkušeností mezi státy.
Jednalo by se také o důležitý signál ven do zahraničí a náš díl by pomohl řešit i problémy v zemích, kde zatím nejsou v potírání násilí tak daleko. Například bychom pomohli vytvořit větší tlak na státy, kde jsou stále přítomné vraždy ze cti či mrzačení genitálií ženskou obřízkou. Tyhle fenomény jsou paradoxně často zmiňovány jako jeden ze strašáků migrace. Nemělo by se tedy proti nim zasáhnout i touto měkkou silou v zemích jejich původu?
Nezbavujme se odpovědnosti
U tohoto hlasování zvítězilo přesvědčení, že Čech ví všechno nejlépe. Že Češi vidí za roh a dokážou prohlédnout skrytou past. Další část selhání naší společnosti omlouvá nepřítelem zvenčí v podobě Ruska, bez kterého bychom přece volili moudřeji a jednoznačně směřovali na Západ. Ani to si nemyslím, vzhledem k tomu, že podobně se chováme i u dalších mezinárodních otázek.
Dezinformátoři si jistě vzali Istanbulskou úmluvu do parády a debatu až absurdně posunuli, svádět vše na dezinformace nás ale zčásti zbavuje i odpovědnosti za naši vlastní politiku. Selhali totiž z velké míry senátoři za strany, které hlásají, že patříme na Západ jako třeba ODS, TOP 09 a KDU-ČSL – zkrátka nynější koalice Spolu.
Stejně usilovně jako proti Istanbulské úmluvě jsme bojovali za spalovací motory, i když trend jasně ukazoval, že minimálně blízká budoucnost je elektrická. Bojovali jsme proti solárům a větrníkům, jež měli na rozdíl od komínů hyzdit naši krajinu, abychom se teď v panice z energetické krize snažili roky stagnování dohnat.
Bojujeme proti euru, protože na rozdíl od dalších dvaceti členských států víme, že se euro nevyplatí a jedině „budeme platit dluhy cizích států“. Bojujeme proti zklidnění center měst od automobilové dopravy, ačkoli trend ve vyspělejších a úspěšnějších státech je jiný. Bojujeme za učňáky a za stále méně konkurenceschopný průmysl, který drtí vysoká cena energií.
Jako proexportní ekonomika bojujeme proti trendů místo toho, abychom je využili, svezli se na nich a lépe prodali naše zboží, jako to skvěle dělají v Nizozemsku. Bojujeme proti migraci, i když to má dopad i na příchod vysoce kvalifikované síly a světově vyhlášených odborníků. „Rušíme Green Deal“ místo toho, abychom v nové realitě hledali příležitosti, jak uspět.
To jsme my Češi. Hobit ve svém Kraji, kteří nechtějí znát měnící se svět, a už vůbec ho nechtějí výrazně ovlivňovat, čímž se odsuzujeme k přehlížení. Istanbulská úmluva je jen jeden střípek z většího problému, kterým je naše společnost nasáklá. Opět se to potvrdilo.
