Po včerejším už druhém odvolání státního zástupce proti osvobozujícímu rozsudku lze tento příběh nazvat ostudnou a přitom zcela zbytečnou kauzou, v níž se justice ztrapňuje. Podobně jako předtím v kauzách Vitáskové, Parkanové, mého dobrého známého Míly Vaňka a dalších.

Muselo k tomu dojít? Učitelka Bednářová chybovala, když se neobratně a asi i s jistými mylnými názory pustila se svými žáky do politicky příliš delikátního a kontroverzního tématu, které bylo nad její síly. Okamžitý trest byl tvrdý. Vyhození ze zaměstnání bez finančního odškodnění, zákaz práce ve školách. Předtím žádný pohovor, domluva, výtka ani ponaučení ze strany školní správy. Jako v padesátých létech za totality, kdy se něco podobného stalo mému strýci Bohoušovi, zemědělskému inženýrovi. Okolnosti případu podivné a nevyjasněné – tajné nahrávání, zkreslování informací, udávání, stížnosti rodičů, žaloby.

Někomu to však nebylo dost tvrdé potrestání dámy několik let před penzijním věkem, která svůj život zasvětila výchově a vzdělání dětí. Za malý plat, samozřejmě. Následovala vykonstruovaná žaloba, mimo jiné i za popírání a schvalování válečných zločinů a genocidy, a soud. Prvoinstanční soud však správně vynesl osvobozující rozsudek se zdůvodněním, že trestným činem učitelčino nepříliš vhodné jednání nebylo. Toto rozumné rozhodnutí, kterým mohla být kauza uzavřena a další plýtvání veřejnými prostředky a drahým časem soudců zastaveno, se však nelíbilo státnímu zástupci ani odvolacímu soudu, který rozsudek neschválil a případ vrátil prvoinstančnímu soudu k novému projednání.

A historie se opakovala. Rozumná soudkyně paní Klára Jantošová byla nucena znovu případ projednat a protože svou práci dělá poctivě a nepředpojatě, osvobozující rozsudek pouze zopakovala. Státní zástupce však neměl nic chytřejšího ve svému rejstříku než se okamžitě znovu odvolat a žádat podmíněné odsouzení na 8 měsíců a také pětiletý zákaz práce s dětmi. Nebudu spekulovat o tom, co tím sledoval. Spravedlnost to však nebyla.

Dnes lze jen doufat, že k žádnému dalšímu dějství této tragikomedie již nedojde a že ji někdo rozumný v justici založí do archivu zbytečných kauz. Veřejnost by jistě zajímalo, co si o tom myslí nejvyyšší státní zástupce a ministr spravedlnosti.

Po včerejším už druhém odvolání státního zástupce proti osvobozujícímu rozsudku lze tento příběh nazvat ostudnou a přitom zcela zbytečnou kauzou, v níž se justice ztrapňuje. Podobně jako předtím v kauzách Vitáskové, Parkanové, mého dobrého známého Míly Vaňka a dalších.

Muselo k tomu dojít? Učitelka Bednářová chybovala, když se neobratně a asi i s jistými mylnými názory pustila se svými žáky do politicky příliš delikátního a kontroverzního tématu, které bylo nad její síly. Okamžitý trest byl tvrdý. Vyhození ze zaměstnání bez finančního odškodnění, zákaz práce ve školách. Předtím žádný pohovor, domluva, výtka ani ponaučení ze strany školní správy. Jako v padesátých létech za totality, kdy se něco podobného stalo mému strýci Bohoušovi, zemědělskému inženýrovi. Okolnosti případu podivné a nevyjasněné – tajné nahrávání, zkreslování informací, udávání, stížnosti rodičů, žaloby.

Někomu to však nebylo dost tvrdé potrestání dámy několik let před penzijním věkem, která svůj život zasvětila výchově a vzdělání dětí. Za malý plat, samozřejmě. Následovala vykonstruovaná žaloba, mimo jiné i za popírání a schvalování válečných zločinů a genocidy, a soud. Prvoinstanční soud však správně vynesl osvobozující rozsudek se zdůvodněním, že trestným činem učitelčino nepříliš vhodné jednání nebylo. Toto rozumné rozhodnutí, kterým mohla být kauza uzavřena a další plýtvání veřejnými prostředky a drahým časem soudců zastaveno, se však nelíbilo státnímu zástupci ani odvolacímu soudu, který rozsudek neschválil a případ vrátil prvoinstančnímu soudu k novému projednání.

A historie se opakovala. Rozumná soudkyně paní Klára Jantošová byla nucena znovu případ projednat a protože svou práci dělá poctivě a nepředpojatě, osvobozující rozsudek pouze zopakovala. Státní zástupce však neměl nic chytřejšího ve svému rejstříku než se okamžitě znovu odvolat a žádat podmíněné odsouzení na 8 měsíců a také pětiletý zákaz práce s dětmi. Nebudu spekulovat o tom, co tím sledoval. Spravedlnost to však nebyla.

Dnes lze jen doufat, že k žádnému dalšímu dějství této tragikomedie již nedojde a že ji někdo rozumný v justici založí do archivu zbytečných kauz. Veřejnost by jistě zajímalo, co si o tom myslí nejvyyšší státní zástupce a ministr spravedlnosti.